EVA FRANTINOVÁ

I malá městečka mají své básníky. Ne každého však poznáte podle zvonku!

Jednou jsem se vydala do podorlického Lična za Janem Dawidkem, přítelem zesnulého malíře Pepy Uhlíře z Kostelce nad Orlicí, s kterým uspořádali nejednu společnou výstavu. Neznala jsem přesnou Dawidkovu adresu. První, co mne napadlo, bylo zajít na malém ličenském náměstí ke starostovi. „Ano, zrovna ráno jsem s ním mluvil, Dawidko bydlí támhle, u vchodu vás uvítá malá zvonička,“ řekl mi s hrdostí starosta. A došla jsem tam přesně a včas – jak pohlednice, které Jan Dawidko vydává a pravidelně posílá nejen k Velikonocům.

Nejprve jsem si zacinkala v garáži na sbírku zvonků a připomněla si tak v horkém létě Šrámkův sníh a hru v srdci zvonkovou, potom se zastavila na zahrádce před malou Nezvalovou bustou zasazenou mezi květinami a travou – bustou, která je tady opečovávaná stejně jako zahrádka. O obojí se tu stará paní Dawidková. Potom mi oba ukázali pracovnu – tady Jan Dawidko píše básně – třeba do česko-polské soutěže, kde získal jednu z cen, nebo básně do místního Zpravodaje.

Jaký dnes div, že místní Zpravodaj vydává také poezii, pomyslela jsem si s trochou závisti. A trochu jsem záviděla Janu Dawidkovi i pracovnu. Kůlničku na zahradě obrostlou zelení, kůlničku, do jejíchž oken ťuká kvetoucí jabloň – nebo když prší – bubnují na skla švestky. Kůlničku na básně vyzdobenou fotkami, kůžemi, pohlednicemi, soupisem vydaných pohlednic, knížek…