JAROSLAV KOJZAR

Bylo to v létě. Nepříliš horko, docela příjemně. Takový to byl den. Jeli jsme s tátou po padesáti či více letech do kraje jeho mládí. Tam pod vrchem, jenž vévodil kraji hojně navštěvovanému turisty, prožil své dospívání. Jeho rodiče, můj dědeček a babička, se přistěhovali z hlavního města, když děda vyhrál konkurs na ředitele malé fabričky. Táta, řekl mi před cestou, se nestěhoval rád. Měl v ulici své kamarády a loučit se s nimi nebylo pro chlapecké srdce právě jednoduché. Přiznal se mi ovšem, že i tady našel nové přátele a za jedním, s nímž před několika měsíci znovu navázal kontakt, jsme jeli.

„Víš, že jsem tam nebyl půl století?“ řekl mi cestou. Věděl jsem to. Byla to škoda. Cosi však bránilo se sem vrátit. Bolest? Nějaké negativní vzpomínky? Dlouho o tom mlčel. Měl jinou povahu než já. Těžce prožíval zklamání. Teprve nedávno mi to řekl: „Chtěl jsem se tam vracet, často nebyl čas, a když byl, tak jsme s tvou maminkou jezdívali jinam. K babičce a dědovi do středních Čech, ale to znáš. Tam jsme tě odkládali. Navíc jsme odtamtud, z kraje pod Kozákovem, který už je skoro vidět, museli odejít kvůli henleinovcům. Tehdy mne, absolventa stavařské průmyslovky, vyhnali hakenkrajcleři přímo ze stavby, kde jsem dělal políra, mistra. Hnali mě kamením a druhý den přepadli náš dům a zranili mou mámu. Nevzpamatovala se z toho. Úder do hlavy jí způsobil vážné zdravotní komplikace, které ji dovedly až ke smrti. Zařekl jsem se sice, že sem nikdy nepojedu, ale asi bych to, mít víc času, nesplnil. Po válce jsem sem ale přece jen přijel. Tehdy už s tvou mámou. Prožili jsme tu krásný týden. Krásný…“, a zmlkl. Teprve po chvíli pokračoval: „Ale mně tu všechno připomínalo minulost. Padalo to tu na mne. Měl jsem tu kamaráda, ale to víš. Zastavíme se dnes u něj. Jinak bych sem nejel. Prožil tu celou válku. Byl napůl Němec. Jeho rodiče tu tedy zůstali. Tehdy ale každý Němce i toho polo chápal jinak. I já to tak cítil… Ále, čas všechno spraví…“

Maminka už několik let nežila. I proto se otec bránil tam jet, přestože jsem mu to několikrát nabízel. Až kamarádův dopis, když se nějak dostal k naší adrese, s ním pohnul. Ledy se hnuly, konstatoval jsem. A tak jsme jednoho krásného dne jeli…

Tátův kamarád, dnes podnikatel na penzi, nás uvítal velkolepě. S německým Jägermeisterem. Jeho firmu převzal už syn a tak si užíval zahrady. Jeho žena ještě žila a hned nabídla přesnídávku. Pak nás opustila a nechala oba chlapy sobě, přičemž mne vzala na chvíli s sebou. Prý musí uvařit oběd, ale – přiznala se – všechno má již připraveno. Jen to dodělat. Mně řekla: „Musíme ty dědky chvíli nechat, aby si zavzpomínali.“ Pochopil jsem, a abych ji nezdržoval, řekl jsem, že zatím zajedu pro benzin. Pochopila.

Po obědě se táta s kamarádem rozhodli trochu projít po městečku. Pozvali mě, abych šel s nimi a tak jsem šel. Prý napřed půjdeme k domku, kdy bydlíval můj děda a vlastně i táta. Bylo to na malém náměstíčku.

„Nepoznáš to tam,“ řekl tátovi kamarád. Skutečně, nepoznal. „Tady byly dřevěné schody do patra a tam byl náš byt. Tři plus jedna, řekli bychom dnes.“ Dnes tu stál dvoupatrový prosklený dům s přízemím přizpůsobeným k přijímání klientů. Uvnitř bylo vidět několik úředníků za počítači. A nad vchodem se skvěl velký nápis se značkou jedné německé firmy. I prosklené tabule se pyšnily stejnou značkou.

