EMIL HRUŠKA

Karl Hermann Frank, zakládající si na své pověsti „znalce českého prostoru a českého národa“, se po celou dobu svého protektorátního působení snažil, aby jeho politika, ačkoli byla primárně založená na represi, vykazovala také „vstřícný aspekt“, pomocí kterého měli být Češi získáváni pro kolaboraci s nacisty.

Devótní proněmecké vystupování čelných a známých českých kolaborantů, ať už politiků, novinářů či filmových tvůrců v čele Emanuelem Moravcem sice Franka zajímalo, ostatně kontinuálně a štědře tyto osoby podporoval, ale mnohem větší význam přikládal spontánním projevům vstřícnosti vůči nacistické říši a jejímu režimu v protektorátu ze strany prostých lidí – zejména pak osob, které bylo možné (leckdy se značnou rezervou) pokládat za představitele nižší a středostavovské české inteligence.

Frank znal český a společenský život a dobře věděl, jaký vliv mají čeští spisovatelé, novináři nebo herci všeobecně na své spoluobčany. Na druhou stranu věnoval pozornost těmto projevům vstřícnosti i proto, že v nich mohl spatřovat pozitivní dopad své tradiční politiky „cukru a biče“.

Nebylo příliš těch, kteří se s tou či onou motivací obrátili jako „básníci“ či „spisovatelé“ přímo na Franka. Ale našli se. A byli ihned náročně prověřováni, hodnoceni – včetně svých sdělení – a někdy také dále využiti pro nacistickou propagandu. Pravda, až na výjimky to byla spíše bída. Ale i z té nám kvete „Čecháček“ vpravdě rodu čistokrevného, takový, jaký kontaminuje českou společnost už po mnoho desetiletí a udatně ji bude kontaminovat i dále.

Vůdci Adolfu Hitlerovi zdar aneb Píše básník J. M. Tichý

Vděčně vzpomínáme!

Světlé památce pana Zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera REINHARDA HEYDRICHA v den prvého výročí jeho tragické smrti.

Umlklo navždy Vaše srdce velké,

naplněné láskou k naší vlasti české –

dotlouklo tak záhy – spíte svůj věčný sen –

vzpomíná Vás Vůdce i Vaše rodná zem.

Padl jste jak hrdina – rukou zákeřného vraha,

v úctě sklání se český národ –

v smutek halí se stověžatá Praha.

Duch váš ne mrtvý jest – věčně bude žít!

Německý národ dovede za pravdu svou se bít!

Nezhyne Říše, byť žila i v celém světě

nepřátel svých v klínu - -

dokud Všemohoucí Vůdci přeje - -

jak Vy jste byl - - věrných synů!

V Předklášteří dne 4. června 1943

Tyto verše nejsou žádná sláva… Jejich autor, jistý J. M. Tichý, označující se za „básníka“ a působící jako zahradník v Domově mládeže Města Brna v Předklášteří u Tišnova, si však od nich hodně sliboval. Však také v průvodním listu, zaslaném K. H. Frankovi v červnu 1943, napsal:

„Dovoluji si zaslati báseň věnovanou světlé památce zemřelého pana zastupujícího protektora. Zároveň prosím o laskavé předání dvou přiložených básní panu zastupujícímu protektoru (jím byl v té době Kurt Daluege – pozn. aut.) a vzácné paní Heydrichové. Jsem Vám v hluboké úctě zcela oddaný. S pozdravem Vůdci Ad. Hitlerovi zdar!“

Druhá přiložená báseň nesla název Slib Říši!

Potomci božích bojovníků,

Jimž nikdo řády nepodal –

ač v prvním byli šiku.

My synové otců, kteří život celý

boji za pravdu zasvětili,

pod prapory Hákového kříže jdeme

a s paží hrdě vztyčenou

na svoji čest slibujeme:

„Nebude v našich srdcích nic víc

než odvaha,

až slova vtělíme v činy,

nebude nedůvěry, jež se namáhá

na nás vrhnout stíny –

Půjdeme vpřed v kázni němé

dokud nezvítězíme - -

či nepadneme!“

Člověk umřít musí –

ale Říše, nesmrtelný odkaz

Vůdce - - neumírá!

To je náš slib, odvaha

ve vítězství Vůdce – pevná víra!

