JOSEF SUCHÁNEK

Poslední román Milana Kundery La fete de l‘insignifiance (Svátek bezvýznamnosti) inspiruje čtenáře k otázkám, na které sami obtížně hledají odpověď a vyvolává spory i mezi literárními odborníky. Svědčí o tom i zasvěcená recenze Milana Blahynky v LUKu č. 36/2014, která obsahuje nezodpovězenou otázku již ve svém titulu.

K plnému porozumění by asi většině čtenářů nestačil jen překlad románu do mateřského jazyka, který zatím v češtině nemáme a rádi by sáhli po každé odborné recenzi, která by jim pomohla „přeložit“ básnické dílo ještě podruhé, tentokrát do srozumitelnější řeči čistě pojmového myšlení, byť ochuzené o prostředky obrazné řeči velkého Kunderova umění. Kromě objevné recenze Milana Blahynky jsem přečetl ještě dvě další recenze českých autorů, které lze najít na internetu. Nikde jsem však nenašel žádný komentář ke kapitolám, které se týkají Stalina a členů jeho politbyra, i když je už z jejich rozsahu zřejmé, že mají v Kunderově kompozici významnou roli a mnohého čtenáře by jistě takový komentář zajímal. K tomu všude nacházím nanejvýš jen okrajové víceméně vyhýbavé poznámky. Nikdo se nepokouší objasnit souvislost scén ze zasedání politbyra s ústředním tématem – oslavou bezvýznamnosti – které prostupuje všemi kapitolami.

Rehabilitace či zneuctění Stalina?

Řeknu rovnou, že v dotyčných scénách nacházím podivuhodný způsob jakési částečné, i když autorem nezamýšlené „rehabilitace“ Stalina, jediný způsob, jaký je v „postkomunistické“ éře možný: Jde o „rehabilitaci“ v podobě žertu: Jedině takovouto rehabilitaci je měšťácká společnost schopna ještě připustit a unést.

Stalin byl za svého života považován za jednu z nejvýznamnějších osobností světových dějin; za „velkého hrdinu pokroku“, jak říká jedna z postav románu. Z „rozhledny dnešních generací“ se naproti tomu jeví jako „největší zločinec všech dob“. Mám za to, že tomu tak není jen kvůli krutým represáliím, které používal proti svým odpůrcům, nekomunistům i komunistům, což se traduje, ale i proto, že stál včele prvního pokusu o nastolení spravedlivější společnosti, což bývá zamlčováno. To mu světová buržoazie nikdy nemůže odpustit, a to ani přes nepopiratelné a kdysi všeobecně uznávané zásluhy o porážku fašismu, které uznával i Winston Churchill, a to ještě tři roky po Chruščovově kritice „kultu Stalinovy osobnosti“.

V kontrastu k oběma krajně přemrštěným hodnocením, vystupuje Stalin v Kunderově knize překvapivě jako dobrodušný člověk, který svým spolupracovníkům vypráví smyšlené příhody ze života, aby zkoušel jejich důvtip a jejich odvahu mu odporovat. Oni ale jeho mystifikace neprohlédnou, ze zbabělosti se mu odporovat neodvažují a za jeho zády jej pomlouvají, obviňujíce jej ze lži. To se v jiné podobě opakuje, když je Stalin mystifikuje svérázným výkladem Schopenhauera, jímž naoko vysvětluje příčiny počáteční masové podpory svých „snových představ“ a posléze i příčiny rostoucí nedůvěry a blížícího se pádu. Kromě toho je Stalin v románu zobrazen jako dobrák, který – přes veškerou krutost, která je mu přisuzována – byl schopen soucitu (jak neuvěřitelné!) s trpícím prostatikem Kalininem, jehož nakonec odměnil za jeho úctu a oddanost velkorysým a zároveň absurdním darem: přejmenováním významného města na jeho počest. A konečně je respektován i jako vedoucí činitel, který převyšuje své spolupracovníky smyslem pro humor, znalostmi a inteligencí: chápe dříve než ostatní fatální nevyhnutelnost zhroucení snu, jemuž společně se svými stoupenci věřil a dovede se s tímto osudem smířit. To vše s jedinou vadou na kráse: chytrácky se vytratí ze scény, aby odpovědnost za konečný debakl nechal na jiných.

