JANA VACKOVÁ

První knížky ilustrované Adolfem Zábranským (1941 Národní pohádky V. B. Třebízského, Za bílým půlkoněm, 1942 Kubínův Pestrý Kolotoč) jsem dostávala od rodičů jako sedmiletá holka. Později jsem z dalších knížek předčítala mladším sourozencům, nakonec synům a vnoučatům. Od sametové revoluce si všímám, jak ubývá památek na kdysi tak státem, stranou a zahraničím velebeného a cenami ověšovaného malíře, ilustrátora, grafika, autora kostýmních dekorací pro Národní dovadlo, autora plakátů, nemluvě o zničených monumentálních sgrafitech a „rozfrcnutých“ sedmi goblénech Revoluční tradice našeho lidu… Nepomohlo ani pátrání po autorech legislativního „vydání“ uměleckých děl všanc trhu a neřádu v tzv. kulturní politice. 

Výjimkou ze vzpomínkového ticha byl např. Jiří Suchý ve vyprávění o oblíbených knihách a ilustrátorech při porovnání Kamila Lhotáka a Adolfa Zábranského: „… Jeho kamarádi vyprávěli, že když dostal zadáno, že má udělat sedm kreseb do nějaké knížky, tak šel, koupil si sedm čtvrtek, vzal tuš a pero, udělal sedm kreseb a odevzdal je. Vím, že mu to šlo velice snadno, ale mně v tom chybí hledání nebo něco takového. To třeba Adolf Zábranský se mi líbil mnohem víc, poněvadž v jeho kresbách jsem cítil, jak je to všechno perfektně vymyšlený a přitom to mělo náladu.“ (Xantypa, leden 1999).

To „vymyšlený“ měl Adolf Zábranský podepřené nejen vzpomínkami na vlastní dětství a na vlastní děti, ale i studiem výchovy uměním. V jubilejním článku jako sedmdesátník odpovídá na otázku publicistky Mileny Niklové v článku Řád a umění: „Věříte, že slovo, obraz, skladba, hra nebo film mohou dítě vychovávat a vést?“ Zábranský odpovídá: „Budu mluvit jen o kresbě a malbě. Ty by měly naučit dítě objevovat ve skutečnosti to, co by přehlédlo. Umění, a zvlášť to pro děti, má několik funkcí: poznávací – může učit děti lépe se dívat na svět kolem sebe, výchovnou – může učit děti chápat a milovat krásu, a to nejen v přírodě, ale vůbec, a může je ovlivnit i k lepšímu vztahu k ostatním dětem, dospělým a ke všemu, co kladného je obklopuje. A pak umění, v němž vyznávám především řád, nikoli anarchii a chaos, může zmnožovat smysl pro řád i v člověku… Nepochybujme, že děti mají bohatou fantazii a úkolem umění je tuto fantazii zdravě usměrňovat a rozvíjet. Zdravě rozvinutá fantazie dětské mysli může vyústit v životní harmonii – řád“ (Naše rodina č. 47, 21. listopadu 1979).

Lze si představit radost Marie Zábranské, jestliže u nás opomíjený umělec Adolf Zábranský, její učitel a manžel, je znovuobjeven… v Japonsku? Přednedávnem, snad k jeho 105. výročí narození, zjišťoval japonský zastupitelský úřad v ČR, za jakých okolností může prestižní japonský nakladatel vydat knihu ilustrovanou Adolfem Zábranským.

A tak šťastnou cestu Zlaté bráně otevřené či jiné knize do rukou japonských dětí, jejich rodičů, učitelů a vychovatelů ve smyslu řádu a umění.