LUDVÍK HESS

Ladislav Landa zemřel bez jednoho dne za tři měsíce po Václavu Hraběti. Z jeho básniček to smrtí doslova táhlo, ale Láďa sám byl kluk jako buk, mládenec s postavou atleta. Nemýlím-li se, hrál košíkovou, a byl prý dost agresivním hráčem. Moje poslední vzpomínka na Láďu…? Potkali jsme se náhodně ve starých Radlicích kousek od školy, kde žil a kde jeho rodiče školníkovali. Tramvaj tam tenkrát mívala konečnou a Láďa chystající se do centra čekal na její odjezd. Tramvaj se vykodrcala ze stanice a Láďa si se mnou dál povídal, jako by ani neodjížděla. Jako by měl přesně vypočítáno, kam až ji může nechat dojet. Náhle se rozloučil a rychlým sprintem trénovaného sportovce ji dohnal a naskočil na plošinu. Příští týden na pravidelné setkání mladých básníků v libeňském Klubu poezie přišel už jenom jeho přítel Petr Rezek a přinesl zprávu o Láďově smrti.

Než jsem se dal do psaní své vzpomínky na Ladislava Landu, vydal jsem se jednoho podzimního nedělního poledne do starých Radlic a zazvonil na školníkův zvonek na školní budově. Přišel mi otevřít mladý muž v trenýrkách. O Landovi sice nic nevěděl, ale když jsem mu vysvětlil, proč hodlám fotografovat, otevřel mi branku ke stráni za školou, kde Láďa ukončil svůj život. Spolkl cyankáli, které našel ve školním chemickém kabinetu. Po nějakém křivém nařčení … Tuším, že tak jednoduchý důvod jeho sebevražda neměla. Leč Láďova rodina, jež se krátce po tragédii odstěhovala do Kanady, jeho deník nedala k publikování ani mně, ani po letech Vladimíru Bystrovovi, druhému vydavateli jeho veršů.

Ladislav Landa debutoval v Divokém víně. V historickém Divokém víně vyšla většina jeho textů a v roce 1969 jsem vydal i samostatnou knížečku s názvem Básně. Ilustrovalo ji osm fotografií Pavla Jasanského, jenž přidal své snímky i do knížky Malá slabost v kolenou – Pocta Ladislavu Landovi, jež vyšla v roce 1998 péčí nakladatelství Bystrov a synové. Knížku doplnily vzpomínky Petra Rezka, Petra Bielického, Jana Třísky, Jana Zábrany, Josefa Topola a pár řádek ode mne. Moji vzpomínku zařadil Vladimír Bystrov jako poslední a já jsem to pochopil jako poctu. V doslovu pak nazval Divoké víno časopisem dodnes žádným podobným nepřekonaným. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl Divoké víno obnovit.

„Tady Eva Havlíková Landová,“ ohlásila se mi do telefonu starší příjemná žena. Věděl jsem hned, kdo volá. Sestra Ladislava Landy, básníka Divokého vína, jenž zemřel v roce 1965 mlád sedmnáct let.

Eva Havlíková žije od roku 1968 v Kanadě a přijela s manželem Jiřím na návštěvu do rodné země. Sešli jsme se s Evou v jejich vile v malém městě na Sázavě. Snažil jsem se dozvědět co nejvíc o jejím bratrovi, jehož jsem zařadil mezi dvacítku nejvýznamnějších autorů historického Divokého vína v knize Antologie Divoké víno 1964–2007.

V knize jsem otiskl všechny texty Ladislava Landy publikované v historickém časopise. Několikrát jsem o básníkovi psal, ale vždy jsem cítil, že nemám dost informací. Co jsem se tedy dozvěděl od Evy, jeho o dva roky starší sestry …

Ladislav Landa žil od roku 1963 se svými rodiči v bytě ve staré škole v Radlicích. Maminka tu vzala místo školnice, protože jejich předchozí byt v domě číslo 33 v Londýnské ulici byl pro pětičlennou rodinu malý. Tatínek pracoval v družstvu Mechanika, původně měl obchod s plnicími pery. Láďa absolvoval základní školu v Belgické ulici na Vinohradech a pak studoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v ulici Wilhelma Piecka, dnešní Korunní. Kromě Evy měl ještě mladší sestru Gabrielu narozenou v roce 1954.

Od dětství se zajímal o literaturu, divadlo a operu. Chtěl psát divadelní hry, obdivoval Voskovce, Wericha a Ježka. Eva mu umožnila seznámení s Josefem Topolem. Láďa mu dal přečíst svoje texty a dramatikovi se líbily. Vzpomínal na Láďu ještě dlouho po jeho smrti.

