JOSEF SKÁLA

Andrej Gromyko (1909–1989) stál v čele sovětské diplomacie 28 let (1957–1985). Za války asistoval Velké trojce jako ambasador u F. D. Roosevelta. A pak i v Jaltě a Postupimi. Gromykův pětisetstránkový životopis – DIPLOMAT VÁLKY PO VÁLCE – už je k mání i česky. Napsal ho profesor Svjatoslav Rybas (přeložil Miloš Hodač, vydal Rockwood and Partner, 2014). Vydal i životopisy P. A. Stolypina a J. V. Stalina, lídrů ruských monarchistů i bělogvardějské generality. Celkem 26 knih.

Gromyko, syn rolníka z běloruské vísky, s nímž plavil dřevo už od svých 13 let, dosáhl maturity i diplomu v zemědělském oboru. Do diplomacie ho katapultovalo téma kandidátské dizertace (ekonomika amerického zemědělství) – a mnichovanská sabotáž včasného spojenectví proti Hitlerovi. Taktický manévr, který si vynutila, provázelo střídání stráží. Gromyko – v tu chvíli vědecký tajemník Ústavu ekonomiky AV – převzal vedení amerického odboru MZV. Už pár měsíců nato – stále v roce 1939 – je druhým mužem velvyslanectví v USA.

Virtuóz buldočího realismu

Bylo mu teprve třicet. Stará garda mu mydlila schody. Hlavně ta z fanklubu Trockého „permanentní revoluce“. Trpěla bizarní schizofrenií. Rrrrrevolučním boucharónstvím provokovala i v době, kdy šlo o co nejširší protihitlerovskou koalici. Víc podle slov než skutků a reálných zájmů však měřila i americké špičky. Klíčové otázky tak Moskva řešila hlavně přes Gromyka. Jemu svěřila i roli emisara u F. D. Roosevelta. Mozaiku buldočí vůle – i diplomatické obratnosti – s nimiž zájmům Moskvy razil oporu i v v těch amerických, Rybas posbíral ze spousty zdrojů obou zemí. Roku 1943 to Gromyka kvalifikovalo pro post velvyslance. Bylo mu čtyřiatřicet.

Spoustu pikantérií ocení i erudované publikum. Například kolem plánu „Rankin“, iniciovaného už na americko-britském summitu, který rozhodl o vylodění v Normandii. Na sklonku války ho prosazoval hlavně Churchill: „Definitivní varianta plánu, ve kterém byla zvažována možnost zahájení bojů proti SSSR v Evropě (10 německých a 47 amerických a britských divizí) byla schválena 12. května 1945.“ Sami „britští vojenští činitelé však dospěli k pesimistickému závěru: v daném případě by byla převaha Rudé armády nad britskou drtivá, a to čtyřnásobně v pěchotě a dvojnásobně v obrněných silách. Američané analyzovali výsledky možného vojenského střetnutí se SSSR rovněž. Výbor pro strategické otázky při Společném výboru náčelníků štábů Velké Británie a USA došel k závěru, že ani USA, ani SSSR se nemohu vzájemně porazit. Navíc bylo nutno počítat se zvláštní atmosférou panující tenkrát ve vítězných zemích.“

Rooseveltovo svědomí a moudrost neměl ani Truman: „Prokazatelně nepřátelským aktem nového prezidenta vůči sovětskému spojenci byl příkaz z 8. května 1945 k výraznému zkrácení dodávek do Sovětského svazu na základě Smlouvy o půjčce a pronájmu. Bylo to učiněno nejen bez konzultací s Moskvou, ale navíc vysoce provokativním způsobem. Již následujícího dne bylo nařízeno přerušit v amerických přístavech nakládku pro SSSR a lodi, které již odpluly, dostaly pokyn k návratu do Spojených států… Když přijel Hopkins koncem května do Moskvy, aby vztahy uhladil, Stalin mu řekl: ‚Způsob, jímž k tomu došlo, byl velice proradný a hrubý. Bylo-li rozhodnutí přijato jako nátlak na Rusko, pak to byla zásadní chyba. Musím panu Hopkinsovi říci otevřeně, že pokud se k Rusku bude přistupovat upřímně, přátelsky, dá se toho dosáhnout moc, nátlak v jakékoli podobě však bude mít jen zcela opačné důsledky.‘“

