Napsal Jiří Knopp podle vyprávění Miroslavy Knoppové

Narodila jsem se 27. dubna 1935 v Dolánkách jako dcera manželů Rousových. Žili jsme společně s maminkou mého otce v hospodářství na kraji obce. Otec měl dva koně, několik krav, nějaké to prase a spoustu husí a slepic. Na několika hektarech půdy pěstoval obilí, brambory, řepu a chmel.

V obci byl kostel, škola, dvě hospody, krámek a památník padlým v I. světové válce. Byla by to bezvýznamná obec, jakých jsou stovky, kdyby se nenacházela tak blízko Lidic a pevnosti Terezín.

Začala jsem chodit do školy v roce 1941 a hned druhý rok k nám jednou do třídy přišel pan řídící učitel a přiškrceným hlasem nám řekl, že k nám přijde jeden pán v koženém kabátu, bude nám ukazovat fotografie kola, aktovky a klobouku a bude se nás ptát, zda jsme takové věci viděli a jestli to nepatří našemu tatínkovi.

„Prosím vás, za žádnou cenu nesmíte říct, že jste to viděli, nebo že to patří vašemu tatínkovi.“

Sotva zmizel, objevil se tam pán v koženém kabátu s kloboukem na hlavě a s fotografiemi. Všem nám bylo jasné, že je to gestapák a začali jsme se třást strachy. Odešel s nepořízenou a pan ředitel nás potom pochválil.

Za několik dnů jsme se dozvěděli, že vesničku Lidice Němci vypálili, všechny muže zastřelili, ženy odvezli do koncentračních táborů a děti na převychování do německých rodin. Obyvatelé Dolánek si o tom mezi sebou jenom šeptali a nám dětem nakazovali, abychom o Lidicích vůbec nemluvili.

Celou dobu okupace jsme měli strach. Vzpomínám si, jak jsme na rádiu měli připevněno oznámení v červené barvě s nápisem: Poslech cizího rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí.

Jak válka postupovala, dozvídali jsme se, že Rudá armáda již vítězí a žene nenáviděné hitlerovce zpět. Z rozbombardovaného německého území k nám posílali německé občany, kteří neměli kde bydlet, říkalo se jim „národní hosté“ a byli ubytováváni u nás ve vesnici ve škole a v hospodě. Tak jsme se přestali učit a zůstávali jsme doma.

Každou chvíli přicházela do obce hospodářská kontrola a zjišťovala, zda hospodáři nechovají více zvířat, než bylo předepsáno. Každá rodina měla určeno, kolik musí odevzdávat masa, mléka, vajec a kolik si může nechat. Když u někoho našli něco navíc, bylo zle, byl potrestán nebo poslán do koncentračního tábora.

Hospodářská kontrola nejdřív přišla za starostou; ten hned poslal svého syna, aby oběhl celou vesnici a všem to oznámil. Zatím paní starostová podávala komisi občerstvení. Naši rychle schovávali všechno, co chovali navíc. Na prase měli připravený úkryt a moje babička ležela na vejminku a předstírala nemoc, naříkala a byla obložena husami i slepicemi. Všichni se modlili, aby se nějaký ten „černoch“ neprojevil kvikem, štěbetáním nebo kdákáním. To byl nervní zážitek pro všechny obyvatele vesnice. Nás děti vyháněli ven, abychom se před komisí neprořekly.

Všichni se už těšili na konec války.

Jednou se u nás objevili němečtí vojáci. Byli mezi nimi důstojníci, ti nás vyhnali z domu a ustlali si v našich peřinách a my jsme spali v kuchyni na zemi. Byli u nás několik dní. Moje maminka se s nimi dohadovala, protože uměla německy. Za první světové války bydlela v rakouském Linci a chodila tam do školy. Němečtí důstojníci byli opilí a ten jeden žádal na mamince, aby mu prodala prase. Ona řekla, že neprodá, protože by ji Hitler dal zastřelit. A ten důstojník jí řekl, že za čtrnáct dní tady bude Pepa Stalin a ten že jí to prase vezme. Moje mamka se nebála a řekla mu, že Stalin jí nemusí nic brát, že mu to prase s radostí dá. No ten začal křičet, nadávat, vytáhl pistoli, a že maminku zastřelí. Vrhla jsem se jí do náruče a tatínek se postavil před nás. Ostatní němečtí vojáci toho opilého důstojníka odzbrojili, ale já jsem pořád plakala a objímala jsem maminku. Byl to pro mě hrozný zážitek, na který nikdy nezapomenu.

Jeden ten voják mi nabízel čokoládu. Celou válku jsem čokoládu ani neviděla, ale maminka mi ji nedala – říkala, že může být otrávená.

Za pár dní k nám přišli příslušníci Rudé armády. Byli hrozně unavení, samozřejmě nás nechali ve svém a oni si ustlali na slámě. Druhý den nás hostili špekem a chlebem a maminka vařila polévku, čaj a guláš. Vojáci nás hostili vodkou a mně dávali bonbony. Zpívali jsme a já jsem dostávala od vojáků odznáčky a hvězdičky. Jeden mladý vojáček mi ukazoval fotografii své sestřičky a říkal – ona kak ty a slzy mu tekly po tvářích… Jednou se s námi rozloučili, jeli dál a po silnicích táhli němečtí vojáci, již odzbrojení, ovázaní a zubožení.

Z osvobozeného Terezína se začali trousit vězňové, vyhublí, hladoví, ale my jsme jim nesměli nic dávat, protože by prý zemřeli. Mnozí byli nemocni nakažlivou nemocí a tak jsme jim nesměli ani otevřít, ale starosta je posílal tam, kde byli pracovníci Červeného kříže, kteří se o ně měli postarat.

V Bohušovicích stál na kolejích vagon plný vězňů, kteří začali utíkat ven. Byli strašně zubožení a prosili o chleba a vodu. Do toho se najednou objevil ve vesnici povoz tažený koňmi, ale vozka byl zastřelený. Byl to Němec a zastřelili ho vlastní lidé. Poprvé jsem takhle zblízka viděla mrtvého člověka. Dodnes ho vidím, když ho odnášeli, jak se mu nohy klinkaly. Ptali se faráře, zda ho mají pohřbít na hřbitově, ale on to zakázal. Prý ať ho zakopou ke hřbitovní zdi. Tam potom zakopali další mrtvé německé vojáky, které tam ve vesnici nechali prchající vojáci. Někteří němečtí vojáci se ukrývali v lesích poblíž naší vesnice a z těch jsme měli strach.

Nás děti poslali rodiče do školy, abychom nepřišly k nějakému úrazu. Jednou se ozvala z blízkého lesa kulometná palba. Ředitel nařídil, abychom si lehli na zem a sám se šel dívat, co se děje. Potom nás po dvou pouštěl domů. Nad námi létaly střely. Strachy jsme nedýchali a to jsme si mysleli, že už je konec války. V Praze se zpívalo a tančilo, ale tady u nás, v malé, bezvýznamné vesničce, se pořád ještě střílelo.