Ladislav Landa se učil dva roky japonsky v kursu pořádaném Ústavem orientalistiky. Nepleťte se, nebyl pouze intelektuál. Věnoval se sportu, závodně hrál basketbal.

Miloval spolužačku Soňu a věnoval jí některé svoje verše. Od Evy jsem se dozvěděl, že ani Soňa už nežije.

A co je třeba, abych po rozhovoru s Evou opravil:

Ředitel školy Fürst Ladislava obvinil z krádeže knih ve školní knihovně. Rodina se domnívá, že to byl důvod jeho sebevraždy. V dopise na rozloučenou ale básník taky napsal, že se bojí proměny na brouka popsané Franzem Kafkou…

Ve stejném dopise se Evě omlouvá, že sebevraždu spáchal v noci před její maturitou. Tu noc Láďova maminka Jiřina probudila Evu. Láďa nebyl doma. Ve tři ráno se vydaly na strmou stráň za radlickou školou. Syna a bratra tam našly mrtvého. Eva si vzpomíná, že něco měl pod hlavou. Snad polštářek z lopuchového listí…

 

Požádal jsem svoji celoživotní kamarádku psychiatričku MUDr. Danu Janotovou, CSc., o pár slov k Láďově smrti:

Skutečně si Ladislava Landu fyzicky pamatuji – byl dosti velký, oproti mně, která jsem malá a také byl o malinko starší, zkrátka větší kluk. Potkávali jsme se někde kolem Míráku zřejmě při cestách do školy. Pamatuji si jej jako prchavý stín o něco staršího chlapce ze svých školních let. Také jsem tehdy bydlila v Londýnské ulici a chodila do školy v Belgické a pak chodila na stejné gymnázium jako on. Symbolicky se kruh uzavírá, z okna svého nynějšího bydliště vidím část stráně, na které mladý básník zemřel. Již tenkrát jsme se s přáteli ptali, proč nás Ladislav Landa opustil, proč už nám nenapíše další niterně krásné básně. Dnes jsem psychiatr s mnohaletou praxí a stejně tak jako tehdy se mi na tuto otázku odpovídá těžce.

Sebevražda ve věku dospívání je druhou nejčastější příčinou smrti. Hamletovská otázka – Být či nebýt? – je v tomto věku řešena někdy s neodčinitelnou rozhodností. Pocit křivdy bývá často spouštěcím momentem – nařčení z krádeže knih? Nebo šlo o projev do té doby nerozpoznané duševní choroby?

Důvodem také může být fantazijní účast na životním dramatu, které si pro sebe básník sám napsal – Řehoř Samsa – brouk z Kafkovy Proměny? Než projít proměnou, tak raději zemřít? U tak citlivé a složité osobnosti jakou Landa byl, bych se přikláněla k poslednímu důvodu.

I po všech těchto úvahách jsou jeho básně stále krásné a smrt zůstává enigmatem.

 

Vybral jsem pro vás, milí čtenáři, nejlepší Láďovy básničky. Smrt je přítomna v různých skupenstvích skoro ve všech.

Za několik dní uplyne 50 let od smrti mladého básníka. Zemřel 3. června 1965 a je pochován na pražském hřbitově Na Malvazinkách.

 

Na Ladislava Landu po 50 letech vzpomíná v rozhovoru s Ludvíkem Hessem Vojtěch Doležel.

Milý Vojtěchu, mohl byste mi popsat, jaké vztahy jste měl s Ladislavem Landou?

No, naznačím vám to rád. Jsem jeho spolužák z gymnázia Wilhelma Piecka v Praze 2, dnes Gymnázium arcibiskupské. Takzvaně mi věnoval jednu báseň (Malá slabost v kolenou).

