vkj

Některé básničky

plují pod tvým čelem

jako gondoly v Benátkách

sem a tam a pořád dokola.

Chce se ti klít,

žes’ je nenapsal ty sám,

ale štěstí, že existují

jako majáky, co čekají na zbloudilé mořské vlky.

 

Jednou z takových básní je poéma řeckého básníka Tasose Livaditise Pokud se chceš nazývat člověkem.

Tassos Livaditis (1922–1988) je jednou z největších osobností řecké poezie 20. století. Patří ke generaci, kterou ovlivnily události neomylně směřující svět ke 2. světové válce, válka samotná, naděje i tragédie, které ji následovaly. Mladý ještě básník vstoupil do světa poezie v roce 1946, když se seznámil s hudebním skladatelem Mikisem Theodorakisem v mládežnické odbojové organizaci EPON. Společně s dalšími hudebníky, básníky, spisovateli, herci i obyčejnými lidmi se jim dostalo „cti“ strávit několik let ve vězeňských zařízeních pro levicové „podvratné živly“ na ostrovech Makronisos, Ajstrátis i jinde. Livaditis byl v roce 1952 propuštěn, ale neuplynul ani rok a opět stál před soudním tribunálem jako autor „buřičské knihy“ Na křižovatkách světa fouká. Tasos Livaditis nikdy nepřestal věřit, že spravedlivá společnost je možná a že jenom lidé práce ji mohou přivést na svět. Velká část jeho bohatého básnického díla byla zhudebněna a zpívá se dodnes.

Je velmi smutné, že jsme cestu roubenou tolika mrtvými, o jejíž správnosti byl Livaditis nezlomně přesvědčený, zatarasili hloupými sny o snadném živobytí a že se musíme opět vracet k úvahám, co to znamená být člověkem.

vkj

 

Pokud se chceš nazývat člověkem,

nikdy, ani na chvíli nepřestaneš bojovat o mír

a spravedlnost.

Vyjdeš do ulic, budeš křičet až ti rty

začnou krvácet.

Ocitneš se v dešti střel s obličejem plným ran – ale ty

ani krok zpátky.

Každý tvůj výkřik se stane kamenem hozeným

do oken válkychtivých,

každé tvé gesto otřese paláci nespravedlnosti.

Varuj se, abys ani na chvíli nepochybil.

Jen jedna matná vzpomínka na vlastní dětská léta

spustí další masakr tisíců dětí,

zatímco si nic netušící hrají v ulicích světa.

Jen na chvíli se zahledíš do západu Slunce

a již zítra se další lidé budou ztrácet v temnotě války.

Jenom na okamžik přestaneš snít

a sny milionů lidí se promění v krátery po granátech.

Nemáš čas.

Nemáš čas sám pro sebe,

pokud se chceš nazývat člověkem.

 

Pokud se chceš nazývat člověkem,

možná bude třeba, abys opustil svou matku, svou milou

nebo své dítě.

Bude-li třeba, nebudeš váhat

vzdát se své lampy nebo chleba.

Odmítneš odpočinek v teple domova

na hrbolaté cestě, která vede k zítřku.

Ničeho se nesmíš zaleknout.

Nic a nikdo tě nesmí zastrašit.

Vím, je moc krásné poslouchat tóny foukací harmoniky vpodvečer,

sledovat hvězdy a snít.

Krásný pocit být sehnutý nad rudými rty své milované

a poslouchat, jak ti vypravuje své sny o budoucnosti,

ale ty máš před sebou cestu.

Musíš být připravený vzdát se všeho v její prospěch,

protože ty jsi odpovědný za všechny foukací harmoniky světa,

za všechny hvězdy, za všechny lampy,

za všechny sny,

pokud se chceš nazývat člověkem.

 

Pokud se chceš nazývat člověkem

je možné, že skončíš ve vězení na dvacet

nebo třeba na sto let…

Ale ty si budeš pořád i v žaláři pamatovat, jak vypadá jaro,

tvá matka i celý svět.

Ty i na pár metrech čtverečných své cely

budeš pokračovat pouť po tomto světě.

A když v nekonečném tichu vězeňské noci

budeš klepat prstem na zeď,

z druhé strany ti bude odpovídat Španělsko

Budeš odpočítávat roky, jak ubíhají

tvé vlasy budou šedivět

a ty přesto nebudeš stárnout.

Každé ráno ve vězení se budeš probouzet o něco mladší,

pokud se chceš nazývat člověkem.

 

Pokud se chceš nazývat člověkem,

musíš být připravený zemřít kteréhokoliv rána.

Večer na izolaci napíšeš dlouhý dopis

své matce,

na zeď napíšeš datum, své iniciály a jedno slovo:

MÍR.

Bude to, jako bys napsal celou historii svého života,

abys mohl zemřít kteréhokoliv rána,

abys mohl bez hnutí stát proti šesti hlavním

jako bys stál čelem k celé budoucnosti,

abys mohl v jejich smrtících výstřelech

slyšet milióny obyčejných lidí,

jak zpívají a bojují za mír,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Přeložila VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