FRANTIŠEK DOSTÁL
Ponor do útrob poezie z pera básníka Karla Sýse, před časem publikovaný na těchto stránkách, byl pro mne, neznalce mnohého ze zákulisí, vskutku rozsáhlým ohlédnutím se až kamsi daleko do minulosti. Je to podivná a často i nehezká vlastnost tuzemců přiznat si, že někdy sám podlehl dobovému mámení, což se samozřejmě promítlo i do jeho veršů. Někdy zapomenutelných, jindy naopak oprávněně oprašovaných.
Člověk, a tedy i básník, zvláště pokročilejšího věku, setkal se s mnoha idejemi a vyslechl i mnohá slova, kterým možná i uvěřil, ale čas mu je nakonec roztodivně prověřil. Poezie totiž nikdy nemlčela, přesto byla někdy jalová a na jedno použití. Nicméně umělci se neustále hlásí o své místo na slunci. Myslím, že právem, neboť poezie je výzvou k zastavení se v nesmyslně spěchajícím světě, ale stejně tak nabídkou k pohlazení a k obdivu obyčejných okamžiků, které básník dokáže opentlit a povýšit na malé slavnosti.
Skutečný poeta okouzlený krásou místa, či jen jarní loukou, na které dosud nevyrostlo skladiště zásobující hypermarket, postavený zase na orné půdě zlatého pruhu země české, stejně podá úžasnou zprávu o lidském plahočení a přebývání.
Poezie samozřejmě také mlčívala. Avšak někdy zamotala hlavu natolik, že si i po letech vzpomenu na verše Viktora Dyka, které bylo potřebné a dobré ve školních lavicích znát.
Pravda, větší rozhled mám na poli fotografie, a tak třeba vím, že v jihočeském městě Písku probíhala po několik let celostátní soutěž pod názvem „Poezie ve fotografii“. Někdy stál v čele poroty dokonce vedoucí katedry fotografie v Praze prof. Ján Šmok. Bohužel také soutěž již byla umlčena, přestože nějakou fotografickou krabičku vlastní snad každý. Ale to je už jiný problém, kterého si možná povšimne i mlčící poeta.
Jestliže básník Karel Sýs připomněl také mnohá jména poněkud upozaděných poetů ve žhavé současnosti, něco podobného existuje i ve fotografii. Mnozí rovněž nevědí, že i fotografové prožívali všelijaké proměny, na nichž se podepisovala doba přecpaná idejemi. Letos v lednu zase nikdo nepřipomněl 115. výročí narození Karla Hájka, který má alespoň na rodném domku na jihu Čech pamětní desku. On totiž také zaznamenával proměny doby. Třeba v roce 1941 na Prag Hauptbahnhof – Praha Hlavní nádraží, dnes zase „Wilsoňák“, fotografoval příjezd Adolfa Hitlera. Z ateliérů na Barrandově mu tehdy přivezli k nasvícení nástupiště dokonce reflektory. V roce 1948 zase fotil na jednom balkoně na Staroměstském náměstí. Na svých fotografiích zachytil hornickou stávku před 2. světovou válkou, ale stejně tak události v Praze v květnu 1945. Nebylo překvapením, že mnoho negativů mu bylo později odebráno atd.
Život člověka, ať již si to on sám přeje, či vůbec svět okolo sebe díky všelijakým krabičkám v rukou nevnímá, je stejně propleten s poezií. Ta však někdy i mlčí, anebo bývá i poněkud upozaděna. Stejně však navzdory všemu příkoří bývá krásná.
Před léty, na pohřbu jednoho kreslíře, v krematoriu básník a textař Pavel Vrba pronesl slova: „Příště se už budeme raději scházet tady a ne v Malostranské besedě.“Ne, na taková slova dokáže přijít jen básník! Není tomu tak dlouho, kdy jsem se zde na stejném místě s Pavlem Vrbou rozloučil. Měl pravdu tenhle nemlčící básník…