Bylo to trošku naschvál, anžto chtěl dát kontra Tomáši Vondrovicovi, který ve školním časopise rád uveřejňoval básně s věnováním a nebetyčně ho tím „sral“. Se mnou to věnování mělo společného snad je to, že jsme se sblížili na chmelu (snad to bylo taky k něčemu dobré, nehledě na to, že já tu rabasovskou „červenici“ chmelového kraje přímo zbožňuju), pak spolu seděli v jedné lavici asi půl roku, než nás zase rozsadili, zažili spolu pár krásných chvil při toulkách Prahou a hledání možností hrát amatérské divadlo. Když se Láďa rozkmotřil s Petrem Rezkem – byli věrní přátelé ze základní školy – skoro to vypadalo, že by mezi námi mohlo vzniknout stejné přátelství. Ale já už tehdá byl „zadaný“ a chodit na rande mi bylo důležitější (vydrželo to dodnes!), než ne snad chodit, ale pracovat s Láďou. Odmítnutí přátelství z mé strany je tím strašným zatížením, se kterým žiji. Nakolik by jej mé přátelství zachránilo, je ovšem otázkou. Každopádně jsem porozuměl až po jeho odchodu poselství básně, kterou mi jako prvnímu dával po prázdninách cist. A není žádné „snad si na mne vzpomenou“. Vzpomínám každý den a mluvím s Láďou stále. Že jsem tenkrát rozuměl „… jen když holubi na střeše serou…“ je mi dodnes strašlivou výčitkou. Inu tak zatěžují sebevraždy pozůstalé. Jejich religiózní zákaz nemá však jistě jen tento důvod. V Láďovi jsme ztratili strašlivě moc. Jeho intelektuální potenciál by nás býval nejen nesmírně obohatil, ale hlavně posunul o kousek dál ke kýženému cíli vzájemného porozumění a spolupráce.

Vojtěchu, vzpomeňte na setkání s Allenem Ginsbergem v roce 1965. Bylo to jen pár dní před Láďovou smrtí.

Popsal bych to jednou větou – Kvílení v Libni aneb jak nám Allen Ginsberg vytrhl trn z paty. Večer poezie pro autory Divokého vína domluvil v hereckém klubu Divadla S. K. Neumanna v Libni Láďa. Připravili jsme společně s Petrem Rezkem literární pásmo s hudební vložkou. Každý z nás měl přednést něco ze své „tvorby“ a těšili jsme se, jak hneme divákům žlučí a zbavíme je jejich poetické ušlechtilosti.

Po začátku, který ještě probíhal klidně, následovalo Andante cantabile v C dur z 28 melodických cvičení na klavír pro čtyři ruce od Diabelliho. Petr Rezek nás doprovázel na klarinet, a protože jsme nebyli schopni na klavíru patřičně transponovat svůj part tak, abychom se Rezkovi přizpůsobili, hrál Rezek neomylně svoje a my taky. Strašná kočičina! Trpělivosti a úctě obecenstva k umění však neubývalo. Láďa se pokusil situaci zvrátit v Okénku hostí recitací parafráze Sládkovy Lesní studánky, do které srnky tiše sraly, a když ani to nepomohlo, dal jsem se do čtení názvů pražských hospod z telefonního seznamu. Účinek se počal dostavovat. Neklid vzrůstal. Jedna z básnířek, sedící v první řadě v roztrhaných černých punčochách, nás začala hodnotit. Nejen chválit, ale i ostře kritizovat a vypadalo to, „ že výbuch zazní naposled“. Tu však naprosto neočekávaně vkročil do sálu jak prorok Eliáš Allen Ginsberg se svojí suitou. Láďa k němu přispěchal a nemaje po ruce žádného díla mistrova, hmátl do příruční knihovny klubovny, vytáhl z ní Marxův a Engelsův Komunistický manifest a požádal Ginsberga o autogram. Allen Ginsberg knížku otevřel, přeškrtl jména obou autorů a podepsal se.

V nastalém zmatku se počínalo obecenstvo trousit ven ze sálu, Ginsbergovci odešli, my sebrali svá fidlátka i svých pět švestek a provázeni pátravými a pochybovačnými pohledy, šli na tramvaj. Bylo po srandě.

 

My jsme se hned po Láďově smrti starali stejně jako vy už dávno předtím o vydání Láďových veršů. (Divoké víno a jeho Klub poezie vydalo knížku veršů Ladislava Landy hned po autorově smrti, pozn. L H.) Já byl za Šiktancem v Mladé frontě (měl v redakci nádhernou fotku–akt od Tarase Kuščynského, to byla pastva pro oči!), pak jsem poslal vše do Budějic Jachninovi, Bielicky se snažil pres Zábranu a pak v Německu přes Grušu, Miroslav Wagner už měl hotové ilustrace, atd. Marná anabáze. Až pak Vladimír Bystrov mohl vydat víc. Čest jeho památce. On toho totiž Láďa napsal strašně moc a my ani zdaleka neměli všecko. A Vám patří ta veliká zásluha, že jste na Láďu nejen nikdy nezapomněl, ale hned od začátku věděl, že je to něco víc. Myslím si však, že je všude uvedeno špatně datum úmrtí. Na hrobě stoji 3. 6. 1965! Ale to je fuk. Vo den dřív nebo pozdějc. To je jen vteřinka a přitom ztráta let světelných.