FRANTIŠEK DOSTÁL

S časovým odstupem, třeba i sedmdesáti let, připomínka zatím největšího zabíjení lidí na zemském povrchu bývá všelijak připomínána, zapomínána a také oslavována přehlídkou ještě ničivějších zbraní než ty, které ukončily životy milionům lidí v čase 2. světové války. Snad pouze lidé, co pamatují střílení po jiných lidech, včetně likvidování dalších životů v plynových komorách, berou připomínku ukončení války s jitým pocitem zodpovědnosti a přáním, aby se podobné běsnění již nikdy neopakovalo.

Obraz natahujících se kostí potažených dosud ještě lidskou kůží a prosících o něco k snědku z ledna 1945 mě zřejmě doprovodí až do posledních dní mého života. Nastal však konec války a jako pražský chodec, spíše kluk toulající se ulicemi, objevoval jsem na zdech domů malé destičky a památníčky připomínající, že na tomto místě během posledních hodin války vyhasl život nějakého, často i neznámého člověka. Proto destička někdy neobsahuje ani jméno. V dobách válečných se totiž lidské osudy vždy hodně promíchají. Každoročně se u těchto památníčků v čase výročí objevovaly květiny a v jisté době u nich postávali i pionýři a členové i jiných organizací.

Čas pospíchá vždy jedním směrem a v jeho běhu dochází někdy k poněkud nedůstojnému zacházení s památníčky, či rovnou k jejich devastaci. Přibývá nevšímavosti a zapomínání na spoluobčany, kteří zemřeli často i se zbraní v ruce v posledních dnech války.

Přepadává mne smutek, když v časech všelijakých přestaveb památníčky zmizely zcela. Škoda převeliká! Totiž tam, kde se vytrácí paměť, začíná se zároveň přibližovat doba, kdy se smutná historie může opakovat. Ovšem pomocí už jiných zbraní. Zatím se tak v chodu světa vždy dělo.

Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se už vůbec žádné přehlídky zbrojních vymožeností nekonaly. Docela postačí vědomost, že mnozí lidé postrádají ke svému žití vodu…