JAROSLAV ČEJKA
Milan Kundera je nesporně velký a světově uznávaný spisovatel. Běžně se tvrdí, že Václav Havel byl velký a světově uznávaný politik a dramatik. Zdánlivě by tedy měli mít k sobě blízko. Jenže neměli.
Milan Kundera se měl kdysi dávno vyjádřit o Václavu Havlovi, že je to zpovykaný panský synek. Po roce 1989 prý dokonce prohlásil, že on sám do Československa oficiálně nepřijede, dokud bude Havel prezidentem, a trval na tom i poté, co z Československa zbylo pouhé Česko (a Slovensko). O tom si v Praze cvrlikají vrabci na střechách a v kavárnách drbou intelektuálové. Jedno je ovšem jisté – důkazy o tom vám nikdo z nich nepředloží ani náhodou.
Zato štvanice, kterou na Kunderu uspořádal v roce 2008 časopis Respekt, jehož vlastníkem byl a je miliardář Zdeněk Bakala, který měl k Václavu Havlovi převelice blízko, je známou realitou. Respekt tehdy obvinil M. K. z udání v 50. letech, a i když se to obvinění nikdy nepotvrdilo, dotyčné číslo Respektu vyšlo ve dvojnásobném nákladu a zdarma se rozdávalo na Hlavním nádraží v Praze i jinde. Proč? Nejspíš ve snaze zpochybnit Kunderovu kandidaturu na Nobelovu cenu za literaturu, a tak posílit šance Václava Havla na získání Nobelovy ceny za mír, protože dva Češi najednou by na Nobelovku jistě nedosáhli. Nakonec ji ovšem nedostali ani jeden, ani druhý.
A dnes, kdy M. K. vydal po letech nový román, který se setkal s velice rozpačitým přijetím u kritiky, si ho některá média a diskutéři na internetu vychutnávají znovu. Že je to odrodilec, který od jisté doby píše jen francouzsky a který nechce dát souhlas k překladu svých věcí do češtiny, a že mu vlast není dost dobrá ani k tomu, aby ji navštívil. Což není tak úplně pravda, protože Kunderovy eseje vydává knižně nakladatelství Atlantis a Kundera do republiky čas od času jezdil (a možná že ještě jezdí), jenže inkognito a stýká se jen s některými starými přáteli. Konec konců, nemá moc důvodů svou první vlast nějak zvlášť milovat. Zachovala se k němu počátkem 70. let hodně macešsky a k emigraci ho více méně dotlačila. Jeho knihy zakázala vydávat, prodávat i půjčovat v knihovnách a jeho jméno zařadila mezi ty, o kterých se nesmělo veřejně ani mluvit, ani psát.
Mimochodem, mám s tím svou vlastní zkušenost. Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí, vydaný už v exilu, se mi dostal do ruky až v 80. letech – a velice mě zklamal. Dokonce jsem autora začal podezřívat z exilového konjunkturalismu. Ale napadlo mě, že všechno zlé je pro něco dobré a že když si své výhrady ke knize nenechám pro sebe, prolomím tím dlouholeté mlčení o autorovi způsobem, který vrchnost snad nepopudí a její odpůrce posílí. Jenže jsem se šeredně spletl. Někteří čtenáři se na mě kvůli tomu začali dívat skrz prsty a vrchnost mě přes ně klepla. Inu, za blbost se platí. Kritizovat někoho, kdo se nemůže adekvátně bránit, se nedělá. Byla to ode mne dost zásadní chyba, i když mlčení o autorovi jsem skutečně prolomil – zanedlouho se na mě obrátila s prosbou o konzultaci studentka pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, která si zvolila Milana Kunderu jako téma své diplomové práce.
Po listopadovém státním převratu, nazývaném sametová revoluce, slavilo Kunderovo literární dílo v českých nakladatelstvích velký comeback. Ale nadšení se v příštích letech začalo pomalu vytrácet, a najednou se o Milanu Kunderovi píše víc jen tehdy, když je možné ho nějak zpochybnit. Proč? Že by se už někomu nehodil do krámu?
Milan Kundera – jako každý velký autor – napsal čas od času i slabší věci. No a co? Pořád tvoří spolu s Bohumilem Hrabalem a Ladislavem Fuksem silnou trojku nejlepších českých spisovatelů druhé poloviny dvacátého století a ve světě je z nich určitě nejznámější. A jestli se měli s Václavem Havlem rádi či ne, je mi – hezky česky řečeno – ganc egál. Ale za svůj dávný přešlap se mu omlouvám, i když pochybuji, že by o to stál. Ten už je – na rozdíl od nás – opravdu mnohem dál.