JANA VACKOVÁ
„Hořela celá má ves, na nebi mesršmity, křídla blíž a blíž… to měsíc se provinil, že měsíc ozářil…? Nebylo kde se skrýt, třesk kulometů narůstal… A náš Iljušin v obilí dohasínal… Temný mrak pokryl pevninu mé země. A my nedospělí, z těch ztrát a hrůz zdivočeli… A tak – od sedmnácti voják – za útoků Iljušinů bez muk a trýzně, stírám z pažby krev nepřítele…“
Cituji v doslovném překladu z ruské básně s tesknou melodikou, charakteristickou pro tvorbu Marka Bljumentala (21. 8. 1926 v Kachovce na Dněpru), básníka, žurnalisty, člena evropských a mezinárodních společností literátů, laureáta básnických soutěží, nositele řady ocenění. Od roku 1992 vydával své sbírky básní v Praze. Přednášel verše na slavnostních i obyčejných akcích, např. na jubilejních setkáních. Naposledy překvapily mladistvým elánem plně obsazený velký sál v Ruském středisku vědy a kultury na slavnosti Česko-ruské společnosti k 70. výročí osvobození Československa a Prahy (29. 4. 2015).
Zvláště cenné pozvání na pietní shromáždění u pomníku rudoarmějce v Lužici (13. 4. 2010 a opakovaně 13. 4. 2015) bohužel nemohl Mark Bljumental ze zdravotních důvodů využít, ač byl vřele očekáván jako soudobý básník a zejména jako někdejší osmnáctiletý letecký mechanik Rudé armády, jenž s dalšími rudoarmějci slavil mír po krvavém finále právě v dané obci moravského Podluží. Vzornou přípravu spolu s veterány organizovala místostarostka Mgr. Jana Ambrožová (beseda ve škole s žáky, v pamětním klubu s veterány, spoluúčast na pietním aktu s recitací básní M. Bljumentala). Na druhé setkání nabídl dopravu autem i spoluúčast ředitel Ruského střediska vědy a kultury p. Leonid Gamza… Třetí plánované setkání se už neuskuteční – 28. června přišlo oznámení o úmrtí jednoho z posledních veteránů – pamětníků uvítání Rudé armády u nás.
Vzpomínám na bleskový překlad básní M. Bljumentala, jenž na pietním aktu nahradil jeho osobní účast. V básni Cestou ke světlu překonává básník „klamavé představy… obklopen přízraky, fata morganou, oněmělým hlasem lidského hoře… potkává pomníky, pod jmény padlých Bůh vzkazuje: U vojny nět choroševo konca“. Básník varuje: „Nový neklid, rachot v nebi, světlo a šturm za noci… Nemálo palebných znamení už zmizelo z mé paměti. Když ale měsíc svítí jak tehdy, se strachem hledím k nebi…“
Nedivím se, že strach provázel autora od jeho puberty – o začátku války v roce 1941 uslyšel jako absolvent sedmé třídy na pionýrském táboře – asi patnáct kilometrů od Kachovky. Jsa zdatným sportovcem letěl domů, starší bratr byl obratem odvelen do armády, nebezpečí zvěrstev německé armády hned na začátku války bylo zřejmé, matka byla povolána na kopání protitankových zákopů, Mark pomáhal spolu s ní, náletů stíhaček bezpočet, evakuace nutná. Ve vojenských učilištích získal nakonec odbornost leteckého mechanika (na letce nebylo pomyšlení, protože neměl ukončeno středoškolské vzdělání), záhy, již 5. prosince, skládal vojenskou přísahu, jako seržant byl odvelen k útvarům pro opravu stíhaček „Il“ a pamatuje si i opravny v obci Lužice u Hodonína, kdy nálety německé armády ještě nekončily, ale „nedostal se do situace, kdy by osobně zabíjel Němce…“
K zpřítomnění rudoarmějce a básníka Marka Bljumentala, žijícího v Praze Na Lužinách, v krásné a pohostinné obci Lužice, vyhlášené v celostátní soutěži Vesnicí Jihomoravského kraje roku 2009, mě motivovala i shoda přírodních krás a dávných slovanských názvů: Lužice a Lužiny. Básník byl zaznamenán v dokumentaci obce, včetně místního časopisu. Vše bylo básníkovi však zasíláno, za vše děkoval… noblesní ruštinou.