MILAN BLAHYNKA

Z Konference Unie českých spisovatelů

Slávce Svěrákové

Než jsem se opovážil sednout k pár poznámkám o proměnách hodnot v umění posledních sedmdesáti let, zkusil jsem se poohlédnout se po tom, co vím o pojmu hodnota, a zděsil jsem se. Co vše, kdy a kým se za hodnotu chápalo a/nebo prohlašovalo v dějinách vůbec a v české literatuře (abych se držel svého kopyta) zvláště. Jak konstatuje Neffův populární a filozofii popularizující Filozofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, „hodnota je cosi subjektivního“, „hodnota je hodnotou pro nás, pro subjekty, již ji hodnotou shledáváme“. Tím citátem bych možná mohl nebo měl svůj příspěvek do rozpravy o proměnách hodnot v umění 1945–2015 skončit; vysvětluje téměř vše. Vysvětluje, proč a priori vůbec neexistuje možnost trvalejšího consensu omnium, souhlasu všech v názoru na to, co je hodnota vůbec a zejména hodnota slovesná, případně estetická.

Ať chci, ať ne, a chci, budu mluvit jen za sebe. Když jsem chtěl k bohemistice na filozofické fakultě studovat estetiku, tak jako se estetika studovala v kombinaci s dějinami umění a s hudební vědou, vynikající filolog, lingvista i literární vědec, jehož jsem ctil, v přijímacím řízení se mi vysmál: estetika není žádná skutečná věda, to jsou jen dojmy. Trvalo rok, než jsem si mohl estetiku zapsat jako druhý obor, a trvalo víc než půl století, než jsem alespoň ve skromné míře porozuměl dialektice dojmů a pojmů při usilovném hledání, co je v umění a literatuře hodnota, a co jí není.

Jak veliké je množství hodnot a jak jsou rozmanité, to nepřímo, zato výmluvně dokládá fakt, že bližší určení přídavnými jmény (hodnota společenská, národní, místní, etická, estetická, v matematice stálá, proměnná, převratná, v Marxově Kapitálu užitná a směnná) jsou zčásti až pozdní; za hodnotu se měla velmi často prostě cena, ale také váha, vážnost, moc, síla; antická a středověká latina měla pro hodnotu mimo slova pretium, obvykle označujícím cenu, v různých spojeních a situacích dalších osm výrazů. V Běličově-Kamišově-Kučerově Malém staročeském slovníku (1979) slovo hodnota vůbec nenajdeme; proč tomu tak je, napověděl dávno předtím Etymologický slovník českého jazyka (Josef Holub-František Kopečný, 1952), který zná hodnotu jen jako jeden z derivátů přídavného jména hodný, definovaného jako „co je vhod, co se k čemu hodí“. Doplníme-li „komu“ vhod, „komu“ se hodí, jsme doma. Absolutní hodnota, po níž se touží a o niž se usiluje, je v diferencovaném světě a ve všem, co ho tvoří i boří, absolutní vždy jen pro jeho část, jen pro někoho. Náboženské hodnoty nejsou žádnými hodnotami v očích nevěřících, ale mnohé dokonce ani v očích jinověrců. Ještě než Descartes vyřkl své cogito, ergo sum, myslím, tedy jsem, které znamenalo totéž co dubio, ergo sum, pochybuji, tedy jsem, antika pochybovala, „nevěděla“ o hodnotách barbarů, středověk o hodnotách antiky. To nevědění anebo pochybování, které se posléze odsuzuje, je přirozené a z většího časového odstupu se jeví jako tragikomické. Úsilí totalit o nastolení jistých hodnot jako tisíciletých, věčných, je vždy nakonec marné.

Až zdánlivě absurdní proměnnost a výměnnost hodnot vyplývá jak z jejich ztotožňování s cenou a jejím někdy neuvěřitelným kolísáním v závislosti na nabídce a poptávce, tak i s rostoucí rolí a právy subjektů v dějinách. Dá se připomenout princip definovaný při uzavírání Augsburského míru, zásada cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství) a říci, že kolik různých subjektů (pospolitostí, skupin, ba i jedinců), tolik různých hodnot. Kruciální problém: lze je hierarchizovat? A nedochází mezi nimi ke kolizím?

