KAREL SÝS

Předneseno na Nezvalově Třebíči 2015

„Každý z nás uzrává na svém slunci,“ pravil Leoš Janáček.

Janáček i Nezval – jaká škoda, že se nesetkali, mohla vzniknout skvělá opera na Nezvalovo libreto, Janáček měl na libretisty smůlu! – ač světoobčané, zráli pod českým sluncem.

Sám Nezval zformuloval svůj testament takto: „Smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kde ho vyvrhla jeho touha.“

Pokusme se vysledovat, zda zůstal své touze věrný.

Fedor Soldan, pozdější kolaborant a ještě později dogmatik, v roce 1933 Nezvala obvinil ze salónního komunismu: „Svůj revoluční postoj stylizuje do symbolu rudého bubeníčka, zmateného dítěte… Infantilní ráz Nezvalovy tvorby je zároveň velkou překážkou sociální průbojnosti jeho básní… Ani Nezval nemůže být zároveň dítětem a básníkem revoluce. Doba bubeníků už minula. A Nezval by si stejně místo bubnování hrál s paličkami.“

Jako bychom již tehdy slyšeli Milana Jungmanna, když osolil Seiferta:

„Během dalšího vývoje převládly u Seiferta maloměšťácké představy o životě. Spolu se skupinou Devětsilu přechází k poetismu, k bezstarostné hře s obrazy, slovy a s fantazií. Příznačným námětem této poezie je exotičnost cirků, cestování a moderní techniky i módní zábavy úpadkové Paříže. Seifert sice brzy vystřízlivěl z tohoto poetistického okouzlení, ale zároveň dovršil svůj rozchod s revolučním bojem dělnické třídy.“

Jako bychom slyšeli zrůdná obvinění majordoma české poezie z roku 1950 Františka Kautmana:

„Roku 1935 vydal Halas báseň Staré ženy. Je to obludná, bezforemná, hluboce pesimistická a dekadentní báseň, plná zděšení a ošklivosti nad stářím ženy, jehož průvodním znakem je fysiologické ochabnutí lidských orgánů…“

Jak se mohl básník nimrat v těle ženy, když podle Luďka Pachmana v roce 1950 „všechny pracující zajímají otázky jako situace v Koreji a Vietnamu, jednání Valného shromáždění OSN, a diskuse o těchto otázkách jsou přitažlivým a přitom velmi hodnotným programem večerů v závodním klubu“.

A co na to básník, jenž sám o sobě řekl: „Mým osudem je zpěv?“

Za základ můžeme vzít báseň Poetika z rané sbírky Pantomima. Je tu i není celý budoucí Nezval, Nezval v zrnku písku:

Nejprve pohrdání lakomci!

Obraz jenž žhářsky zapaluje!

Žonglérství lůzy když se korunuje

a lásku teprv ke konci

My jsme ta garda uličníků

atleti básníci a kurvy v jednom šiku

Až bude nejhůř doma za pecí

do Austrálie rovnou utéci

A jinak s aeronauty v jedné řadě

tančiti rag-time na barikádě

z měšťáckých lebek sádlo na šrouby

až sloni k pochodu nám zatroubí!

V dělnickém baru za hudby střelných ran

své básně koktat žhavým nevěstám

pod trestem smrti stíhat potraty

a plíti na literáty

Mít šarlatánskou eleganci!

Ve varieté dovést změnit nudnou stanci

a vést si s nedbalostí srdečně

Ostatní přijde samo konečně

V roce 1934, když už se nad Československem stahovaly mraky, jel Nezval do Moskvy na I. všesvazový sjezd spisovatelů. O rok později vydal Neviditelnou Moskvu.

Nezval nebyl žádný ideologický zaslepenec, který se v zájmu neporušenosti přijaté doktríny opíjí rohlíkem, v tomto případě pirohem. Viděl a nezapřel nedostatky, které mu vadily, neboť byl po všech stránkách nespoutaný. Nespoutanost nevylučuje víru. Svobody se dosahuje setrváním.

