VLADIMÍR KOLÁR

Ústředním tématem literární a publicistické tvorby Emila Hrušky je druhá světová válka, zejména obraz prostředí nacistického protektorátu Čechy a Morava a jeho temných vůdčích postav, Reinharda Heydricha, Karla Hermanna Franka, Konrada Henleina a dalších. Autor si vždy klade náročný cíl – uchopit zvolené téma, byť se třeba týká konkrétní osobnosti, na celistvém společenskohistorickém pozadí, kde se vždy prolíná dobová realita se svou historií a zároveň je i konfrontována s dnešními znalostmi. Hruška pracuje s bohatým archivním materiálem, mnohé dokumenty si sám překládá z německých pramenů.

Svou nejnovější knihu nazval Pán protektorátu K. H. Frank známý a neznámý a vydal ji v Nakladatelství Epocha (Praha 2015).

Jde o životopis muže, který v meziválečné Československé republice po vysokém volebním zisku Sudetoněmecké strany v roce 1935 zasedl do poslanecké lavice, a třebaže přísahal věrnost státu, jehož byl občanem, dělal vše pro jeho rozbití a podřízení nacistickému Německu. V předvečer Mnichova se dokonce v rozhodné pozici podílel na ozbrojeném povstání, které mělo světu doložit, jakému nesnesitelnému útlaku československých úřadů musí čelit německé obyvatelstvo Sudet. Autor přináší nemálo dokladů o tom, že sudetský iredentismus byl ve skutečnosti organizován z Berlína, že byly neustále vytvářeny umělé problémy prohlubující vnitropolitickou krizi.

Klíčový Frankův podíl na rozbití Československa Hitler ocenil, hned když hrubým nátlakem dosáhl v září 1938 mnichovského diktátu čtyř velmocí: Franka tehdy jmenoval Henleinovým zástupcem ve funkci vedoucího sudetské župy NSDAP. A dva dny po okupaci zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 dosáhl Frank svého důležitého kariérního cíle – stal se státním tajemníkem říšského protektora Konstantina von Neuratha.

Frankovo působení v protektorátu Hruška přibližuje vyváženým jazykem, který dokáže komentovat jak svědecké dokumenty o klíčové Frankově úloze při likvidaci demokracie a nastolování nových pravidel provázených násilím, tak i Frankovo soukromí, rodinné vztahy, protagonistovy osobní vlastnosti, mezi nimiž vyčnívalo velké sebevědomí a tvrdost při prosazování osobních cílů, přirozeně i cílů nacismu při řešení „české otázky“. Hruška přesvědčivě dokládá, že Frank měl od Hitlera, který ho považoval za nejlepšího znalce poměrů v Čechách a na Moravě, volnou ruku v promýšlení koncepcí poněmčování, deportací či likvidace původních obyvatel v tomto prý „životním prostoru“ velkoněmecké říše.

Frank, který měl po atentátu na Heydricha větší pravomoci než každý další protektor, nesl plnou odpovědnost za věznění odpůrců, za deportace politicky či rasově nežádoucích obyvatel a vraždění jinak smýšlejících občanů, případně těch, kteří přešli k otevřenému odboji proti fašistickému režimu.

Autor knihy nezapomíná ani na četná ozvláštnění textu, věnuje si i méně významnému dění ve Frankově okolí, všímá si i některých jeho afér, které probírala protektorátní šeptanda a jejichž realita byla trochu jiná. Zároveň na základě nově získaných archivních materiálů uvádí na pravou míru tradiční závěry historiků, např. o „tajné sekretářce“ K. H. Franka a o celém pozadí této aféry, která vznikla až po válce. Dobovou atmosféru dokreslují i autentické protektorátní vtipy. Je jen škoda, že nakladatel formální kvality Hruškovy knihy poškodil početnými technickými tiskovými chybami (nesprávnými znaky, zapomenutými škrty apod.), vesměs vzniklými nedůslednou redakční či korektorskou prací.

Za velmi cenný přínos knihy můžeme označit úplné přetištění Frankova memoranda o řešení „české otázky“, které říšský ministr přednesl v přísně tajném projevu pro sudetské nacistické funkcionáře v Karlově Studánce dne 30. března 1944. Dokument jednoznačně vypovídá nejen o zrůdné nacistické politice decimace a posléze likvidace českého národa, ale i o samotném jeho autorovi. Dospěl k závěru, že ke konečnému řešení ještě nenastal ten správný čas – „nejsou k dispozici Němci, kteří by mohli zaplnit v krátké době uprázdněný prostor; tato vysoce civilizovaná, hospodářský a dopravně velmi citlivá země ve středu Evropy nesnese, aby její funkce byla narušována, nesnese žádné vakuum; lidé jsou na celá desetiletí říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 milionů Čechů…“

V archivu říšského ministra K. H. Franka našel autor i nemálo dokladů o loajalitě, někdy i přímo o kolaboraci některých známých českých umělců. Úryvky z jejich vyznání velkoněmecké říši jsou hodně smutné čtení, zvláště když často vznikala v strašném období heydrichiády. K tomu bych připojil poznámku, že sám mám informaci, že když byl první poválečný ministr informací a osvěty Václav Kopecký konfrontován s nálezy očistných komisí působících mezi umělci, byl natolik šokován množstvím nelichotivých informací o předních tvůrcích, že nechal za jejich protektorátním působením udělat tlustou čáru. Tak si lze vysvětlit, jak na to Emil Hruška také naráží, že leckdo z umělců poznamenaných protektorátním aktivismem v nových poválečných podmínkách dosáhl na vysoká vyznamenání, státní ceny nebo tituly zasloužilých i národních umělců.

Poslední kapitola knihy přibližuje Frankovy aktivity v končícím protektorátu, kdy se osoba mocného protektorátního „vůdce“ postupně scvrkává do čistě soukromého rozměru. Tatam je cílevědomost, bezohlednost, tvrdost, přímočará pragmatičnost člověka, který se podstatně podílel na tragickém osudu českého národa. Zbývá uzlíček nervů, zlomený člověk, který se jen v posledních okamžicích života, když kráčí na popraviště, snaží působit důstojným dojmem. Tady autor dobře vybral svědectví Egona Erwina Kische: „Potom dá soudce znamení, odsouzenec pochopí, otočí se a jde zase osm kroků zpět. Tentokrát k šibenici. Vystoupí po schůdkách a přehlédne zástup.

Tím končí vše, o čem lze psát.

Nahoře visí člověk, který, byl-li jím kdy, jím už není.“