Za paravány studené války

Studená válka na něj vsadila. Rybas cituje Valentina Falina, léta velvyslance v Bonnu a později i člena stranického vedení: „Přečetl jsem veškerá memoranda Rady národní bezpečnosti USA a mohu zdokumentovat, že všemi snahami domluvit se jsme jen marnili čas – Washingtonu vadil sám fakt existence SSSR. Truman vzápětí po Postupimi uložil Eisenhowerovi připravit operaci Totality. V poslední dekádě srpna se objevil seznam 15 sovětských měst jako hlavních cílů, včetně počtu jaderných náloží potřebných k jejich zničení na základě zkušeností z Hirošimy a Nagasaki. V letech 1945–1955 bylo takových plánů vypracováno nejméně šestnáct, seznam cílů vzrostl z 15 na 200 při nasazení více než 300 bomb.“

Gromyko zasedal i v grémiu, zakládajícím OSN. Právě on do její Charty prosadil právo veta pro pět stálých členů Rady bezpečnosti. I samostatné členství Ukrajiny a Běloruska poté, co je původně žádal pro všechny sovětské republiky. Polemiku, již si tím vykoledoval, odrážel bravurně: „Nepočítá se snad se samostatným členstvím v OSN i pro řadu zemí, spadajících pod tutéž britskou korunu?“

Roku 1949 se stal prvním náměstkem ministra zahraničí. Z první ruky tak v memoárech svědčil i o tom, kdo a proč spustil železnou oponu Německem. Moskva – a to i poté, co se tři západní okupační zóny oddělily a spojily do NSR – chápala „vznik Německé demokratické republiky jen jako dočasný jev“. A ještě v „nótě, zaslané spojencům proti Hitlerovi 10. března 1952, navrhla mírovou smlouvu s jednotným Německem za jeho rovnoprávné účasti. Následně navrhla 9. dubna vítězným mocnostem uspořádat v celém Německu svobodné volby pod dohledem společné komise vítězných mocností, na čemž dřív úporně trvali USA a jejich spojenci.“

Proti byl i Konrad Adenauer „přesvědčený, že neutrální Německo zbavené vojenské podpory Západu se změní ve slabý druhořadý stát a dostane se do sovětské sféry vlivu. Pokud by se tenkrát konaly celoněmecké volby, zvítězili by pravděpodobně sociální demokraté, a nikoli Adenauerova Křesťansko-demokratická unie (CDU). Byl to Západ, pro koho se trvalé rozdělení Německa stalo jedinou přijatelnou variantou.“

Východní blok až jako vynucený krok

Neméně „mylná je domněnka, že Stalin chtěl od samého počátku východní Evropu komunistickou a své úmysly jen kryl hrou na demokracii. Ve skutečnosti byl jeho hlavní myšlenkou vznik koaličních vlád s ‚cílem reforem v zájmu širších vrstev vrstev obyvatelstva‘. Mluvil o tom například s polskou vládní delegací v čele s prezidentem B. Bierutem a předsedou vlády E. Osóbkou–Morawskim 24. května 1946: ‚Charakteristikou zřízení, které se utvořilo po osvobození, je… demokracie, která vznikla u vás v Polsku, v Jugoslávii i v Československu. Je to demokracie, přibližující vás k socialismu, aniž nastoluje diktaturu proletariátu a sovětské zřízení.‘“