Pro historiky kultury, umění, literatury (stejně jako pro obecné dějepisectví) je to memento: při každém úsudku, co je hodnotou „pro nás“, mělo by být povinností vědět a nezamlčet, že „pro jiné“ (a to jiné ať už časově, geograficky, sociologicky, ať pocitově a názorově) jsou hodnotami zas jiná díla, směry, osobností, třeba i protichůdné; hodnotami, které nemusím sdílet, ale měl bych respektovat. Ani to však neplatí vždycky. Jestliže pro nacisty byl hodnotou arijský původ a hodno vyznamenávání bylo zplynování lidí jiného původu, to respektovat nelze. V umění je tomu jinak. To neukázal až problém, jak hodnotit autory, kteří si zadali s nacismem; dávno před ním přece napsal de Quincey Vraždu jako krásné umění. Rezignace na možnost upírat hodnoty kýči a třeba ho zatížit likvidační daní, opírá se jednak o obtížnost rozlišit umění od rafinovaného braku, jednak o právo subjektu na určení, co je mu hodnotou, náramně se hodí do krámu volnému trhu, jemuž je absence hodnot kromě hodnoty peněžní zcela lhostejná a nedojímá ho, když pod lavinou braku hynou všecky hodnoty ostatní.

Slíbil jsem, že se přidržím osobní zkušenosti. Okouzlen Nezvalem, Bieblem, Seifertem a jejich poezií, Vančurou a jeho knihami, V+W a jejich hrami a písněmi (a ovšem také Poem, Rimbaudem, Apollinairem, Prévertem) do té míry, že jsem se o vše před nimi, vedle nich a po nich zajímal málo a málo to znal, zažil jsem už jako středoškolák šok, když jsem se roku 1949 dočetl (v Listech z dubna 1946) Chalupeckého soudu, že „monumentální konstrukce moderního umění trčí do prázdna“ a že občané socialismu „nebudou očekávat žádných poučení od těch, kteří tu byli před nimi… a nebudou ani na okamžik váhat před tím, aby to vše odložili jako něco zcela bezcenného“. Chalupecký, Kainar básní Zůstali vzadu a „přísní“ recenzenti Nezvalova Velikého orloje a Seifertovy Písně o Viktorce mi sáhli na to, co mi bylo hodnotou v poezii nejvyšší. Musela uběhnout řada měsíců a pak i let, než jsem byl s to chápat a ocenit i hodnoty, ve jménu kterých byli zatracováni „moji básníci“, než jsem si je počal objevovat a oddělovat od přehnaného zaujetí „pro svůj způsob“, řečeno s Nezvalem, za jehož hodnotu z nejvyšších považuji jeho schopnost nejen respektovat osobnosti a díla pocitově a názorově mu hodně vzdálená, ale rovněž je paradoxně hájit, jak Nezval prokázal v lednu 1950, kdy vystoupil na obranu odkazu Karla Teiga, Františka Halase a osobnosti Jiřího Koláře, a později jako obhájce odkazu Konstantina Biebla, díla Emila Filly, Branislavovy sbírky Večer u studny atd.

Nebudu zde opakovat, co jsem psal na téma střetů o hodnoty v šedesátých a pozdějších letech, kdy se z ultralevičáků stali stejně nesnášenliví stoupenci a chápaví vykladači např. surrealismu, zato prosím o pozornost k dění od konce let osmdesátých. V posledním čtvrtstoletí je proces proměn a víc, výměn hodnot, přesněji pokusů o jejich výměnu v umění a literatuře dán úsilím nové moci a médií jí posluhujících, úsilím o maximální snížení významu národa a jeho dějinného boje o jeho existenci, přehodnocováním pohledu na vývojové epochy (husitství, protireformace) a velké osobnosti českých dějin a ostouzením vlastenectví snižovaného na odporný nacionalismus v zájmu nadnárodního trhu šibalsky zvaného volný, ač je řízen bankami, které přerozdělují zisky mnohem razantněji, než svedla a mohla by svést jakákoli vláda vedená ideou sociálně spravedlivého uspořádání společnosti. A tak jako se na Rusi rehabilituje carismus a jsou bagatelizována jeho negativa, u nás se zaklínání svobodou a demokracií pojí s pomlouváním republiky a vynášením zpuchřelé monarchie a jejích duchovních opor, a co horšího, se snahami demokratickou cestou, totiž voleb, prosadit na místo prezidenta knížete, který by nasliboval hory doly, aby prostý, snadno manipulovatelný lid zatleskal frašce odkoukané od onoho francouzského prezidenta, který se brzy po zvolení dal prohlásit za císaře Napoleona III.