I když je obraz Stalina v románu silně zkarikován, historický význam jeho osobnosti v něm není žádnou postavou zpochybňován. V roli bezvýznamných ignorantů a zbabělců vystupují jen jeho spolupracovníci, včetně Chruščova. Ten se sice svému šéfovi odvažuje občas odporovat, zpříma do tváře to však dělá jen sporadicky a „odvážně“ jej napadá pouze za jeho za zády.

Teprve v závěrečné části celé skladby, na oslavě bezvýznamnosti v Lucemburské zahradě, vystupuje Stalin už jen jako groteskní divadelní figurka. Při tom nevíme, zda tak vystupuje jen v Charlesově myšlené hře pro loutkové divadlo nebo na skutečné slavnosti. Obojí se tam v jakési „fantasmagorii“ prolíná. Všichni mrtví, i ti, jejichž jména zůstanou natrvalo v paměti lidstva, říká tam Charles, se dříve či později – poté co jsou zbaveni autentických svědků – mění v pouhé loutky. Stalin vystupuje na slavnosti už jen anonymně, v přestrojení za myslivce, který symbolicky „střílí“ po – rovněž anonymním – Kalininovi, protože prý uráží významné osobnosti Francie tím, že močí na jejich sochy. Účastníci slavnosti, kterým jsou zkamenělé velké osobnosti minulých dob již dávno lhostejné, zprvu nevědí, co si o tom myslet, ale s úlevou a smíchem přijímají Stalinovo vysvětlení a odměňují jej i Kalinina dobrosrdečným smíchem.

Je samozřejmé, že ani svérázný Kunderův způsob částečné „rehabilitace“ i částečného „zneuctění“ Stalina v podobě žertu, nebude po chuti každému. Kunderovo žertování nebude po chuti nikomu, kdo nemá smysl pro humor. Lidé bez humoru z řad světové buržoazie nestrpí jiný obraz Stalina než obraz hrůzný. Kunderu asi nepochválí ani lidé bez humoru z opačného konce třídního spektra, pokud mají k Stalinovi pro jeho zásluhy i přes veškeré výhrady ještě jistou úctu. Ti mohou nový Kunderův žert považovat za urážlivý. Brát žerty vážně však nelze; kritika žertů z jakékoli strany je proti nim bezmocná, neboť zesměšňuje sama sebe.

Román na způsob hudebního díla

Souhlasím s paní Evou T., že Kunderovo dílo je pokusem o „novou podobu ‚románu‘, oscilujícího na pomezí beletrie a esejistiky“. To se ovšem částečně týká i jiných Kunderových románů, i když v nestejné míře: zde to asi vrcholí. Čtenářům, kteří se chtějí četbou jen bavit, to může vadit. Je to však jejich přednost a mnohé čtenáře Kunderovy romány zajímají právě kvůli tomu. Racionální filozofickým reflexím nejsou věnovány zvláštní kapitoly [jako v románech V. Huga], nýbrž jsou promyšleně zakomponovány do celého díla. Na druhé straně nelze opominout, že jsou vyvažovány básnickými obrazy, vizemi, jinotaji (odborník by to uměl pojmenovat lépe), které připouštějí různé výklady a je proto někdy obtížné je dešifrovat.

