VÁCLAV PELCMAN

Karel IV. patří mezi osobnosti, které se velmi často stávají terčem zájmu různých historiků- odborníků, či jen vykladačů jeho činů a beletristů. V běžné oblastní knihovně se jistě najde na dvě desítky titulů, které mají ve svém názvu jeho jméno jako lákadlo pro čtenáře- obdivovatele tohoto panovníka. Připomeňme si jen několik dřívějších jmen autorů, kteří se zabývali touto osobností. Pochopitelně především geniální český historik František Palacký (nikoliv v samostatné práci), Josef Šusta, František Kavka, Jiří Spěváček. Jako zajímavost uvádím knihu Karel IV. německého historika Ferdinanda Siebta (osmkrát vydáno německy, česky 1999). Císař sám popsal, do roku 1340, svůj život v traktátu Vita Caroli (někdo jiný to dopsal do roku 1346).

V roce 2014 vydalo nakladatelství Fortuna Libri „historickou“ knihu KAREL IV. TAJNÝ DENÍK od Josefa Bernarda Prokopa (přepisovatel). Tento autor přišel za čtenáři s fikcí, že se stal přepisovatelem poměrně nedávno nalezeného deníku Karla IV. Tajný deník začíná a končí rokem 1363 (korunovace Václava IV.). Karel IV. se ve vzpomínkách vlastních a básníka G. Machauta (sekretář Jana Lucemburského) vrací střídavě do dětství a „současnosti“. Historicky není doložena přítomnost básníkova na Karlově dvoře - měla jen zdůvodnit znalost událostí z císařova dětství (básník si vypomáhá i svědectvím imaginárního strýce Rogera). Pro odlišení jsou vyprávění jiných vyjádřena tiskem v kurzívě (ne však vždy důsledně). Deník je „přepsán“ do současného jazyka, s novodobými výrazy a s neuvěřitelnými podrobnostmi z Karlova života. Jsou popisovány i intimnosti ze života králů (otce Jana a syna Karla), jak bývá poslední dobou „nevyhnutelné“.

Císař sice neměl čas na vypsání celého svého života (Vita Caroli), ale na psaní „tajného“ deníku zřejmě ano, i když by tomu musel věnovat (když to psal ručně - toho pergamenu, per a černidla!) tolik času, že by nemohl dělat nic jiného. Text v deníku udivuje neuvěřitelnou pamětí vypravěčů, neboť popisované události obsahují nejen základní fakta, ale každé hnutí obličeje, rukou a jiných projevů pocitu jednajících osob. Popis důležitých událostí je však často značně schematický.

Z textu se dovídáme samozřejmě i události historicky doložené, ale v podstatě jde o „ženský“ román. K četbě pro nenáročné čtenáře je vhodný. Přepisovatel se snaží vylíčit „otce vlasti“ jako milujícího manžela (všech svých žen), vzorného otce svých dětí a českého království. Snaha autorova zobrazit císaře jako vynikající osobnost XIV. století není, podle mého názoru, nijak přesvědčivá. Někdy tento geniální politik a panovník vypadá ve „svém“ tajném deníku jako upovídaný rozumbrada. Tajnému deníku by možná prospělo, kdyby se odvíjel od počátku, bez střídání mnohdy nejasných „odskoků“ do jiného období. Autorovi románu nelze upřít snahu o vylíčení císaře Karla IV. jako pravého Čecha, to ale působí někdy až trapně a nevěrohodně.

Na osobě Karlově se snažilo, a snaží, mnoho autorů najít něco nového a neznámého, ale názory se přitom často dost liší (např. pro Němce to byl Němec).

Také autor recenze má nějaký názor. Císař Karel IV. nemohl být tak naivní, aby věřil, že kosti jakéhokoliv člověka sebemoudřejšího a zasloužilého (často podvržené) mu mohly pomoci v nějakém snažení! Tolik k jeho honbě za „relikviemi“! Jeho „modlení“ muselo mít formu ne nějaké náboženské meditace, ale přemýšlení a úvah, jak vést svou politiku. Jídlo a pití takovouto činnost nezvyšuje, a proto i to jeho „postění“! Jistě věděl, že je smrtelný, zranitelný, člověk, jemuž se nevyhýbají ani nemoci a nedaří se jeho záměrům modlením. Byla to naprostá přetvářka ve službách jeho usilování. Ateismus nebo něco podobného v té době nebyl možný. To pochopitelně věděli i jiní vládci již od pradávna. Dodnes podobné předstírání s úspěchem využívají současní politikáři!