„Socialistický tábor“, seskupený kolem SSSR, vznikl až jako „obranná reakce Moskvy na snahu Západu vrátit ji do postavení ruského impéria na počátku 1. světové války“ („tvrdá obrana vlastních geopolitických zájmů“). Mocenskou konfiguraci, dosaženou i tím, ilustrovala už „štábní hra amerického Sboru náčelníků štábů Phaedron v květnu – červenci 1948, analyzující možné kroky SSSR a USA v Evropě a na Blízkém i Dálném východě v prvních dvou týdnech konfliktu. Závěry Američany nepotěšily. Sovětská vojska by rychle dorazila k Rýnu, byla úspěšná v Íránu a Koreji, sovětští spojenci pak v Řecku a sovětské výsadky by obsadily oblast Noma na Aljašce, pouze v oblasti Fairbanksu a Anchorage by Američané desanty odrazili. Zjistili, že sovětská vojska by měla drtivou převahu v letectvu.“ Teprve pak „na poradě na ministerstvu obrany USA náčelník štábu vojenského letectva H. Vandenberg přiznal, že není zcela přesvědčen o efektivnosti atomového bombardování sovětského území“.

Charles de Gaulle glosoval Stalinovu smrt už za pár hodin takto: „Stalin měl obrovskou autoritu, a to nejen v Rusku. Uměl zkrotit své nepřátele, nepanikařil při prohře a nekochal se vítězstvími. A vítězství měl víc než porážek. Stalinské Rusko, to není bývalé Rusko, které zahynulo spolu s monarchií. A stalinský stát je bez důstojných Stalinových nástupců odsouzen k záhubě.“

Gromyko postoupil do čela diplomacie čtyři roky nato. Když se v říjnu 1964 vrátil z pléna ÚV KSSS, které Chruščova odvolalo, „řekl svým náměstkům: ‚Chruščov chtěl diplomacii zničit. To se mu ale nepovedlo. Už je to pryč.‘“

Ve stínu žvanivého diletantismu

V memoárech – i v debatách s nejbližším okolím – měl Chruščovovi za zlé „řadu chyb ve vztazích s Čínou“ („vztahy doslova vydřené úzkou spoluprací ve 20. – 40. létech se neměly zpřetrhat tak zběsile a iracionálně“). Kolosální blamáží bylo i chaotické furiantství, vedoucí ke kubánské raketové krizi. Chruščov napřed Kennedyho – řečeno s Gromykovým náměstkem Georgijem Kornijenkem – „uváděl v omyl dezinformací až po otevřenou lež“ („což po jejím odhalení nemohlo být vnímáno jinak než jako zlý úmysl“). Pak kompromisem, dosaženým pár vteřin před dvanáctou, prohrál před světovým veřejným míněním. Zatímco rakety, stahované z Kuby, byly mediálním hitem, ty americké mizely z Turecka v naprosté tichosti. Za „velkou Chruščovovu chybu“ to měl i letitý sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin. Že byly k mání i jiné varianty, odtajnil šéf Kennedyho diplomacie Dean Rusk: „Vše by se organizovalo prostřednictvím neutrální strany, generálního tajemníka OSN U Thanta veřejnou výměnou prohlášení o stažení sovětský raket výměnou za likvidaci základny v Turecku.“

Chruščov nakupil blamáží velehory – od boty, jíž tloukl o stůl na Valném shromáždění OSN, až po chvástavé indiskrece před Cabotem Lodgem, americkým velvyslancem v OSN, že „čte tajné nóty prezidenta Eisenhowera“ (takže „pracovníci CIA zřejmě své šifry prodávají KGB“ a „v rámci úsporných opatření by je obě tajné služby nakonec mohly sjednotit“). Hned nato „Američané své šifrovací systémy změnili, což sovětské rozvědce způsobilo značné škody“.

Rybas pak čtenáře naviguje meandry détente, vedoucího i k reálnému omezení arzenálů hromadného ničení – a Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Gromykův tandem s Leonidem Brežněvem líčí jako nepoměrně harmoničtější i produktivnější. Brežněva samého – do zlomu v jeho zdravotním stavu – jako řádově zodpovědnějšího i obratnějšího vyjednavače. Spoustou autentických fakt a svědectví hýří i kapitoly o diplomacii kolem vietnamské války i arabsko-izraelských konfliktů, intervence v Afghánistánu, „třetího koše“ Závěrečného aktu – i tváří v tvář Reaganově kruciátě proti „říši zla“.

