LADISLAV LANDA

Balada Magdaleně

Jsem zaměstnán v jatkách co ras

A bojí se mě každá fena

Jako se bojí muže žena

Když holí přerazil jí vaz

Mne jednou ty se zeptalas

Zda vezmu si tě beze věna

Pro mne není láska bezcenná

Však nemám na tebe už čas

Když jsem tě potkal mělas pas

Tenký jak včela uhoněná

Tvá pleť jak jahodová pěna

K polibku lákala mě zas

Já okouzlen byl ze tvých krás

A nechtěl znát jiného jména

Jsi pořád moje Magdalena

Však nemám na tebe už čas

 

Teď nejspíš chuť máš na klobás

Jsi kuchařinka ukoptěná

Máš starost aby uvařená

Večeře byla denně včas

Každý se směje vida nás

Já ras má žena Magdalena

Tys otylá a přeměněná

Však nemám na tebe už čas

 

Já okouzlen byl ze tvých krás

Bylas jak jahodová pěna

Pro mne není láska bezcenná

Však nemám na tebe už čas

 

Vzpomínky

V hlavě mám absolutně temnou

komoru

Vyvolávám v ní snímky z mládí

 

Můj bratr chodil kouřit do stodoly

na seno.

Odstavil jsem mu žebřík

a utekl jsem.

Byla noc, bratr se bál.

Potichu vyházel cigarety na zem

a pak do nich jako do peřin seskočil.

Zabil se, šílenec.

 

Jak cítím déšť

Kanál v ulici,

černou řeku s lesklou rybou

po ní plující.

 

Límec stále ohrnutý,

nahý chodím v krupobití.

 

Okap a střecha,

bláto, deštník.

 

K ránu

probudím se.

na louce urousám si nohavice.

 

Doma najdu v mokré botě

sedmikrásku.

 

A žena řekne:

„To je dneska ňáká rosa,

to abych šla zase bosa.“

 

Chromozom bar

Byl jsem přejet funebráckým vozem

a ještě než jsem bouchnul hlavou

vo zem,

viděl jsem bláto, do kterýho jsem

pak upad,

a pak jsem cejtil po sobě válec

dupat

a řek bych, že to asi byla smrt.

 

Předtím sem nikdy neměl možnost

umřít a myslel sem si, že to není žádná

hlína.

A teď sem se najednou vznes a vylít

a viděl svý rozbitý tělo cukat se

a vzpínat

a můžu říct, že mi bylo celkem fajn.

 

Čekal sem na nebe nebo na

pekelnej kotel

nebo co, ale vidím jenom hotel,

hnusnej pajzl, a na něm Chromozom bar

stálo a před ním nějakej spiťar

mi votevřel a šel sem dovnitř.

 

A tady sme byli pohromadě všici

(i když sem je slyšel, neviděl

sem nic)

a byli sme veselí a šťastný

nebožtíci

a trsalo se a muzika hrála a že

byl hic,

začal sem pít a potom taky chlastat.

 

Až mi začalo bejt zle, jak sem

byl sťat,

a najednou sem dostal strašnej hlad

a začal sem mít zase lidský cítění

a pak sem cítil ránu a krutý

mrazení

a pak nic – nejspíš sem přestal

existovat.

 

A přišlo ticho

a já tam mrtvej stál,

tam, co je východ

z podniku Chromozom bar.

 

Sezení

Přijíždí Smutek ve svátečním vohozu

na nohou přivázaný řinčící prázdný lahve

v klopě zandanou zvadlou mimózu

a za ním klopýtá se starej dobrej Ahasver

 

Sednou si tady uprostřed mýho pokoje

půjčím jim na vodku a oni si smutně přiťuknou

Smutně se Smutek rozesmutní – a v tom to je

– že sedím s ním a nemůžu se hnout

 

Věčný žid věčný štvanec načechrá si pejzy

a makarónsky mluví se mnou – kde ten všude byl

řekne že v tom to je than I‘m lazy

a že jsem darmošlap a že mě odnese divoký času kvil

 

Sedím tu s ním a s hostama který nejsou zvaný

a nemám vodvahu je vodsaď vykopnout

a když to matka vidí řve Pro Kristovy rány

proč zrovna můj syn musí bejt takovej smutnej bloud

 

Zpěv sirén v Ústí nad Orlicí

Chce se mi brečet když vidím fotry

z továren chrastit bandaskama s bryndou

nasedat na kola s čepicí v ksichtě a pak

po malý šutratý silnici šlapat domů

 

Stojím vedle škarpy vočurávám trpkou

zaprášenou blumu a vy se na mě díváte

a myslíte si vandrák a jedete domu

ke třem dětem Azorovi prdelatý manželce

a čtyřem stěnám

 

Stojím tu vandrák a vy sedíte doma u večeře

s lžící v bramboračce a kecáte Dneska povídal

vedoucí Představ si to Znalas toho nojo a děti vám

rostou pod rukama už jsou skoro na umření

 

Ležím tu v seně vandrák s místní fešandou

a vzpomínám na vás jak doma výráte na

televizi a potom zívnete a spíte

 

Ráno mě budí mlha a seno v uchu

a siréna ve dvě oddrkotá vaši

bandasku s hnědým škraloupem a druhej

den je zase oddrkotá denně dál a dál

 

Stojím tu vandrák řeknete si ve škarpě

s trpkou blumou v puse a ošoupanejma nohama

a marně čekám na váš příjezd

ač je ráno a vy ne a ne přijet je

k zoufání směji se na vás kysele jako

angrešt a vy nic ticho bude asi neděle

 