Skladba románu na způsob komposice hudební připomíná prý fugu (Fumaroli). I když ani v tomto románu autor záměrně nerespektuje princip jednoty místa, času a děje, princip jednoty tématu je mu svatý. Téma bezvýznamnosti (nakonec i jako „podstaty existence“) prostupuje v různých variantách všechny části, Poprvé zaznívá už v expozici celé skladby, v první kapitole o nové módě dívčího odívání s odhaleným pupíkem. Móda se objevila na začátku nového tisíciletí, což je prý symbolické: odhalený pupík je prý symbolem nástupu „epochy bezvýznamnosti“. Může jím snad být proto, že poté, co splnil svoji úlohu v prenatální fázi života, je pro život člověka něčím úplně zbytečným. Avšak tvrzení, že nová móda v odívání symbolizuje lhostejnost k individualitě při výběru sexuálních partnerů, se zdá být poněkud vykonstruované; a že je znamením epochy, v níž se lhostejnost k individualitě [totožná s obdivem k bezvýznamnosti (?)] stane všeobecnou, se mi zdá být přitažené za vlasy už úplně. Ale budiž.

V jiné obměně, v jakémsi „provedení“, zaznívá téma bezvýznamnosti na oslavě D‘Ardeových narozenin. D‘Ardelo je v podstatě bezvýznamná osoba, která si dodává významu několika způsoby: Oslňuje ženy svou prázdnou duchaplností, ale prohrává při tom při jejich dobývání s Quaquelikem, který naopak s ženami nepřetržitě mluví o bezvýznamných námětech, aby nevzbudil pozornost svým mlčením; nesnaží se je však oslňovat, nevyzývá je k soutěži v duchaplnosti a má úspěch. Ženy jeho bezvýznamnému tlachání dávají přednost, neboť se v jeho společnosti cítí lépe: „Bezvýznamnost je osvobozuje.“ Svoji důležitost chce D‘Ardelo umocnit tím, že sám sebe lživě vydává za smrtelně nemocného člověka, který dovede břemeno nemoci statečně snášet. Konečně se zviditelňuje i tím, že pozve na oslavu svých narozenin mediálně slavnou manekýnku, ve skutečnosti v podstatě rovněž bezvýznamnou La Frank. Předem jí zjednává obdiv tím, že šíří fámu o jejím statečném chování po smrti milovaného přítele, kterého ona ve skutečnosti asi příliš nemilovala. La Frank se na oslavě sama předvádí svým navenek okázalým, vskrytu však trapným chováním.

Tady jde o kritiku zdánlivé významnosti snobů, jimiž autor pohrdá. Do protikladu k nim staví bezvýznamnost a prostotu postav jako jsou Ramon a jeho přátelé – Quaquelik nebo Charles s Calibanem. Všichni se účastní oslavy D‘Ardelových narozenin a snaží se udržet se v dobré náladě, která je (podle Hegela) podmínkou schopnosti povznášet se nad tíhu, někdy i nudu všední každodennosti humorem. Lehkovážný Quaquelik se udržuje v dobré náladě tím, že dobývá ženy… Charles s Calibanem se účastní oslavy jen neradi: starají o pohoštění a obsluhují hosty, aby si v nezaměstnanosti a nouzi vydělali na živobytí. Nespokojují se však jen s touto nudnou rolí. Berou ji také jako příležitost k seberealizaci a k pobavení hostů i sebe hrou, kterou si vymysleli a která jim dává alespoň skromnou možnost uplatnit talent a projevit zvláštnosti své individuality: předstírají, že spolu mluví „pákistánsky“. Jsou však zklamáni, neboť nikdo z hostů jim nevěnuje pozornost, neprohlédne jejich mystifikaci, neporozumí žertu. Jejich pokus dosáhnout uznání osobitosti skončí nezdarem.

Udržet se v dobré náladě a povznášet se nad tíhu života žertem není pro nikoho snadné, jak je vidno i na dalších osudech Charlese a Alaina. Oba často myslí na své matky.

