ALEXEJ MIKULÁŠEK

Vlasta Rut Sidonová (1953 v Chomutově) se nedávno představila knižním souborem Jídelna Šalom a jiné židovské povídky z dnešní Prahy, o němž jsme nedávno v našem časopise psali (č. 36/2012). Vcelku úspěšně navázala na tradice česko-židovské prózy meziválečné i poválečné, jakkoli ideály českožidovského hnutí jsou autorce cizí (vedou prý k asimilaci a ztrátě identity). Její druhá kniha je žánrově odlišná: představuje ji sbírka lyrické poezie PŘED PIKOLOU – ZA PIKOLOU (Praha: Ladislava Fógelová, 2014, ISBN: 978-80-904565-1-8), tematicky však na povídkový text navazuje.

Sbírka, rozdělená do dvou oddílů, graficky i jinak odlišených, je věnována básníku Jiřímu Karenovi, nechybí však ani verše inspirované životními osudy, či alespoň věnované Stelle Zázvorkové, Karlu Sýsovi, Venuši S., romské učitelce z Rumburku, nevidomé zpěvačce Kateřině T. K. a dalším. Obdiv k básníkovi Karlu S. není náhodný, vyznívá z básní jako Básníkovi, Karlovi S. 2009 nebo Neon, a vedle intimních reflexí je možno zaznamenat i tuto radu: Přehlížej zimnici / po břiše plazení / před zlatým teletem. / Není to znamení / je to JEN / mámení.

Verše plné lásky a /ne/udělované milosti jsou tónovány křehkou touhou a jemným romantickým smutkem. Nečteme však lyriku lehounkých, jako vlásek teninkých tónů a něžně hravých /hyper/náznaků; autorčina obraznost je vždy spíše konkrétní a vizuální (a z očí přivřených / upadne cosi / do hrníčku s kávou), snad až realistická, dokáže být až syčivě hrozivá, ironická, prosící i vědoucí (Nač poslouchat velká slova, / když nic / neznamenají). Od přímých díkůvzdání Bohu a proseb o odpuštění směřuje ke konkrétnímu podobenství, v němž se tají přesah, tak či onak však silné city (Chtěl bych ji mít pod střechou, / abychom spolu roztáli. // Naše vločky padají daleko od sebe /…/ ale možná tam nahoře / hluboko pod nulou / k sobě alespoň přimrzneme, b. Neon, s. 24). Možná se v těchto metaforických stylizacích (a jsou to opravdu jen autorčiny sebe-stylizace?) tají obavy ze samoty jako údělu moderního člověka, jemuž ani Bůh ani kdokoli blízký v podstatě nerozumí, ačkoli se všichni domníváme, že nám, právě nám, je Nejvyšší, Hospodin, Bůh nejblíže. A vedle touhy, touhy po lásce a obapolném odevzdání se je to právě představa Boha, k níž se subjekt básní upíná jako k jistotě a kotvě. Tak čteme např. v modlitbě Šedesát, básni coby prosbě o odpuštění a poděkování Pánu za možnost volby na rozcestí, za vidoucí oči, uši k slyšení i za rozum, / který pochopil, že existuješ a umožnil jí rozeznávat dobro a zlo.

Do poezie nejednou vstupují exotické obrazy inspirované tu posledním letem autora Malého prince, jindy majákem sv. Petra v Makarské, poté zase datlovými bonbony z Abu Dhabi nebo oleandry v Samarii, nechybí ani fontána Saint Michel, samozřejmě ani Jeruzalém a Jaffská brána, ani černý prodavač pod Etnou. Ovšem skutečným „dějištěm“, místem „pobytu“, nebo alespoň „pozadím“ bytí lyrického subjektu je nesporně český kulturní prostor, prostor českého jazyka a jemu odpovídající vnímané bytí, svět viděný českýma očima. Ožívá tu nejednou přímo Praha, ta současná, intimní prostor královen i kuběn, pyšných zraněných lvů i Golemů s naprogramovaným mozkem (jsou na něj hrdí, tedy cokoli mimo vložený program je uráží); město, v němž je přetvářky více než upřímnosti a obavy překypují přes okraj tohoto tavicího kotle.

Básnické texty zařazené do sbírky jsou psané (byť ne výlučně) volným veršem; nechybí poezie dejme tomu existenciální, v něčem prévertovská či kainarovská (jako je báseň Sama). Pocit samoty, přesněji zápasu se samotou, je leitmotivem sbírky – partner, děti, Bůh, bližní, ti všichni mají samotu překonat, zabít její toxin, ale zdaleka ne vždy se jim to daří.

Čteme texty místy blízké modernímu šansonu nebo blues, ale i ozvuky české nebo moravské lidové písně (Má milá matičko nebo Dívka písnička), starozákonní reminiscence (Dlouhá cesta pouští), stejně jako texty dejme tomu sociálně-kritické (Přízemí hotelu Hilton, přehlídka anorexie v lila parádě zcela bez citu). Až sarkasticky a realisticky pohlíží autorka na ty, kteří se chtějí vlísat do přízně kohosi skutečně nebo domněle vlivného a vzbuzují spíše trapnost než soucit (Jeho ctitelé).

Básnická sbírka Vlasty R. Sidonové je milým překvapením v kontextu současné české lyriky, která snad jako jediná dokázala opravdu umělecky vzdorovat nepřízni času, nikoli se jí podřizovat či ji exploatovat.