Sonet o smrti

Řeže mě do chodidla břitva

Já skončím jako Jesenin

Zemřu na lásku k množství Nin

Jestli mě nezahubí bitva

 

Jak bude krásná moje pitva

V srdci mi najdou černý blín

Ledviny sežrané od vín

A bude truchlit duše tvá

 

Až budu tlíti v márnici

A potom (jak tohleto říci?)

a na Slavíně pohřben potom

 

Pak vzpomeňte si na mne všici

Teďka jsem zrovna spolknul mšici

jsem mrtvý a nevím o tom

 

Jestli vám netáhnou kamna

a těžko oheň rozdělat

pak hodí se ti tvorba má

ač takhle skončím přece rád

 

Vždyť verš mi jenom padá z ruky

slova a rým sám od sebe

do těchhle básní se mi vkrádá

snad vědí že jsou pro tebe

 

* * *

Tebe by sem chtěl holčičko

potkat tak za deset let

Teďkon máš mašli ve vlasech

a pytlík s kuličkama na krku

pověšený jak amulet

 

Chtěl bych tě potkat na jaře

až budeš o deset let starší

až umeješ si umouněné tváře

a narostou ti zuby

a místo tohodle poskakování

budeš tančit valčík

 

A pak mě pozvi na svatbu

a já se tam setnu jako nikdy

A pak mě pozvi na křtiny

a já dám tvýmu synovi na známku

aby mně mohl napsat

až budeš mít funus

 

Vozvi se takhle k večeru za deset let

na moje telefonní číslo

ty malá holko vyvalená

Chtěl bych tě uvidět

 

Sonet Soně

Když jsem měl na krku už smyčku provazu

když v kávě jsem měl lžíci arsénu

když skákal jsem s šutrem do bazénu

a dal bych život třeba pro vázu

 

když naději jsem hledal jen v mázu

když plival jsem krev rudou ve hlenu

a nevěřil že krizi překlenu

tu jsem tě potkal – svoji oázu

 

A proto neustále láskou plám

když chodím kolem vody sám

a proto vzdychám pyšnou šíji kloně

 

A ty jsi mi nejmilejší hlavolam

a jak jsem řekl láskou plápolám

a mám tě raději než svého koně

 

Bejvalo veselo

Když jsem měl vlasy

až dolu na čelo

chodil od první klasy

bejvalo veselo

 

Když jsem neměl jinou starost

než tahat holky za copy

Teď jsem ale vyrost

a kdopak todle pochopí

 

Chci zase bejti malý škvrně

chci zase chodit do školky

chci u maminky večer vrnět

a házet bahno na holky

 

Dejte mi houpacího koně

do pusy dudlík

a do ruky šlehačku

Dejte mi dětství

a koupím sobě a Soně

celej svět za kačku

 

Návod

Vezměte ještě teplé kravské mléko

a svlékněte se do naha

Potom střídavě válejte se

v bahně špíně

a polévejte se mlékem

Několik dní počkejte

a nechte se vykvasit

 

Pak již zaručeně budete

smrdět

jako starověký pastevec

 

* * *

I když jsem visel za nohy

tváří v mraveništi

smál jsem se tomu

kdo mě tam pověsil

nemaje nic jiného na práci

 

* * *

Můj bratr

rybář

chytil štiku

 

Můj otec

lovec

ulovil laň

 

Matka má

sandtnerka

oboje upekla

 

benjamínek

přikládal polínka

 

Sestra má

požárnice

potom všechno uhasila

 

* * *

Nemohu se dívat na hodiny hrací

Vzpomenu si vždy na pána který zvrací

když zvonkovou hru v šest spustí Loreta

a na náměstí

klapne poslední roleta

 

Pán buší na dveře a zavřené okenice

nakonec ale musí zlomeně předklonit se

ohnout se nad kanálem vyzvracet všechna muka

a ráno jít do práce

a nechat srdce pukat

 

* * *

Chtěl bych být

seschlé ňadro stařeny

chtěl bych být strom

jemuž už shnily kořeny

chtěl bych být shnilé

poslední jablko v almaře

chtěl bych mít jiné touhy

než tyhle zvrhlé tužby lháře

 

Kolo

Za zasněženou plání

stojí černé stavení.

V tom starém černém stavení

sedí čtyři páni.

 

Prvému chybí oči,

druhý nemá uši,

třetí neví, že svět se točí,

čtvrtý zná jen, co se sluší.

 

Tihle čtyři páni

jsou spravedlnost světa.

Byli nám sem sesláni

– je to jejich meta.

 

Do jara nevydrží

Do jara zajde

řekli si

při pohledu na dívenku

plnou bujaré síly

mládí a nadšení

 

Do jara zajde

usnesli se

škoda jídla

škoda pití

škoda všeho pro ni

Nechme ji v cele

A opravdu

a skutečně

dívenka do jara zašla

 

Exkurze v kanále

Pampelišky nám tu sice nerostou

ale když tyhle fekálie usušíme

a pohnojíme jimi louky

je tam hnedle

pampelišek plná prdel

 

Dva

Na rány kladli si

jitrocel

na hlavu lopuchový list

aby jim nežhnulo do očí

slunce

aby je nepálily žahavé kopřivy

a potom obrněni láskou

nazí se vrhli

do strniště

 

* * *

Bim

Bam

řekl jsem vesele

Ale nikdo tomu nerozumí

A tak jsem smutný

 

* * *

Upadáš

v narkotický spánek

Možná máš

zrovna špatný den

Svým dechem

dělám v tvých vlasech vánek

Jsem mechem

dokud nepřijde den