FRANTIŠEK DOSTÁL
Lidé a řeka. V dějinách země tahle dvojice vždy měla k sobě blízko. Na březích řek se stavěla stavení a člověk si v řece opatřoval potravu. Letos v srpnu ale také uběhne 150 let od zahájení vodní přepravy osob na Vltavě. Samozřejmě, že této velké události předcházely jízdy všelijaké. Křtily se parníky, docházelo i k tragédiím. Nakonec malostranský písmák Jan Neruda v roce 1865 ve své kníže Pohádky pražských měst popsal jeden příběh pod názvem O té parolodi. Byl věnován parníku Mecséry, který v srpnu 1857 vyrazil proti toku Vltavy, a na Zbraslavi na jeho palubu přistoupili další vzácní hosté. Bohužel parníku u Vraného došlo uhlí a navíc při obracení uvízl na skalisku. Lidé se na břeh dopravili všelijak a parník později dojel do Prahy po proudu řeky. Už ale nikdy nevyplul…
Tragédie nedala spát synovi podskalského plavce Františku Dittrichovi (1801–1875), jenž se později stal dokonce pražským primátorem. Ten navštívil loďmistra Vojtěcha Lannu a na jaře 1865 byla založena Česká akciová společnost pro paroplavbu na Vltavě. První parník byl postaven za pouhé čtyři měsíce a dostal jméno Prag – Praha. Zkušební jízda proběhla 26. srpna 1865 z Prahy do Štěchovic a loď byla plně obsazena vzácnými hosty. Parník byl na všech stanovištích vítán slavnostními projevy a oslavnými salvami. Hned druhý den 27. srpna 1865, tedy před 150 lety, byla zahájena pravidelná přeprava osob podle platného jízdního řádu.
V Rustonce byla okamžitě objednána další paroloď s názvem Vyšehrad, která zakončila své plavby po Vltavě až v roce 1950, ovšem již pod názvem Zbraslav.
S trochou nostalgie vracím se do školních let, kdy výlety parníkem, ať již do Štěchovic či až na Mělník, patřily k zajímavé výuce vlastivědy, k seznamování se s místy, kde běžely naše dějiny. Pohled na Říp od zámku v Mělníku lákal k návštěvě někdy příště. Coby klukovi zde ještě nebylo umožněno popít číši vínka, navíc Bušek z Velhartic nebyl zrovna přítomen…
Pražský primátor F. Dittrich v roce 1871 také spojil Vyšehrad se Smíchovem výstavbou železničního mostu a klid v Podskalí tak narušil hřmot vlaků a pískot parních lokomotiv. Jako kluk jsem z Císařské louky pohlížel na parníky, které pod mostem vždy musely ohýbat komín. Někdy z mostu nerozvážní kluci skákali do Vltavy, aby se zachytili kormidla a nemuseli plavat proti toku Vltavy…
Nostalgii často nelze nikam odšoupnout. Pravdou ale rovněž je, že jsem před 150 lety u první jízdy parníku ještě nemohl být.
V roce 1948 byl v Praze slavnostně uveden na řeku parník jménem Labe, na jehož stavbě se začalo už v roce 1941. Němci si přáli, aby byl parník přestavěn na vlečnou loď pro přepravu válečného materiálu. Nicméně dělníci v loděnici v Libni se zase snažili, aby se loď Němcům nedostala do rukou, a tak stavbu všelijak protahovali až do konce války! Parník Labe se tak stavěl osm let, zatímco Prag – Praha v roce 1865 se na Vltavě objevil už za čtyři měsíce!
Lidé a řeka patřívali vždy k sobě. Čas popoběhl a pod hladinou Vltavy jezdí také metro. Vory nahradily zase kamióny. Kdyby nebyly přehrady, mohli bychom si na mnoha místech prohlížet dno řeky. Nakonec ani po Labi nelze někdy přepravit zboží až do Hamburku. Řeka však zatím zůstává pořád stejná, jako lidé kolem ní. Trochu však zamrzí, že i řeka a její nábřeží v Praze poznamenává volná ruka trhu…