MILAN DUBSKÝ

Národy mají mimo hlavní národní symboly také své stromy. Česko má lípu, kterou má také Slovinsko. Dub má jako národní symbol několik států: Estonsko, Irsko, Itálie a Moldavsko, Kanada má javor.

V tomto článku mám na mysli Lípu jako časopis Výboru národní kultury. Mezi více než osmnácti tisíci časopisy, které vycházejí v Česku, má jedno charakteristické postavení. Je v něm v dobrém složení literatura, umění, politika, kultura a texty nezávislého a necenzurovaného myšlení. Nesklání se před „majiteli pravdy“ a nepoklonkuje před zadavateli inzerce. Píše o kulturních výročích, osobnostech, uveřejňuje poezii i prózu. Uveřejňuje ukázky děl současných spisovatelů podle kvality textu a obsahu.

Časopisecká i knižní oblast v Česku byly a jsou deformovány tržními vztahy. Kdo nefandí vládnoucímu establishmentu a vyjadřuje se kriticky ke stávajícím pořádkům a systému, není vydáván. Není od věci poznamenat, že se tak dělo vždycky za všech společenských formací, byť v různé míře a dopadech.

Dnes je hlavním cílem nakladatelství zisk, který dominuje před kvalitou. To ovšem brání vydávání časopisů, kterým jde o povznesení kulturnosti čtenářů. Ale současná konzumní společnost, vzhledem k velkým změnám jejího uspořádání a způsobu nazírání na svět, moc nečte. A tak většina spisovatelů a básníků vydává svoje díla nákladem vlastním, většinou se ztrátou. Mimo jiné také proto, že distribuční náklady a způsoby prodeje kvalitních literárních děl jsou nad možnostmi mnoha autorů. A tak vycházejí díla „oficiálních, renomovaných“ autorů a autorek, a překladů laciných a ne vždy hodnotných paperbacků, kterých si všímá zase „oficiální“ kritika, zatímco ostatní díla přehlíží. Dále vycházejí memoáry a životopisné knížky „celebrit“, které píší mnohým z nich schopní „psavci“. Velkou část knižní i časopisecké produkce tvoří kuchařky, mezi nimi také právě „celebrit“, které se mermomocí chtějí dostat do povědomí čtenářů-konzumentů. Při křtech těchto publikací se další „celebrity“ ocitají v roli kmotrů, aby podpořili důležitost autorů a díla, jež je křtěno, s pozadím stolů s chlebíčky, pivem, vínem a dalšími pochoutkami. Totéž v modrém se děje v rozhlase a TV, kam si zvou usazení matadoři opět známé „celebrity“, zatímco tisíce neobyčejně obyčejných lidí je málo zajímají.

Mnoho časopisů v líbivém šatu, na křídě, s laminovanými obálkami, z oblasti lékařství, vědy, módy, i z dalších oborů žije z inzerce. Vlastně všechny. Jinak by se nevyplatilo je vydávat. Však také jich mnoho má jepičí život, ale hned se najde nějaký výtečník nebo skupina a začne vydávat nový časopis, zaručeně nezávislý, nestranný.

V Česku jsou dvě spisovatelské organizace. Obec spisovatelů, která žije ze zbývajících financí po Svazu českých spisovatelů. Ty se tenčí a je nebezpečí, že Obec zanikne. Nedávno založila skupina autorů a autorek krásné literatury Asociaci spisovatelů, novou organizaci s cílem vylepšit situaci spisovatelů a pracovat lépe než stávající Obec spisovatelů. Chce usilovat o založení Státního fondu literatury, z něhož by byli spisovatelé a literatura podporováni. Druhou významnou zájmovou organizací je Unie českých spisovatelů. Ta žije pouze z členských příspěvků, bez jakékoli podpory ze strany státu a jeho příslušných institucí. Sdružuje autory a autorky, jejichž postoje a názory jsou blízké sociálnímu porozumění. Zaměření jejich děl přináší pravdivý obraz nejen naší současnosti. Pořádá hodnotné a zajímavé akce a besedy s významnými představiteli umění, literatury, vědy a ekonomiky.

V Česku vychází každý den kolem padesáti titulů knih. Postavení spisovatelů v naší zemi není t.č. záviděníhodné. Dávno neplatí, že spisovatelé jsou svědomím národa, důležitou složkou společnosti, která má povznášet kulturnost a kulturu občanů. Stát a jeho orgány, ministerstvo kultury, sněmovna ani senát a jejich komise je nevnímají. Nejsou podporováni. Literární fond, zdroj tehdejší podpory spisovatelů, byl po roce 1989 zrušen. Majetek, peníze, nemovitosti a domovy spisovatelů prodány a utraceny.

„Velebený trh“ měl zajistit životaschopnost krásné literatury a existenci profesionálních autorů. Nic takového se nestalo a ani nemohlo stát. Dnes se profesionálně živí psaním malá skupina spisovatelů, jejichž díla jsou vydávána. Ale náklady, počet výtisků, se nedají srovnávat s dobou před 25 lety. Kde jsou čtvrteční fronty před knihkupectvími, kdy vycházely nové tituly! I to svědčí o nedobré proměně postojů občanů a o změnách ve společnosti. Málo se čte. Herci už nepatří k chudým krajánkům. Tolik divadélek jednoho nebo dvou herců připomínají inflaci v divadelnictví. Kamenná divadla jsou plná. Obsahy mnoha her pojednávají o nevěrách, manželských trojúhelnících a absentuje obsah s důležitými tématy. Vyjímaje klasiku uznaných autorů.

Většina prózy a poezie je vydávána vlastním nákladem autorů, kteří se pak musí starat i o distribuci a prodej svých děl. Od bezdomovců se liší tím, že nebydlí pod mosty, skromností, odvahou, nemajíce podpory od státu ani od veřejnosti.

A tak lípa není jen název stromu, který je symbolem českého národa. Lípa je také oceněníhodným čtvrtletníkem, časopisem, který nahrazuje a vyplňuje alespoň zčásti mezeru, která současnou českou literaturu a kulturu tíží. Mezi naléhavými úkoly, které bude užitečné splnit, je nalézt porozumění a dialog mezi spisovatelskými organizacemi. Společně pak usilovat o nápravu postojů příslušných státních orgánů, které se honosí proklamacemi, že pečují o kulturu státu a obyvatel. A tu tvoří literatura, hudba, výtvarné umění, časopisy s hodnotným obsahem a kulturností zpracování, které musí být hlavním pilířem naší kultury, kulturnosti a vyspělosti. Teprve za ním nebo vedle může být svébytný bulvár knižní a časopisecký.