Charles svou matku miluje, ta je však nemocná a Charles tím trpí; svou skleslou náladu překonává nejen organizováním koktejlů, ale i tvůrčími počiny, náhodou též inspirovanými Pamětmi Chruščova: v přednášce vysvětlí svým přátelům důvody přejmenování Královce na Kaliningrad a v duchu připravuje divadelní hru o Stalinově politbyru pro loutkové divadlo. Od neurčitého bodu dění na oslavě D‘Ardelových narozenin se děj románu začíná prolínat s fantastickými scénami v zamýšlené Charlesově hře: „s pádem andělů“, který má být symbolem konce „snu“ o možnosti revoluční přeměny kapitalistické společnosti.

Alain trpí tím, že svou matku ve skutečnosti nikdy nepoznal, vede s ní fiktivní rozhovory, při nichž pátrá po příčinách a následcích toho, že se narodil jako nechtěné dítě. Vidí v tom příčinu svých nežádoucích povahových rysů: lituje, že je „excusard“, to je člověk, který se každému omlouvá i za to, co nezavinil; z čehož těží „accusardi“, tj. lidé, kteří rádi obviňují druhé i z toho, co zavinili sami. Bludným uvažováním o svém původu dospívá Alain až k obludné představě své matky jako sebevražedkyně a vražedkyně; a jeho matka [byť jen ve fantazii svého syna!?] dospívá ve svých iracionálně motivovaných bludných rozumových úvahách o nesmyslnosti mateřství až k šílené touze po anihilaci všech pokolení lidského rodu, včetně vší historické paměti.

Ve scénách o Stalinovi a jeho politbyru se téma významu a bezvýznamnosti ozývá znovu jako jeden z hlubokých hlasů polyfonie, avšak na jiné úrovni než na oslavě D‘Ardelových narozenin: v dimenzi světodějné. Postavy románu, autorovi přátelé, se o příhodách ze zasedání politbyra dozvídají z četby Chruščovových Pamětí, Charles v nich odhalí Chruščovem nezamýšlený, jeho záměru dokonce opačný smysl: místo Stalina jsou v Charlesově výkladu i v divadelní veselohře pro loutky zneuctěni jeho oponenti, včetně Chruščova samého.

V závěrečné části románu, v jakési reprise celé skladby, v níž se všechny hlasy prolínají, už vlastně ani nevíme, kde je hranice mezi děním v Charlesově hře a reálným děním na oslavě bezvýznamnosti v Lucemburské zahradě. Stalin a Kalinin zde vystupují v přestrojení jako komické divadelní figurky, zatímco ostatní její účastníci, včetně postav z kruhu Mistrových přátel Ramon, D‘Ardelo, Alain jsou zde přítomny jako reálné postavy, které v atmosféře oslavy dospívají k závěrům svých existenciálních úvah a k vzájemnému usmíření. Ramon poučí D‘Ardela, že bezvýznamnost je podstatou existence, což tento nešťastný hlupák nechápe. Věnuje mu proto darem na usmíření a ze soucitu fikci: svůj předstíraný obdiv k jeho tajnému milostnému vztahu se slavnou La Franck, což D‘Ardela uspokojí. K usmíření napjatého vztahu dochází i mezi Alainem a jeho matkou, když v radostné atmosféře oslavy oba pociťují bezvýznamnost zprvu iracionálně motivované, posléze však do krajnosti vystupňované vzájemné racionální kontroverze. Z toho zřejmě plyne poselství románu: Existence je možná jen díky iracionálnímu pocitu bezvýznamnosti snah o racionální pochopení smyslu vlastního původu, bytí a počínání, díky pocitu, jaký můžeme prožít v atmosféře družnosti a dobré nálady na oslavě ve veřejných sadech. Toto poselství se má snad vztahovat i na kontroverze v hodnocení kdysi významných osobností světových dějin, které již nežijí a nemají už ani živých svědků, mění se v kamenné sochy nebo loutkové figurky, s nimiž generace, které se o nich dovídají jen z doslechu, mohou nakládat podle libosti.