Cestu tam i zpět podnikl vlakem. A právě při návratu napsal jasnozřivá slova:

„Hrůza z života v zemích se soukromým vlastnictvím, hrůza, jež bázlivě očekává zítřek a ničí myšlenkou na něj, na jeho nejisté perspektivy, klid nocí, ochromuje veselí a radost skrblictvím, spekulacemi, systémem výpočtů, jejichž základ se neustále bortí, tato hrůza ze života i smrti není metafyzickou hrůzou. Je to hrůza podněcovaná důsledky materiálního původu, které se snaží zotročit lidstvo natolik, že pro neustálé starosti, jež přináší život v zemích s kapitalistickou výrobou, neodváží se člověk bez hrůzy žít, ani umírat. Starost o ty, kdo přijdou po nás, kdo zdědí naše bohatství nebo naši bídu, chystá pro budoucí, přes nejlepší vůli svých obětí, peklo a nic než peklo…

Viděl jsem znovu překrásné československé vesnice a městečka, jež se mi dřív nezdála býti překrásná, nýbrž veselá, a dnes jsem viděl na dně každého místo rybníků smutek. Viděl jsem krajinu nad jiné bohatší a proměnlivou, takže to ve mně vzbudilo krásný údiv. Ale na dně této krásy, jíž jsem si dřív nevšímal, byla těžká tesknota, která již neměla svůj původ v impresi, nýbrž v objektivních příčinách, které se nedaly odstranit ani malířským štětcem, ani přepracovati mocí slova…

Jen malé procento z trpících je si vědomo, že jedna epocha, nejplodnější v dějinách, které přece rychlými kroky svých lidí, živých jako já a cítících všecko to, co já cítím, nemohou než jíti kupředu, se vyžila, a že je právě na vratkém bodě, kdy její těžiště kleslo a kdy žádná umělá podpěra nebude dost pevná, aby toto pokleslé těžiště udržela.“

Básník není slepý, vidí, co neviděli jiní. Ochraňuje, co jiní zapomněli. Tuší zítřek, zatímco jiní přestali věřit včerejšku a žijí jen pro ten dnešní den.

Šalda sice řekl: „Dílo, dílo, dílo, všechno ostatní je žvást“, ale já myslím, že žvásty jsou symptomem zdraví či nemoci té které doby.

Nikdo není ve vlasti prorokem, vidoucí sklízí nenávist za to, že věří v ideál. Jak ho vlastně viděli? Včera i dnes?

Především se chytali jeho habitu.

Existuje fotografie: Nezval si u Vaníčků pochutnává na šunce. Zachytila lačného boha, který sestoupil na zem a podlehl vůni místních jídel. A také žen, ale o nich později.

„Vypadá jako vesnický dacan a básní jako anděl,“ až příliš jadrně soudil Vladislav Vančura, který hostil téměř bezprizorného básníka – nikdy totiž nevlastnil byt – na terase své přepychové zbraslavské vily.

V Slovníku spisovného jazyka českého, tedy ve směrodatném pramenu, nalezneme pod pojmem dacan jediné vysvětlení: darebák, a poznámku: „pochází z příjmení zločince“, podobně jako grázl.

Neslyšeli jsme podobnou větu o jiném českém spisovateli? Ale ano. Ivan Olbracht prohlásil o Jaroslavu Haškovi, že je „geniální idiot“.

Mimochodem, současníci popisovali otce moderní poezie Guillauma Apollinaira jako tlusťocha, který polyká pomeranče i se slupkou.

Petr Prouza mi vyprávěl, že jako dítě viděl ve Starých Splavech Nezvala, jak loupe pomeranč, který údajně viděl poprvé v životě.

