MILAN BLAHYNKA

Fabulačně neúnavný autor detektivních příběhů Pavel Jansa ve své zatím poslední knize KRYSY (Moba, Brno 2014, edice Původní česká detektivka) řeší nikoli poprvé otázku přípustnosti brát spravedlnost do vlastních soukromých rukou, když se tak často jeví jako slepá, nemohoucí, pomalá a pachatelé se jí a svým obětem vysmívají, trestu zhusta unikají, což je, jak se obecně ví, přímo ze života ve společnosti, kde jsou peníze až na prvním místě. Pokušení suplovat za instituce z různých důvodů neochotné a liknavé zažívá i kantor, vlastně ředitel malé rodinné jazykové školy, jehož dcera snad jen o vlásek unikla znásilnění a patrně i smrti. Tolik snad smím říci, aniž čtenáři vezmu potěšení z četby příběhu odsypávajícího, jak už je u Jansy pravidlem, svěže a poutavě.

Hlavní postava, která svůj příběh sama vypráví, nabyla podezření skutečně oprávněného, že neprůstřelný pachatel má už na svědomí i dokonané zločiny, a tím si ospravedlňuje, že se dává vtáhnout do hry, ve které se má sám stát zločincem, a čtenář se spolu s ní nutně ptá: čí je to vlastně hra a je skutečná?

Příběh je z tvrdého současného života, a přece tak neuvěřitelný, že vypravěči (skutečně?, domněle?) nevěří nikdo, kdo by mu měl naslouchat a také jednat. V azylu před vedrem venku i ve vlastním nitru, v kostele, kam se na chvíli uchýlil, vyzpovídá se vypravěč starému chápavému knězi, zavázanému zpovědním tajemstvím, ze všeho hrozného, co zažil, čeho se odvážil a jak vyvázl. Když se ho pak snaží ještě jednou najít, nenajde po něm a po jeho existenci sebemenší stopu: byl, anebo nebyl? Bylo nebylo, čím sám prošel? Ději se u nás věci tak neuvěřitelné?

Jansa rád překvapuje. Brilantní analýza a ocelová logika řešení je pro dnešního čtenáře a diváka kriminálek už sama o sobě nedostatečná? Potřebuje stvrzení v osobním fyzickém nasazení? Má je mít, ale zdá se, je v tom i kus parodie konvence pilně importované přes oceán.