Nedávný díl cyklu Stanislava Motla Stopy, fakta, tajemství, Podivná spravedlnost, přímo šokoval odhalením, že vzápětí po nastolení Čalfova vláda zrušila československou komisi pro stíhání válečných zločinců, která měla už shromážděny dostatečné doklady k tomu, aby pachatelé trestných činů v Protektorátu, žijící si pokojně v západním Německu, konečně byli vydání k stíhání a soudu u nás, ačkoli jejich vydání už nebránila železná opona. Motl ponechal na posluchači cyklu, aby si domyslel, proč se tak stalo; aby nazřel pošetilost přímo hujerovsky vstřícného gesta vůči západoněmecké vládě, gesta trapně zpozdilého, neboť Spolková republika Německo, o jejíž přízeň nový establishment u nás velice stál, už sama své válečné zločince stíhala.

Hodnoty etické a právní musely u nás ustoupit politickým záměrům.

Tolik o proměnách a výměnách hodnot v české společnosti před čtvrtstoletím a v následujícím desetiletí. S hodnotami v umění a literatuře, nashromážděnými během staletí a během předcházejících sedmdesáti let, nakládalo se nejinak. Stejně pohotově byly pozměněny ediční plány nakladatelství, ze kterých byli vyhnáni jejich předlistopadoví šéfové, repertoáry divadel, jejichž herci, režiséři, ředitelé a dramaturgové, ještě začátkem roku 1989 nejen loajální stávajícímu režimu, ale i vyhřívající se na jeho prsou, jako svou osudovou hereckou roli sehráli úlohu freneticky aktivních sil převratu, nazvaného sametovou revolucí. Vše se samozřejmě dělo s příkladnou ušlechtilostí: k vydání už připravené, ba i vysázené knihy náhle nežádoucích autorů musely z moci redaktorů bojících se o svou kůži, a hlavně z moci dosazených šéfredaktorů galantně ustoupit přetisku samizdatů a knih vydaných v zahraničí (jejichž hodnota v mnoha případech sporná se projevila výprodeji za prudce snížené ceny), jako by po zrušení přídělových kvót papíru nebylo místa a papíru (jehož bylo dost pro rozjíždějící se lavinu reklamy) pro všechny. Z veřejného života, z knihkupectví, knihoven, škol měl zmizet každý, kdo se nemínil čile přizpůsobit novým poměrům. Nebylo zapotřebí cenzury a úředních zásahů, eliminace se horlivě ujali aktivisté, částečně se rekrutující z někdejších pilných svazáků a členů všech stran už zaniklé Národní fronty, funkcionářů odborů, Svazu přátel SSSR a též z řad a rodin předlistopadových prominentů; ti si tím vysluhovali pověst sametových revolucionářů. Cenzura se prostě zprivatizovala.

Zažil jsem to nejen jako občan, svědek a čtenář, ale i jako autor a editor.

Jako svědek: Jen nakladatelství Mladá fronta zrušilo dovydání výborů poezie devíti básníků tehdy střední generace, vydání svazku (mladému pokolení už) „neznámého“ Osvobozeného divadla, edičně připraveného Jaromírem Pelcem, jemuž Jan Werich zpřístupnil truhlice rukopisů V+W z let třicátých, vydání Sýsovy a Lhotákovy Vzducholodi v parku, v níž by ani velký inkvizitor nenašel stopu přisluhování jakémukoli nelidskému zlořádu, atd.