Do říčanské restaurace Jureček po válce v létě dojížděl Vítězslav Nezval: „Jeho nezaměnitelný automobil značky Studebaker vyvolával automatickou reakci – ihned po vystoupení básníka (a v té době i vysokého státního úředníka) z vozu jej očekával číšník s velkým tácem plným obložených chlebíčků,“ svěřuje se ne bez škodolibosti pamětník.

Zdálo by se, že v civilizovaných zemích není dovoleno vodit prasata na hřbitov!

A přece. Dnes již zapomenutý Jiří Ješ se pokusil umazat památku podivuhodného kouzelníka:

„Právě tento nadaný básník přišel záhy na to, že kolaborace chrání nejen před pronásledováním, ale že se také hmotně vyplácí. A jelikož sám byl proslulý požitkář, neriskoval při svých dobrých skutcích tolik, aby o své nemalé výhody mohl nějak přijít. Zrada správných zásad bývá tak údělem kolaborantů, kteří zpočátku své činy sami sobě i svému nejbližšímu okolí všelijak zdůvodňují jako nutné zlo, ale pak se ve své roli zabydlí a zbytní. Mimochodem i toto duchovní zbytnění vedlo k Nezvalově nadměrné obezitě, na niž pak dosti předčasně zemřel.“

Kdo se však vyzná v šlachovitém předivu veršového řemesla a nezabloudí v ukrutném labyrintu inspirace, dobře ví, že robustnost – duševní i fyzická – je jednou z podmínek básnického zdraví.

A ženy?

Na drby o Nezvalově vitalitě byl machr dnes rovněž zapomenutý Vlastimil Maršíček, takto překladatel z bulharštiny a manžel ředitelky Bulharského kulturního střediska v Praze, dcery Todora Živkova. Když byl Živkov odstaven, odstavil Maršíček jeho dceru ze svého života a jal se chytat západní větry.

Posluchači oblíbena byla bajka o jeho návštěvě u básníkova předsmrtného lože: „Hoši, hlavně mrdejte!“

Hle, jaké pokušení: já, Maršíček, již zaživa prach a popel, a velikán Slávek Nezvalů, vydaný na milost a nemilost mé chabé paměti!

Je pravda, že oním slovem byl Nezval okouzlen. Poprvé ho použil v Sexuálním nokturnu, v soukromém tisku. Kupodivu tato kniha patří k jeho nejslabším, co se sexuality týče. Kde se musel vyjadřovat skrytě, tam vzrušoval. Viz Sonet padesátý šestý, Bez názvu, ze 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida: „Má ústa líbají vnitřek tvých živých úst… Jak želva plazím se po bělostném tvém břiše, / hltám tvé polibky, jež nabízíš mi tiše, / a cítím šíleně tvé chladné prsy růst.“

V pamětech se Maršíček nechal slyšet: „Delegaci čs. spisovatelů nabídli výlet do Tbilisi, do orientálního prostředí – za dobrým jídlem a pitím. Ale Nezval odmítl se tam pustit přes vysoké hory, které letadlu stály v cestě a jichž se bál (a taky moc nevěřil sovětským lokálním pilotům) – skončil tedy v Soči.“

Ano, vezl ze Sovětského svazu dva televizory – pro manželku Fáfinku a pro milenku Olgu Jungovou – obě podle Maršíčka čekaly na letišti – ale vezl také a především básně, jaké už nikdy nikdo nenapíše: TU 104, Moře je láska má, Právě jsem dojedl polévku šči, Zařvání divokého zvířete, V Soči na pláži, Když večer svítí lucerny jako rybí šupiny…

Nezval byl tedy považován v nejhorším případě za bezpáteřného prospěcháře, který se nechal nosit na nosítkách po Pompejích, v nejlepším případě za zlobivé děcko, jež si na sklonku života vydupalo tatraplán, který neuměle, leč tvrdohlavě řídilo.