Obě básně byly v úřadu státního tajemníka Franka pečlivě přeloženy. Jiné dokumenty týkající se „básníka“ J. M. Tichého z Předklášteří jsme neobjevili. Domníváme se však, že nacisté na lísajícího se zahradníka reagovali odmítavě – pravděpodobně kvůli obsahu básně druhé. Ono připomínat Němcům Čechy jako potomky husitů nebylo zrovna nejvhodnější!

Spisovatel Jellinek aneb Kam zmizeli krásní SS-Manni?

Rovněž údajný spisovatel S. W. Jellinek u K. H. Franka nebodoval, ačkoli se snažil být devótní až běda. Uvádíme „údajný“, neboť přes jeho holedbání jsme žádnou knihu ani jinou práci autora S. W. Jellinka z Kyjí u Prahy neobjevili.

Bez dalšího mu za jeho list adresovaný Frankovi v březnu 1940 poděkoval tajemník Gies.

Přitom pan S. W. Jellinek se tolik snažil!

„Nejlepší dík Vám a SS-Mannům, že jeden rok protektorátu je pryč a že můžeme klidně žít,“ psal Jellinek Frankovi dosti špatnou němčinou. „Jen Vaše politika je správná. Bojovat, nemyslet a pracovat! Je škoda, že krásné osoby SS-Mannů z Prahy skoro zmizely. Bylo mým osudem, že jsem mnoho svých knih musel napsat česky. Ale já jako spisovatel jsem byl vždy proti Benešovi, komunistům, marxistům. O Německu jsem napsal, jaký nám dalo vzor a jak jsem se naučil milovat Vůdce. Má díla v milionových exemplářích, napsal jsem více než 100 knih, byla zbraní proti jedu ze Západu, proti moderní kultuře Francie a Anglie – proti židovským jedům. Moje žena mi udělala velkou radost Vaší fotografií – byl to vánoční dárek – visí v mé pracovně vedle obrázků Vůdce, dr. Goebbelse a H. Göringa. Nyní budu mít několik přednášek v rozhlasu na vlně Poděbrady… Co Vám hlavně přeji – vítězství, vítězství! Stále a věrně věříme, že vítězství přijde, jinak bych raději zemřel. Jsme šťastni, že můžeme žít ve století, kdy žije velký Vůdce, slyšet jeho projevy, jeho milý a drahý hlas, a být při největších a nejslavnějších německých vítězstvích.

Třikrát Sieg heil Vůdci!

Ať žije Německo!

Sieg heil SS-Mannům!

Za něco takového jen strohé poděkování? Však stalo se, a my se domníváme, že přes příkladnou „spisovatelovu“ snahu K. H. Frank „nestrávil“ jeho – příjmení.

Jellinek… Vždyť to by přece mohl být Žid!

Z Grandhotelu Losos do „malého židovského podniku“

To pan středoškolský profesor Josef Reyl byl skutečný spisovatel, a nadto – jak ukázala pečlivá prověření – prost jakéhokoli podezření z židovství či jiné zásadní závady. Tedy právě představitel oné české inteligence žádaného proněmeckého smýšlení a konání.

Reyl, narozený v roce 1889, psal knihy od počátku 30. let a některá z jeho děl jsou dodnes k sehnání v antikvariátech.

Dvacet dopisů Stalinovi: Český odborník na stavbě pětiletky – to byl název knihy, která Reylovi vyšla v roce 1932. O rok později to byl Útěk od desatera: konfese špiona Goliáše. V roce 1935 vydal Reyl humoristickou knihu „Hurá na ryby“ (Veselé rybářské příběhy) a rovněž „veselá rybářská dobrodružství“ zpracoval v knize Grandhotel Losos (1938). Za okupace napsal Reyl – alespoň co víme – romány Slepá dívka z Malé Strany (1941) a Zámek Lomičany: Příběh člověka se špatnou pověstí (1944).

A Reylova kolaborantská minulost nebyla překážkou, aby mu rok po válce vyšel dívčí román Anita a dravci (1946).

Hans Blaschek z úřadu říšského protektora psal 10. října 1939 svému budoucímu švagrovi K. H. Frankovi:

„Český spisovatel Josef Reyl mně předal svou humoristickou knihu Grandhotel Losos s přáním, abych ji odevzdal panu státnímu tajemníkovi. Dovoluji si připomenout, že prof. Reyl už jednou dostal od pana státního tajemníka podporu ve výši 100.- říšských marek, že podle sdělení pana velitele Bezpečnostní policie je politicky nezatížen, a že byl také doporučen jako komisařský správce malého židovského podniku.“

Měl to zkrátka dobré, pan profesor Reyl. Velmi dobré! A tak jednoho dne se spisovatel český ujímá řízení firmy Neumann v Kojeticích u Mělníka.

