STANISLAVA KUČEROVÁ

Je tomu již 70 let a není mnoho těch, kteří zažili a pamatují tu závratnou radost, pocity štěstí a vděčnosti, s kterými jsme my, pamětníci, 9. května 1945 stáli na chodnících našich měst a obcí a vítali slavné Rudoarmějce – své osvoboditele. Přijížděli na bojových vozidlech, na obrněných vozech a tancích, na nákladních autech i v povozech tažených koňmi. Zaprášeni a unaveni po těžkých frontových bojích. Za nimi léta strádání, těžkých obětí a ztrát. Jen na našem území padlo v bojích proti okupantům na 144 000 sovětských vojáků. Ale teď se na svých vozidlech smáli, šťastně udiveni jásotem a ovacemi, kterých se jim dostávalo od zástupů na chodnících, hlasitým provoláváním slávy a zasypáváním náručemi květin. Těch květin bylo tehdy přemnoho, dny byly mimořádně slunečné a teplé, zahrady, parky, aleje, louky – všude se nabízely květiny do kytic na uvítanou. Takhle jsme prožívali historické chvíle ukončení 2. světové války a vítězství nad fašismem – 9. květen 1945 – „Den osvobození“. Národ se radoval a básníci skládali nezapomenutelné verše.

„Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.“ (Vítězslav Nezval, Historický obraz)

„Do šeříku padly dny té slávy. Nikdy ještě nám tak nevoněl ten květ bílý, modrý, usměvavý, přivázaný na lafetě děl.“ (Jaroslav Seifert, Přilba hlíny. S náručí otevřenou. Jaro 1945)

S. K. Neumann posílá „Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už miliony. Snad všichni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme.“ Vladimír Holan se podobně vyslovuje v básni Dík Sovětskému svazu, odpor proti fašismu a válce vyjadřuje ve sbírce Panychida a prostou lidskou vroucnost v Rudoarmejcích. František Hrubín píše verše plné odporu proti silám zkázy a destrukce lidství a plné uznání, vděčnosti, obdivu a lásky těm, kteří nad nimi vítězí. (Chléb s ocelí, Jobova noc)

V té době měli studenti na hradeckém gymnáziu recitační kroužek. Největší oblibě se v jejich činnosti těšilo „Květnové“ recitační pásmo, výběr z květnových veršů V. Nezvala a J. Seiferta. Vystoupili s ním mnohokrát na různých kulturních akcích v místě i v okolí, všude přijati s plným souzněním posluchačů.

Na rozdíl od většiny území tehdejšího Československa jen v západních Čechách měl konec války jinou podobu, než jak ji poznáváme z uvedených básní. V Plzni vypuklo lidové povstání proti okupantům podobně jako v Praze 5. května 1945. Nerovný boj s německou armádou se podařilo povstalcům dík od západu přispěchavším jednotkám americké armády druhého dne ukončit. Právem se v Plzni konají 6. května pietní akty u Památníku obětí a na počest osvoboditelů. Život tu položilo tehdy 116 Američanů. Právem se svoboda a osvobození slaví po celém městě i po celém kraji. Tyto oslavy by ovšem neměly zastínit oslavy konce války a osvobození od fašismu na celém území tehdejšího Československa. Měly by být jejich součástí, podobně jako sovětští a američtí vojáci byli tehdy spojenci.

Současní euroameričtí představitelé vládnoucí moci odmítli zúčastnit se vojenské přehlídky v Moskvě na počest 70. výročí „Dne vítězství“. Místo toho organizují různé formy demonstrace síly. U nás např. „Dragounský přejezd“ kolony amerických motorizovaných jednotek, který se v Plzni spojil s oslavou amerických osvoboditelů.

Vzpomínáme na verše našich básníků, protože jsou svědectvím doby, obrazem tehdejšího dění a výrazem tehdejšího prožívání. Jsou důkazem pravdy proti všemu přepisování dějin.

Na závěr uveďme verše Vladimíra Holana. Nebyly v „Květnovém pásmu“ hradeckých studentů, mohly by však být: „Mám děkovat… A hlas se chvěje… Chvěje se ale úžasem, / který, ač nebyl bez naděje, / přec jenom žasne: přišli sem! Přišli sem všichni, všichni, v které / věřil náš jazyk v hloubi šeré, / přišel Alešův „Moloděc“! A touha věků, touha chtící / bratrství všesjednocující, / uskutečnila se přec.“ (Závěr básně Dík Sovětskému svazu. 16. – 17. 7. 1945)