Předejít válkám stůj co stůj

Že Gromyko je „buldok“ – „když mu řekneš, zakousne se a nepovolí, dokud vše nesplní včas a přesně“ – prohlásil o něm už Dmitrij Šepilov, po němž v únoru 1957 přejímal vedení sovětské diplomacie. Ten samý Andrej Gromyko však ctil i jiné krédo: „Než jeden jediný den války, to raději úporná jednání klidně i deset let.“ Krokům, hrozícím krveprolitím, se snažil vyhnout, jak to jen šlo. Nejednou i na kordy s generalitou.

V 70. letech povýšil i do politbyra. Leckdo ho začal podezírat, že je i čekatelem na nejvyšší post. „To ale pravda nebyla. Sám Gromyko to jednou poměrně jednoduše vysvětlil synovi: ‚Generálním tajemníkem strany jsem se stát nemohl, za mnou totiž nestál stranický aparát, KGB ani armáda.‘“ Po Brežněvově úmrtí padla volba na Jurije Andropova. Letitý poradce Kremlu Alexandrov-Agentov ho hodnotil takto: „Byl velkým zastáncem mírové koexistence se Západem, hledání vzájemných kompromisů a pružnosti i při jednání o odzbrojení, dokonce více než Gromyko. Vždy ale zároveň byl a zůstával přívržencem třídního přístupu k mezinárodním záležitostem a byly mu zcela cizí metody přemlouvání a jednostranných ústupků, k nimž leckdy sahal Chruščov. Ještě vzdálenější mu byly koncepce sbližování dvou proti sobě stojících systémů a stírání hranic mezi nimi hlásané později Gorbačovem. Na obranu klíčových zájmů socialismu dokázal iniciovat a prosadit i velice tvrdé kroky.“

Naděje, spojené s nástupem lídra, z jehož kvalit měl vítr i protivník, zradilo Andropovovo podlomené zdraví. Od Brežněvovy smrti po pohřeb Konstantina Černěnka uběhlo jen něco málo přes dva roky. Generační obměna se už nedala odkládat. Reální kandidáti byli dva. Prvním byl Grigorij Romanov, dvaašedesátiletý člen politbyra a od roku 1983 i tajemník ÚV KSSS se zodpovědností za armádu, KGB, ministerstvo vnitra i obranný průmysl. „Nebyl vůbec starý“ – a „měl velké zkušenosti“. „Zúčastnil se Velké vlastenecké války, byl stavitelem lodí, konstruktérem, prošel všemi stupni stranické práce. Není vyloučeno, že právě jeho Andropov považoval za svého zástupce. Kdosi ale řekl, že v době, kdy Romanov působil jako první tajemník Leningradského krajského výboru, měla jeho dcera okázalou svatbu v Ermitáži a byl přitom rozbit drahocenný carský servis.“ Byla to cílená pomluva. Svatba se konala jinde. Servis, jímž nikdo netřískal, byl sovětské provenience.

Šejdířská intrika, osudná iluze

Z intriky těžila konkurence. Černého Petra si vytáhl Gromyko. Alexandr Jakovlev – později Richelieu perestrojky, tehdy však teprve ředitel jednoho z ústavů Akademie věd – spunktoval i několik kolegů po horizontále. Gromykův syn Anatolij byl šéfem Ústavy Afriky AV. Jeho prostřednictvím přivedli otce k tomu, aby do čela strany navrhl Gorbačova. Výměnou za post předsedy prezídia Nejvyššího sovětu – statutárně to byla hlava státu – pro samotného Gromyka.