Podniku na výrobu pracovních oděvů, který byl odebrán Židům!

Však také pan profesor ví, co je to vděčnost!

„Dovolte mi, abych Vám svým jménem a jménem řady mých přátel, kteří věří v úspěšnou spolupráci Němců a Čechů a chtějí podporovat vzájemné porozumění mezi oběma národy, vyjádřil svou hlubokou soustrast s oběťmi mnichovského atentátu,“ píše Reyl říšskému protektorovi von Neurathovi 10. listopadu 1939 už coby správce v Kojeticích. „V tom, že Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler zůstal nezraněn, spatřuji šťastný zásah předtuchy všemohoucího Boha.“

(Reyl reagoval na pokus zabít Hitlera, který uskutečnil antifašista Georg Elser 8. listopadu 1939. Hitler měl být usmrcen časovanou bombou, umístěnou v mnichovské pivnici Bürgerbräukeller, kde měl projev při příležitosti výročí pokusu nacistů o puč v roce 1923. Hitler však nečekaně odešel z pivnice dříve, a výbuch, ke kterému došlo asi šest minut po jeho odchodu, usmrtil tři jiné osoby a 57 jich zranil. Elser byl po zatčení vězněn v koncentračním táboře a 9. dubna 1945 popraven.)

Spisovatel a básník Böhm aneb Udavač chce práci v Praze

Možná takzvaný renesanční člověk.

Sám sebe totiž tituloval coby básníka, spisovatele, žurnalistu, dramatika, libretistu a herce. Jmenoval se Karel (později Karl) Alois Böhm. Byl to mladý muž tmavých vlasů a narcisistního zjevu.

Bydlel v Praze na Žižkově, leč za prací musel odejít mimo hlavní město. A to básníci a spisovatelé, ale i herci zpravidla těžce nesou. Zvláště pak, když je na mimopražském působišti nemají rádi. Nejinak trpěl i Karel Alois. I sedl, chopil se pera a počátkem prosince 1939 napsal K. H. Frankovi, aby s tím něco udělal.

„Dovoluji si Vás vážený pane státní sekretáři prositi o radu – s odůvodněním: Narodil jsem se 4. září 1910 v Letňanech. Jsem absolvent státní průmyslové školy v Č. Budějovicích. Posledně jsem byl zaměstnán u fy Gottwald továrna na nábytek v Brandýse n. Orlicí,“ rozepisoval se Böhm. A jako protřelý denunciant šel hned k věci.

„Firma je i s šéfem Jar. Vackem benešovská. V červnu t.r. byl vyhozen úředník Stefan Trhal – jediný Němec. Jar. Vacek ihned přijal nových 7 kancelářských zaměstnanců, neboť dostal za několik milionů objednávek od německé armády… Ježto jsem se přihlásil k německé národnosti a byl přijat a jsem známý bojovník protižidovský a členem Arbeitsfronty – a přišli u fy Gottwald na to, že pracuji s Gestapem – zakázali mi vstup do kanceláře – čili vykopli mě. V říjnu co se to stalo chodil jsem jen po továrně – nezbývalo mně nic jiného než dáti formální výpověď, abych měl klid, neboť mně bylo vyhrožováno úředníkem Matějkou (pravá ruka šéfa), že mne zabije.“

A básník, herec, novinář, libretista Böhm se rozjíždí; co věta, to udání, které může skončit vězením nebo i smrtí!

„V Brandýse n. Orlicí obecní zastupitelstvo hlasovalo aby bylo ponecháno čestné občanství Benešovi (!). Vzhledem k tomu, že já jsem proti tomu v novinách psal – bylo mně i z této strany vyhrožováno. S firmou jsem se čestně vypořádal… Továrna měla 350 Čechů a 3 Němce, z nichž jeden šel k SS – a dva sprostě vyhodili. Nyní mohou benešovští revolucionáři klidně nadávati na německé představitele, když tam nejsem.

Ano, pracoval jsem s Gestapem v Pardubicích a předával zprávy (půl roku) o těchto zednářích – důvěrník Gestapa p. Hubert Hunl s kterým jsem byl pravidelně ve styku podá o mně informace…

Pracuji literárně a mám řadu knih. Byl jsem činný žurnalisticky s protižidovskými články.

