MAGDALÉNA TOULOVÁ
Píšeme si
Mladý chlapec, tenkrát 13letý, sedí v maličké kuchyňce selského domku na Hvězdě u Slaného a poslouchá rozhlas. Venku jemně bubnuje déšť. Píše se rok 1940 a v lidech se usídlila nejistota z budoucnosti. Chlapec Toník ale nedbá o to, co se v tisku a na plakátech probírá politického nebo vojenského. Je na prahu mládí a věří, že mu život přinese mnoho dobrého.
Zadumaně poslouchá rozhlas a přemýšlí o slovech básníka. Právě skončila recitace Františky Heroldové. Její tklivá slova ho přenesla do jiného světa.
Když ještě nedávno jsem neměl potuchy
že žije na světě kdosi mě tolik blízký
který mě napojí z alabastrové misky
když ještě nedávno jsem chodil bezduchý
(Robert David)
Toník dumá, touží poznat majitelku toho hlasu i tajemství alabastrové misky.
Chlapec, mladík, muž se vydá hledat a naslouchat hlasu tajemné múzy. Pečlivě hledá a odkrývá tajemství literatury a poezie. Nabírá mnohá vědění a o svoje vědomosti se rád dělí.
V letech 1955–1987 působí jako profesor literatury na slánském gymnáziu. Jeho slavným žákem je například režisér Karel Smyczek. Řada jeho bývalých žáků ráda vzpomíná, jak jim přednášel básně Karla Tomana nebo Jaromíra Seiferta.
Profesor Anonín Leopold, narozen 18. 7. 1927, zemřel 14. 2. 2015.
Narodil se na Hvězdě u Slaného; základní školu navštěvoval v Malíkovicích, pak studoval gymnázium ve Slaném a poté český jazyk a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1955–1987 působil na slánském gymnáziu. V té době se aktivně zapojil do památkové péče. Společně s profesorem kladenského gymnázia Rudolfem Kollerem a pracovníky tehdejšího střediska památkové péče se podílel na soupisu památek Kladenska a Slánska – movitých i nemovitých památek, které jsou chráněny podle památkového zákona.
Antonín Leopold byl znalcem díla Václava Beneše Třebízského, se kterým ho spojuje úcta ke krajině, historii a osudu mnoha rodin slánského venkova. A nakonec připomeňme grafika Ladislava Čepeláka, s nímž putoval po Slánsku. Se zájmem sledoval, jak vznikají grafické listy, na kterých se zračí tvář slánské krajiny. Profesor Leopold stál v čele Osvětové besedy, která pořádala ve Slaném řadu výstav a literárních večerů. Tehdy přijížděla do Slaného řada spisovatelů – připomeňme alespoň Františka Hrubína, Antonína Brouska či Ladislava Dvořáka.
Potká Toník ve skutečném životě svou múzu? Promluví aspoň pár slov s Robertem Davidem?
Pod pseudonym Robert David (tehdy za protektorátu se Hořké balady Roberta Davida hodně četly, a Lilly Hodačová pod pseudonymem Františka Heroldová je skutečně namluvila pro Český rozhlas) se schovával Vítězslav Nezval. Básník věnoval své balady své milé Lilly Hodačové.
S Nezvalem se pan profesor sešel ještě během studií a nechal si podepsat jeho básně zeleným inkoustem (zelenou barvou surrealistů). V 90. letech dvacátého století si Antonín Leopold vyměnil několik dopisů s Lilly Hodačovou, ale osobně se nikdy nepotkali.
Lilly Hodačová se mi na sklonku 90. let svěřila, že někde ve Slaným žije profesor, který je jejím ctitelem, a který kdysi naslouchal jejímu hlasu z rádia. Paní Hodačovou jsem potkala právě v 90. letech. I ve vysokém věku se pyšnila jasným duchem, měla výbornou paměť a uměla spoustu básní a písní. Přednášela je tklivým hlasem, stejně jako ve 40. letech.
V roce 2012 jsem se seznámila i s panem profesorem Leopoldem. Vyprávěla jsem mu vzpomínku na Lilly. Pan Leopold mi zas sdělil svou vzpomínku, kterou jsem napsala na začátku.
Pan Leopold stále i ve vysokém věku miloval poezii a rád ji poslouchal. Z dob učitelování si pamatoval mnohé básně, a když mu bylo těžko, sám pro sebe si je v duchu recitoval.
Samozřejmě i svým návštěvám rád nějakou báseň věnoval. Miloval Leoše Janáčka a jeho skladby si rád pouštěl na CD přehrávači.
MAGDALÉNA TOULOVÁ, obdivovatelka pana Antonína Leopolda i Lilly Hodačové