Litoval toho už pár týdnů nato. Spoušť katastrojky dostala zelenou. Eduard Ševardnadze, kterého Gorbačov dosadil do čela diplomacie, zahájil – řečeno s Gromykem – „skutečné popravy profesionálů“. Nefalšovanou „čistku ústředního aparátu i velvyslanectví: v období mezi létem 1985 a březnem 1991 zůstali ve svých funkcích pouze dva velvyslanci“. Když se na Ševardnadzeho tázal Gromykův syn, řekl mu: „Ne, Toljo, s ním jsem se už dávno rozešel, on je jen taková hlásná trouba, a ne chlap. Navíc je podle mého názoru pomstychtivý. I ten Gorbačov, kterého jsem navrhoval za generálního tajemníka, se od toho nynějšího liší diametrálně.“

Chaotickému diletantismu, pasovanému na nové myšlení, stáli lidé Gromykovova formátu v cestě. V říjnu 1988 byl odejit do důchodu. Zemřel necelý rok nato. Ponižujícího zemětřesení, jež obrátilo naruby celý svět, tak zůstal ušetřen. Zoufalci, mající je na svědomí, tlachali o „druhém Brestu“ (nutném prý „pro konsolidaci vnitřního hospodářství“). Dovedli to až k „destrukci poválečného uspořádání světa a pak i k rozpadu státu“. Nakonec – řečeno s maršálem Sergejem Achromejevem –„táhli za jeden provaz američtí diplomaté i Ševardnadze“.

Partu provinčních hochštaplerů, lačných po predátorských pukrlatech, zmákla skořápkářská habaďůra. „Bushovy kroky“ – shrnul ji Zbigniew Brzezinski – „zasluhují absolutorium. Při rozhovorech se svým sovětským partnerem přemlouval, přesvědčoval, obelhával a opatrně používal i výhružky. Musel Gorbačova navnadit nástiny globálního partnerství a zároveň podněcovat k souhlasu s rozpadem sovětské říše.“ Gromyko věděl, k čemu to povede: „Budou od nás chtít jednostranné odzbrojení proti mlhavému příslibu pomoci, kterou nikdy nedostaneme.“

Zlatá pravidla

Syn Anatolij zaznamenal i jeho politickou závěť: „‚Chci tě seznámit se zlatými pravidly diplomacie. Ukázat druhé straně všechny karty – a chtít problém vyřešit z jedné vody načisto – se nevyplácí. Mnoho politiků se domnívá, že stačí jen přesvědčivě vyložit vlastní návrhy, dát najevo upřímnost a snahu o spolupráci a vše se rázem podaří. To je iluze a dobří diplomaté to vědí moc dobře.‘

Druhým zlatým pravidlem diplomacie bylo podle mého otce obezřetnost při setkáních na nejvyšší úrovni. ‚Špatně připravené summity,‘ říkal, ‚nemluvě o těch nepřipravených, je lepší vůbec nepořádat. Způsobí víc škody než užitku. Pokud jde o pracovní setkání, tam slabý výsledek tolik nevadí. Je-li však řeč o dohodách nebo smlouvách, k těm se spěje klidně i roky a někdy celá desetiletí. Velmi dobře byla připravena jednání v Jaltě a Postupimi, dohody o omezení strategických jaderných zbraní a Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Špatné výsledky přinesla Chruščovova jednání s Eisenhowerem a Kennedym. Příkladem diletantství bylo setkání Gorbačova s Reaganem v Reykjavíku. Na setkáních si velmi dobře vedl Brežněv. Nebyl žvanivý ani vznětlivý a důvěřoval profesionálům. Měl dobré vztahy s Nixonem, Pompidouem a Schmidtem. Nepodléhal Kissingerovým fíglům.

Kompromis třeba stavět na střízlivém zhodnocení stavu věcí. Každý mezinárodní problém má mnoho aspektů. Stránky hlavní i druhořadé. Špatná se může ukázat i dohoda, inzerovaná jako učiněná perla. Diplomat musí vše pečlivě přezkoumat. Západní politici se s námi při jednáních často snaží manipulovat. V médiích mi říkávali Pan NE, protože jsem se zmanipulovat nenechal. Mnohým se to sice nelíbilo, zato mně náramně.“

Nebyl zdaleka sám.