Rád bych pracoval v Praze, kde jsou prameny k literární tvorbě a pracovati pro ideje velkoněmecké.

Ještě jsem organizován od r. 1933 ve fašistické organizaci – pracoval jsem nyní v Nár. táboře fašistickém. Nyní píši odbornou knihu o dřevoprůmyslu. V tisku mám dvě brožůry s protižidovským a protimarxistickým obsahem.

Prosím, aby mně bylo umožněno nějakým zaměstnáním v Praze pracovati.

Prosím za prominutí, že osmělil jsem se Vám psáti a srdečně vám děkuji za vše co pro mne učiníte.

Děkuji Vám ještě jednou s přáním osobního blaha a znamenám se s pozdravem Heil Hitler.“

K dopisu Böhm přiložil dva své spisky: německy psanou brožuru Das Ende der Tschechoslowakei (Konec Československa) a Třešňový květ, což měla být „filmová reportáž tanečnice“ (sic!). Oba útlé svazky vydal Böhm nákladem vlastním.

Karel Alois Böhm nelhal, když uvedl, že píše „knihu o dřevoprůmyslu“: vyšla – v rozsahu 40 stran – v roce 1944 pod názvem Dřevoprůmysl a organizace podniku.

Kromě uvedených děl vydal Böhm – rovněž nákladem vlastním dva útlé svazečky jakýchsi filmových povídek: Tajemné poslání agentů: Dobrodružství vyzvědačů z roku 1938 a U zlatého hroznu: Filmový příběh velkého osudu z roku 1939.

Souborný katalog České republiky (CASLIN) dále obsahuje záznam, že Karel Alois Böhm „sestavil podle skutečných referátů“ publikaci Stíny politiky: Perspektivy před Pribinovými oslavami a po nich (v roce 1933): Snahy revisionistů: Autonomismus ve světle pravdy.

Pomohl Karl Hermann Frank takto uvědomělému Čechovi, jenž se chtěl státi Němcem?

Nepomohl. Dokonce bylo Böhmovi vzkázáno, ať se ohledně práce obrátí laskavě na příslušný pracovní úřad. A důvod?

Inu, ukázalo se, že pan Karl byl soudně trestán za sňatkový podvod. A kromě toho „poté, co se přihlásil k němectví a na tomto základě měl být povolán k vojenské službě, pokusil se své přihlášení k němectví vzít zpět s vysvětlením, že Německu bude moci lépe sloužit perem nežli mečem“.

Perem však Německu Karl Alois Böhm příliš neposloužil. Domníváme se však, že mu nadále aktivně a s perverzní chutí sloužil jako udavač a konfident.

Spisovatel František Zavřel mezi kolaborantstvím a paranoiou

JUDr. František Zavřel, narozený 1. listopadu 1885 v Trhové Kamenici, byl za první Československé republiky relativně známou osobností kulturního života. Jakkoli se živil jako státní úředník a pár let rovněž jako advokát, jeho vášní byla literární tvorba. Psal divadelní hry, prózu i poezii. Lze se setkat s názorem, že jako příležitostný divadelní režisér prý ovlivnil vývoj českého divadla svými expresionistickými režiemi.

František Zavřel však byl člověkem i tvůrcem velmi svérázným. Sám sebe pokládal za nadčlověka v nietzscheovském pojetí, podobného svým vzorům Caesarovi, Valdštejnovi, ale také Mussolinimu a Hitlerovi. Po celý svůj život trpěl pocitem, že je svým podprůměrným a závistivým okolím umělecky i politicky šikanován; jeho projevy velikášství šly ruku v ruce s paranoiou, takže vcelku pochopitelně bývala nastolována otázka týkající se jeho duševního zdraví. Zavřel napsal za svůj život na 30 divadelních her, z nichž většina byla uvedena bez výraznější stopy na pražských divadelních scénách.