„Tak Němci jsou v našem domě.“

„Vašem? Ten váš tu vydržel do listopadu. Pak ho koupila tahle firma, zbourala a postavila svou odbočku. To víš, to minulé, staré musí ustoupit novému. Pokrok nezastavíš.“

Neřekli jsme nic.

Park, který tu prý býval, prostě zmizel. Teď tady bylo parkoviště. „Tady, pamatuješ?, byly keře a třešně. A plácek na čutání s brankami, které jsme si sami vyrobili. Hráli jsme tu fotbal a někdy s holkami na schovávačku. Za některými keři jsme si je také omakávali,“ zasmál se. Podíval jsem se na otce, jak bude reagovat. Tvářil se, že slyší jen tu část o kopané. „Býval jsem útočník. Tys byl vždycky v brance… A kde si dnes kluci mohou zakopat?“ obrátil se na kamaráda.

„Musí až na hřiště našeho ‚efká‘. Ale to víš, to něco stojí. Zadarmo ani kuře nehrabe. Takže se tam musí platit. Hodinová sazba…“

Otec se zastavil a mlčky se díval kolem. Pak se zeptal: „A kde teď nakupujete? Dřív tady býval konzum Abela Morgensterna. Chodívali jsme tam nakupovat snad všechno… Já tam chodíval pro pralinky… a s mámou na nákup. Vždycky mi něco koupila. Kšeft měl jen kousek od synagogy. To bylo… to bylo….“ Paměť selhala. Tápal. Kamarád mu pomohl. „Za tím rohovým domem. Ten tu také nebývával. Postavili ho teprve nedávno. Je to klinika jedné německé firmy z Dortmundu. Dělají tam operace vrásek a vylepšují ženským obličeje. Představ si, že vydělávají. No jo, Němci!“

„A ta synagoga?“ přerušil ho otec.

„Tu zapálili nacisti… A ptal ses, kde nakupujeme? Hned za tou klinikou. Je tam parkoviště a velké nákupní středisko – zase německý supermarket,“ dodal kamarád. Připomnělo mi to jeho německé kořeny.

Chtěli jsme jít dál. Ale otec jako by najednou přestal mít zájem. „Vrátíme se,“ řekl. „Ano, pravda. Žena mi přikazovala, abychom se brzy vrátili.“ Otočili jsme se tedy a za hovoru o změnách, kterými městečko prošlo, jsme se pomalu dostali zpět. Přišli jsme však s velkým předstihem. Kamarád nás zval na zahradu. Otec se však rozhodl jinak. „Chtěl bych se podívat tady nahoru, k lesu. Vrátím se brzy.“ Byla to jasná výzva, že chce být sám. Pozvání na zahradu jsem tedy přijal jen já.

Asi po půl hodině se otec vrátil. „Jedeme domů“, řekl jen. „Rozloučíme se,“ poručil. Poněkud tím šokoval kamaráda a jeho ženu. Nevysvětloval však nic. Prostě se rozhodl. Rozloučili jsme se tedy. Dokonce nezazněla ani slova „Kdy se zas uvidíme?“

Cestou domů otec chvíli mlčel. Pak začal sám. „Šel jsem k lesu. Je to jen kousek… Býval odtud pěkný pohled na městečko. Malebný. Sám jsem si ho jednou namaloval. Došel jsem až k prvním stromům a chtěl jít dál, alespoň kousek dovnitř lesa. Měli jsme tu s mámou jedno pěkné místečko. Nebývalo to daleko. A představ si, že na cestě dovnitř byla závora a na ní bylo napsáno: Soukromá cesta, vstup zakázán! Soukromá cesta, soukromá cesta…! A k tomu totéž německy. Po ní jsme chodívali s tvojí mámou a tam… tam…“ Nedodal. A já jsem věděl, že tam někde je můj počátek. Bylo mi jasné, že i já bych se otočil a rychle odejel pryč.

Z knihy povídek Jaroslava Kojzara Den odlétajících ptáků, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře Praha