Jako autor: S Jaromírem Pelcem jako šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta jsem uzavřel dohodu (už si nepamatuji, jestli došla do stadia písemné smlouvy), že napíšu knihu o devíti básnících středního věku, jejichž dílo jsem po dvacet let soustavně sledoval jako kritik; knihu jsem už rozepsal, ale ani jsem se neztrapňoval dotazem, zda nové vedení podniku má o vydání zájem. Štěpán Vlašín do Československého spisovatele odevzdal právě v listopadu 1989 Dějiny české literatury 1918–1945, kolektivní dílo brněnského pracoviště Ústavu české a světové literatury ČSAV, do něhož jsem napsal řadu kapitol. Staronový šéf nakladatelství Miloš Pohorský (od roku 1985 šéfredaktor za ředitelování Jana Pilaře, po listopadu 1989 sám ředitel) vydání vyřadil z plánu. Jako kritik jsem se stal nežádoucím ve Kmeni (ještě před přejinačením na Tvar), do něhož jsem pravidelně přispíval, po přípise z ministerstva kultury; kopie se mi dostala do rukou; ten přípis úředně doporučil týdeníku, aby se mnou spolupráci ukončil. To si ještě nová moc neosvojila sofistikovanější způsoby praktického „vyklizování“, které literárně provozoval jistý časopis už před srpnem 1968.

Když už se mohlo zdát, že jsem si své domnělé viny dost odpykal a vyšla mi jedna větší stať, zasloužilý dobrák, který měl před listopadem poněkud omezené publikační možnosti podobně jako po listopadu já, a užíval si právě svou hodinku slávy, redakci sdělil, dobře si vědom své momentální ceny, že pokud tam snad budou publikovat mne, on tam už nic nenapíše. Jako u nás vždycky, o tom nátlaku na redakci jsem se dověděl a ušetřil jsem jí rozpaky, jak se mnou skoncovat: nic jsem jí už neposílal. Přátelé, kteří neztratili smysl pro solidaritu, tu a tam mi velkoryse nabídli – přesvědčeni, že opravdu neexistují ani nepsané černé listiny – možnost publikovat, ale jejich šéfové publikaci včas zabránili a odvedená práce, mezitím pochválená, nespatřila světlo světa. Lepší publikační podmínky jsem kromě v Haló novinách dodnes ostrakizovaných a pak v Obrysu-Kmeni nalézal i po rozpadu Československa na Slovensku. Ačkoli dnes dohled na mne trochu polevil, přece jen přežívá, jak mohu doložit ze snah odehnat mě i od ediční práce (nedávno v magazínu MFD pan Chuchma), a nejnověji nenalézt na ní nic dobrého (Iva Málková v akademické České literatuře).

Jako editor: na podzim 1989 jsem odevzdal edici esejistiky Vladislava Vančury pro jeho Spisy v Československém spisovateli, kterou jsem připravil spolu se Štěpánem Vlašínem; ačkoli ve srovnání se starší naší edicí Řád nové tvorby byl soubor doplněn (například o Vančurův krátký, ale významný nekrolog za TGM), k vydání už nedošlo, projekt čtrnáctisvazkových Spisů Vladislava Vančury uvízl v polovině, poslední vydaný svazek vyšel v roce 1989. Copak bylo v posledních letech před zánikem nakladatelství možné vydávat autora, známého svým výrokem o nové hvězdě komunismu, mimo niž není modernosti? Copak bylo myslitelné dále vydávat autora, jehož kdysi podrobil zdrcující výsměšné kritice sám Ferdinand Peroutka? Copak nebyly ve Spisech na řadě už Obrazy z dějin národa českého, psané na obranu národa za Protektorátu, k jehož omývání (nakonec prohlašování, že se tehdy zas až tak moc proti poslušným Čechům nedělo) se užuž schylovalo? Obrazy z dějin národa českého pak vyšly mimo Spisy ještě čtyřikrát, ale kdo se zamyslel nad tím, co znamenají nebo mohou znamenat v čase, kdy se namísto Evropy národů prosazuje Evropa regionů a není salonfähig sousloví „národní zájmy“ vůbec vyslovit? (Nejde-li ovšem o národní zájmy ukrajinské podle pana Porošenka a jeho protektorů; ty mají momentální výjimku.) Vančurovy Obrazy z dějin národa českého nabyly v čase popírání českých národních zájmů nového významu, aktuální hodnoty.