Nezval se za okupace, stejně jako Vančura či Halas, nezpronevěřil cti českého básníka. Nesnížil se k invektivám proti Židům, zednářům, londýnským emigrantům, jako to učinili až příliš mnozí, včetně nešťastného Seiferta, který k nim, věřme tomu, byl donucen strachem.

Nezval zažil počátek splnění nadějí své generace a později jejich první otřesy.

Básně věnované Václavu Kopeckému, Zdeňku Nejedlému, Stalinovi, Gottwaldovi pořád ještě jsou moderními básněmi.

V knize President Budovatel, vydané v roce 1948 s podtitulem Příručka pro oslavy narozenin Dr Edvarda Beneše, najdeme jistě dobře míněné verše Jaroslava Seiferta, Josefa Kožíška, Fráni Šrámka, Josefa Hiršala, verše neuvěřitelně servilní, ale navíc psané jazykem 19. století. Obdobné básně v duchu kultu osobnosti byly svého času plozeny na TGM, jehož pomníků ­ – bronzových i papírových – bylo po republice víc než zdrávo.

Nezvalova generace měla být vytlačena novými košťaty Kohoutů, Štuků, Jungmannů, Kautmanů, Šiktanců a podobných Šternů. Biebl se zachránil skokem z okna a říká se, že Nezvala zachránila před likvidací jen intervence samotného prezidenta.

Nezval nepřestal věřit, že staré pravdy nelze přešívat podle pařížských módních časopisů nebo momentálních kremelských příruček, a naopak, že avantgardní obsah vpravený do starých kadlubů zdegeneruje.

Možná byl poslední šťastný básník.

„Básník musí být zralý na nejprotilehlejší úkoly,“ odpověděl všem, kdo chtějí sledovat výhradně černobílé týdeníky.

„Dovedu se opíjet věčností své vteřiny,“ vzkázal všem, kdo přivolávají nesmrtelnost nesrozumitelným mumláním o Všehomíru.

„Jsem zaujat pro svůj způsob,“ rázně odsekl všem, kdo po básníkovi požadují střihy a la mode.

„Básníci minulého času holdovali filozofii. Hú, jaká práce! Plesnivé nevlídno pracoven. Myslitelé!“ vysmál se všem, kdo místo many polykají pouštní prach.

„Je třeba pohlédnouti vzhůru na letící aeroplán a uslyšet skřivánčí píseň,“ odmítl všechny, kdo předpisují poezii dietu.

„Není potřeba tak daleko cestovat / Všimli jste si už krajky na prsou vašich milenek? / To je celý smysl poezie,“ ve třech verších odzvonil všem, kdo celý život sbírají rámy po vytržených obrazech.

„Toužím po prostém srdci malého pastýře,“ odmrštil všechny, kdo hromadí víc, než je možné vyčerpat jedním životem.

„Kdo je majitelem miliard kdybychom to nedovolili! Kdo zemře hladem přes všecko své zlato položí-li rolník pluh!“ vznesl otázku nikoli řečnickou.

„Prostě vypravovat jak zapomenuté umění / Tím mocněji mne oslní zahrada uprostřed věty,“ namítl všem, kdo se nechali uhranout šiframi.

„Chůva jest větším učitelem umělce nežli dějiny umění,“ vychechtal se profesorům.

„Ptali se mne proč se hlásím do řad těch / kdož chtějí vyhodit do povětří dnešek / nikoliv svět jenom dnešek / pamatujte si to,“ vyčetl nalepovačům etiket.

„Svrhněte staré vladaře a dejte zlaté žezlo dětem,“ pustil k vodě všechny, kdo ponižují bezmocné, i ty nejbezmocnější.

„Luštiti tajemství toť umět krást univerzálním paklíčem,“ zjevil nesmělým kasařům, kteří přešlapují před otevřenou branou k Neznámu.

