JIŘÍ KNOPP

Mohla z ní klavíristka být. Na hodiny klavíru chodila ráda a vždy pečlivě připravena. Nehrála pouze písničky, ale hrála i etudy a cvičila svoji levou ruku, která byla poněkud pomalejší. Kdo ví, kam by to dotáhla, možná by se stala klavírní virtuoskou, možná učitelkou hry na hudební nástroje, možná by si hrála ve volných chvílích jen tak pro sebe…

Ten den byl pro mnohé lidi naprosto všední, jen Pražany čekalo překvapení, o kterém neměli doposud ani potuchy. Vody Vltavy líně podplouvaly pod mosty. Pod železničním mostem, kde se do řeky Vltavy vléval špinavý Botič, postávalo několik rybářů s nahozenými pruty, občas přefrčela tramvaj nebo automobil s kotlem na dřevoplyn, protože benzín nebyl.

Z hlášení, že se ku Praze blíží svazy nepřátelských letadel, si za léta války každý občan dělal legraci. Za pět let války tady ještě neshodily ani jednu malou bombičku.

- Nad naším územím letí vepřová se zelím…

- Ich wiederhole, bafni kufr ať si dole.

Samozřejmě se rozumělo v protileteckém krytu.

Ale najednou, z čista jasna, právě, když sotva dvanáctiletá dívka s deskami na noty docházela k Palackému mostu, se snesly z výšky bombardéry a najednou z nich něco začalo padat. Mně se zdálo, že to jsou takové černé rybičky, které se ve vzduchu tak nějak divně zakývaly a potom svištěly rovnou dolu. Následovaly rány, detonace jsme tomu říkali. To už byla v mostu díra od bomby, která prolétla mostovkou a ta milá, hezká, nadějná klavíristka už nežila. Pár stránek nějaké klavírní etudy ještě chvíli plulo po vltavských vlnkách, než se ponořily do ticha zapomnění.

Emauzský klášter byl pobořen, několik domů se ocitlo v sutinách, pro některé lidi skončil život.

Proč tenkrát spojenecké letectvo bombardovalo Prahu? Jedna verze říká, že si američtí letci spletli Drážďany s Prahou. Druhá verze předpokládá, že spojenci dostali za úkol pár pražských památek pobořit. Tak možné je ve válce všechno, ale splést si Drážďany s Prahou?

Jedna učitelka klavíru ze Smíchova se nedočkala své žačky. Velebné tóny Smetanovy symfonické básně Vltava se udusily u Palackého mostu. Ale život ostatních šel dál. Jenže já, když zavřu oči a zasním se, vidím tu dívku, jak dorostla, jak se vdala, měla děti, potom vnoučata a jak jim hrála na klavír Ódu na radost…

Stalo se 14. února 1945 ve 12.35.