Díky tomu, že byly už v tisku edice, na nichž jsem se podílel, edice Nezvalových Pozůstalých básní a výboru z písní V+W Máme za to, vyšly obě ještě v roce 1990, ale tím vydávání Díla VN už nadobro zhaslo; už nedošlo na ohlašovaný svazek dodatků a textů před listopadem nepublikovatelných, protože vymykajících se panujícímu puritanismu, na svazek filmových námětů a scénářů a na zamýšlené dva svazky korespondence (předlistopadový listář Depeše z konce tisíciletí, vydaný mimo Dílo, přinesl z dopisů sotva polovinu). Copak se autor Edisona, ale i Stalina a Zpěvu míru zřekl komunismu? Copak se nerozešel se surrealisty, jejichž skupinu u nás založil? Co na tom, že čtenářský zájem o jeho dílo se nevytratil, jak dokázala po deseti letech snižování jeho významu reedice Básní noci a po dvanácti rocích vůbec první edičně řádně připravené vydání a rychle rozebrané vydání Manon Lescaut. A muselo uběhnout čtvrt století, než byl letos obnoven festival Nezvalova Třebíč, na který roku 1990, kdy se měl konat, nemohlo být ani pomyšlení, neboť hodnota Nezvalova díla se arbitrům elegantiarum té doby zdála mizivá a dílo bylo v nejlepším případě parcelováno na část přijatelnou a část naprosto nepřijatelnou, protože prý bez básnických hodnot. Pro návrat celého Nezvala do literatury po roce 1945, pro prozatím poslední přiznání jeho hodnoty měla snad význam edice (teprve roku 2011!) „Zápisků Vítězslava Nezvala a jiných dokumentů ke smrti Konstantina Biebla“ Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech, kterou jsem připravil s Davidem Vodou; to on mě přesvědčil o možnosti této publikace a pro tuto možnost také mnoho udělal.

Šetrněji se nenakládalo ani s dílem tvůrců Osvobozeného divadla. Z jejich her, filmů a písní se braly na milost a citovaly málem jen pasáže, které po roce 1945 byly potlačovány a v reedicích často vypouštěny. Tón tohoto mengelovsky selektivního přístupu k dílu V+W udala (už roku 1990) pražská reedice Ledererových sborníků Když se řekne Werich (Köln 1981) a Když se řekne Voskovec (Köln 1982), v nichž se mísí pocta tvůrcům Osvobozeného divadla s jejich odsouzením: „Všichni ti módní pokrokáři, včetně Voskovce a Wericha, měli bohužel určitý ideový podíl na roce l948 a komunistický režim se na ně nezapomněl právem odvolávat. My, kteří teprve dospívali, museli pak žít v tom, co nám jejich přemoudřelá generace nadrobila.“ Ještě v roce 1997 se Reflex rozčiloval nad nerozumem České televize, která uvedla film Voskovce a Wericha Hej rup! Neboť prý pozornému divákovi nad snímkem režiséra Martina Friče z roku 1934 „zmrzne úsměv na rtech. Jen o čtrnáct let později totiž davy zfanatizovaných ‚hejrupáků‘ zaplnily únorové Staroměstské náměstí, vyhnaly vydřidušské továrníky Worsty a započaly éru optimistického kolektivismu, který ve filmu Voskovec s Werichem tolik oslavují. Jenže to už k smíchu moc nebylo“. Podivné a rovněž selektivní rehabilitace své hodnoty se V+W dočkali až „díky“ mizerné edici tří svazků jejich korespondence, z níž pořízená dramatizace je – spíše než návratem k V+W – jejich svévolnou dezinterpretací.