„Když byla slova nová, svítila vedle sebe ve své neustálé, rodné intenzitě. Ponenáhlu jejich častým užíváním se vytvořila frazeologie. Logika je právě to, co dělá ze svítivých slov fráze. Logicky patří sklenice stolu, hvězda nebi, dveře schodům. Proto jich nevidíme. Bylo třeba položiti hvězdu na stůl, sklenici v blízkosti pianina a andělů, dveře v sousedství oceánu. Šlo o to, odhaliti skutečnost, dát jí její svítivý tvar jako v prvý den,“ poučil nepoučitelné návštěvníky jednodenních básnických kursů.

„Příroda začíná vždycky od začátku jako básník,“ vyřídil všechny, kdo zaklínají pokrok tradicí.

„Lenost je první ctností – dala mi nevinnost,“ strhl masku z tváří těch, kdo lačností zakrývají neschopnost milosrdenství.

„Vejdu do lesa a navždy zmizím / Neberte když nic nenabízím / Pták nenabízí také nic / Zpívá a nic víc,“ vmetl do tváře všem, kdo nutí básníka pracovat v akordu.

„Jen v štěstí miliónů je radost, krása, ráj,“ vyhnal z chrámu všechny, kdo myslí jen na úroky z úroků.

„Viděl jsem málo / Chtěl bych vidět víc / Nespatřím nikdy všecko,“ přiznal všem, kdo chtějí vše nebo nic.

„Miluji věci které k sobě nepatří,“ poslal za dveře vyznavače škatulek, šanonů a sekt.

„V tom je všecko / Nikdy se netvářit pateticky,“ ironizoval profesionální ohlupovače davů.

„Jen hlubiny dávají pocit úžasné lehkosti,“ nabádal vyznavače mělčin.

„Hle co je na světě to nejvyšší: / U paty lomu znát se k hvězdné výšce / být kapkou rosy rtům a uschnout v knížce,“ odvětil vyznavačům výšek.

„Kam vkročí básník / tam všude zůstává nesmazatelná stopa!“ vykázal do patřičných mezí exploatátory bezbranných slov.

„Co platilo včera, dnes neplatí, / zítřek je vždycky tak trochu třaskavá směs,“ zúčtoval se všemi, kdo v touze po věčném mlaskání zastavují hodinky v pravé poledne.

Byl hlídač kouzel. Neprobudit se z údivu, to je oč tu běží. Hodinář hodin slyšených na cestách, milenec česneku, rmenu, rozrazilu, vřesu, kopru a kmínu, milenec Beethovena a zároveň mechanických hracích strojků, pianol, aristonů, orchestrionů, hudby kovových jazýčků, milenec umělých květin, gagátu, magnéziového světla, bengálských zápalek, batávských slz, barů, holičských vývěsních štítů, skříní, třecích elektrik, alkoven, typmamsel, imaginace, alchymie a pěticípých hvězd. Veršem „Revoluce bod varu“ konsternoval všechny, kdo věří, že společnost lze reformovat v ledničce.

Och jaká touha nerozumná

Opouštět svoje rodná humna…

vyznal se z lásky k rodné vesničce, která měla jen dvaašedesát čísel.

Stačí si představit, není nutno vidět.

Paříž ho očarovala, ale viděl ji optikou Biskoupek a dalešické školy. Paříži to jistě neubralo na velikosti. Také Paříž má svá zákoutí, svá smetiště, své boláky, které se nepředvádějí cizincům.

Filozofové radili usuzovat z částí na celek. To je však výsadou básníků, nikoli filozofů. Mudrci se nimrají v realitě, aby žákům vnutili své kánony. Uváznou v planých křovinách dušezpytných úvah, kvůli epizodám zabloudí v lese.

Poezie vyvádí zbloudilé na palouky, na kterých roste zlaté kapradí nikoli jednou za rok, nýbrž i ve všední dny.

Skončeme mírně upraveným citátem z českého klasika:

„Od toho jsme básníci, kvůli tomu nás matky porodily a my to děláme rádi, poněvadž víme, že naše kosti nebudou nadarmo práchnivět.“