Před čtvrtstoletím započalo ne pouhé proměňování hodnot, ale úsilí o jejich gruntovní výměnu. V březnu 1990 byl přejmenován Kmen na Tvar. V tom byla hluboká symbolika. Kmen (od roku 1982 vydávaný jako příloha Tvorby, od 1988 jako samostatný týdeník) se ideově hlásil ke stejnojmennému časopisu, redigovanému v letech 1917–1922 postupně F. X. Šaldou a St. K. Neumannem, a k dalšímu téhož jména z let 1927–1929, jemuž vtiskl podobu jeho redaktor Julius Fučík. Tvar, podle Lexikonu české literatury 4/I (2008) „revue mladé generace katolických spisovatelů a kritiků“ z let 1927–1932, byl po celou dobu redigován Bedřichem Fučíkem (zprvu s M. Dvořákem, J. Zatloukalem, pak i s A. Vyskočilem a nakonec s redakčním kruhem). Výměnou vzoru – místo Julia Bedřich Fučík – započalo ono vytěsňování, v němž si libovala nová moc, ale Tvar vydávaný od roku 1990 „zapomněl“, že ve Tvaru Bedřicha Fučíka a Miloše Dvořáka nepublikovali jen katoličtí autoři, ale také Nezval, Seifert a Vančura a že do Kmene Julia Fučíka psali také Jaroslav Durych, P. Fraenkl, Fr. Kovárna, A. Skoumal. To ještě bylo živé vědomí, že národní literaturu tvoří ti i oni. Na východě České republiky místo obnovy ostravského Červeného květu, zastaveného po zářijovém čísle 1969, vyrukovali roku 1994 bratři Ivan a Petr Motýlové s Modrým květem, vydávaným ve Frýdku-Místku. Výmluvné vytěsňování v barvách; ve skutečnosti pokus o vytěsnění nebo prostě začátek odbarvování a přebarvování odkazu i Petra Bezruče – jako tanku na Smíchově i s tím, že co nevidět bude také odsunut do muzea.

Když roku 1992 vydal Martin Nezval Annu sekretářku, mohlo se zdát, že tak jako Fučík Julius začal být programově vytěsňován jmenovcem Bedřichem, bude časem zacloňován Vítězslav Nezval svým prý vzdáleným příbuzným Martinem (neplést s Nezvalovým prastrýcem Martinem), parodujícím Olbrachtovu Annu proletářku. Jenže zaclonit Vítězslava Nezvala se nikdy nemohlo podařit a Martin Nezval se k takové pošetilosti ani nemínil propůjčit, vždyť svou volnou trilogií z let 1992–94 se snažil (jak praví Slovník českých spisovatelů od roku 1945 (díl 2, 1998) o „kritické, až skandální vykreslení nového ‚postsametového‘ establishmentu“. Zato Jaromír Pelc, ač mu nebyla zcela upřena básnická hodnota, octl se v mediálním stínu Jana Pelce, nové hvězdy na polistopadovém nebi, média se také zajímala víc o mima Jaroslava Čejku než o Jaroslava Čejku básníka a prozaika; mnohá média dávala zazářit spíše Janu Žáčkovi než Jiřímu, jemuž však naštěstí zůstala věrná velká část čtenářské obce; a jako diamant tvrdý Karel Sýs byl a je na údajně volném trhu a v médiích nahrazován „mezinárodně uznávaným autorem dětské literatury“, který přece je (jak sděluje internetová Československá bibliografická databáze) „i autorem mozaiky v newyorském metru,“ totiž Petrem Sísem (ten je v tom snad nevinně), jako by nebylo dost místa pro oba.

I když nejkřiklavější popírání obecně dávno prověřených hodnot se už vytrácí, nedělám si iluze, že jsem s to v pocitově a názorově rozděleném světě získat pro autory a díla, o jejichž mimořádné hodnotě jsem přesvědčen, porozumění u spoluobčanů, kteří dávají, abych zas jednou citoval Nezvala, „přednost námitkám před pochopením“ a o toleranci i respektu k jinakostem jen mluvívají. Ale mohu se nepokusit o nemožné? Mohu se nepokusit o připomenutí básnických hodnot díla pokolení Karla Sýse, Jiřího Žáčka a Jaromíra Pelce; hodnot nejen pro mne, ale pro českou národní pospolitost, která neznamená nic jen pro spojence jejích a nakonec i svých nedočkavých hrobařů?