Dvě Zavřelovy hry byly po nacistické okupaci zfilmovány: dosti plytká komedie Dědečkem proti své vůli (1939, režie Vladimír Slavínský) a ještě slabší Panna (1940, režie František Čáp). Zavřel útočil na všechny světové strany, jakoby stále v duchu své básně ze sbírky Pozdrav od Borové: „Tady jsem narozen / Hlupáci / slídiči, tupci, břídilové / marně se vaše smečka trmácí / Zbytečná práce, bídáci! / Moje rodiště, žula rula.“ Veřejně odsuzoval směřování první Československé republiky a spisovatele, mající k ČSR pozitivní postoj. Za jednoho ze svých úhlavních nepřátel pokládal Karla Čapka. Navštěvoval kulturní večery Národní obce fašistické, pohrdal Čechami „malých lidí“, Čapků a Švejků… Až patologicky nenáviděl Edvarda Beneše. Tohle byl vůbec zvláštní případ: Zavřel, úředník ministerstva obchodu, usiloval koncem 20. let o přijetí na ministerstvo zahraničí, v jehož čele stál tehdy právě Edvard Beneš. Ten na Zavřelovy žádosti a sebechvalné listy nereagoval. Zavřelova pomsta se jmenovala Fortinbras. To byl totiž titul románu, který Zavřel vydal na jaře roku 1930 a jímž se krátkodobě proslavil – nikoli však umělecky. V hlavní postavě tohoto románu totiž Zavřel zpodobnil Edvarda Beneše, a to jako nositele všech nectností, a leckdo dospěl k názoru, že Zavřel vyzývá k Benešově fyzické likvidaci. Však se také román stal dokonce tématem parlamentních interpelací a nedlouho poté byl Zavřel nuceně penzionován.

Příchodem protektorátu jako by vyšlo Zavřelovi slunce, po kterém celý život toužil. Moci se ujali „nadlidé“. Čapek byl po smrti, Edvard Beneš v exilu. „Dvanáctá hodina je tu již / Angláne, slyš! / Kam se to, proboha, ženeš? / Od toho momentu to projíždíš / co je u tebe Beneš!“ psal Zavřel ve fašistické Vlajce 10. března 1940. Nebo taky: „Adolf Hitler pracuje pro Německo / jako antický bůh. Jaký žár! / Beneš tady všechno sežral / a pak zdrhnul do Švýcar.“ Ta slast, moci beztrestně spílat, urážet, likvidovat!

Dne 9. září 1939 píše František Zavřel Karlu Hermannu Frankovi: prosí o přijetí skromných blahopřání k velkým vítězstvím německé armády a dí, že je škoda, „že toto vítězství nemůže být oslaveno uvedením mého dramatu Nietzsche, a škoda, že my vpravo stojící antibenešovci, kteří jsme už před 20 a 10 lety sympatizovali s Itálií a Německem… jsme nadále vyřazováni, penzionováni atd. a musíme v absolutní pasivitě přihlížet dalším hloupostem pánů svobodných zednářů.“

Frank projevuje ihned zájem. Kdo je ten Zavřel? Odpovědi se mu dostává z kulturního oddělení úřadu říšského protektora: „Český básník František Zavřel je zde znám jako jeden z mála nacionalistických a zároveň bezpodmínečně německopřátelských českých básníků… Drama Nietzsche, na které autor upozorňuje ve svém listu, pojednává o nadčlověku v politice. Zcela nepochybně je myšlen Vůdce. Drama, které vyšlo také v němčině, však nebylo říšským ministerstvem pro národní osvětu a propagandu připuštěno na německou scénu. Přesto lze říci, že autor to myslí vážně se svým nadšením pro Hitlera a Mussoliniho. Budiž zváženo, v  jaké formě může probíhat spolupráce s uvedeným autorem.“

Frank zavětřil. Nechme tedy Nietzscheho být, Zavřel napsal přece i jiná dramata. Co třeba Valdštejn, nebyl by vhodný pro uvedení ve Stavovském divadle? Samozřejmě v němčině. Z politického hlediska na tom velmi záleží!

A tak se ze Zavřela stal za protektorátu přímo „hradní dramatik“! V roce 1941 vyšla knižně pentalogie dramat Caesar, Kristus, Hus, Valdštejn a Napoleon, všechna byla inscenována v pražských i mimopražských divadlech. V tom samém roce je Zavřel reaktivován. Emanuel Moravec jej přijímá jako vyššího úředníka do svého ministerstva lidové osvěty (jakkoli tam pak Zavřel vůbec nedochází, nejsou proti tomu – zatím – námitky a plat pobírá v plné výši). Nutno však Zavřela náležitě prověřit, prozkoumat hlavně, zda není židovského původu. Šéf kulturního oddělení úřadu říšského protektora Anton Zankl je v této věci naladěn pozitivně: Zavřel mu předložil 13 rodných a křestních listů svých rodičů a prarodičů, z nichž jasně vyplývá, že spisovatel má „čistě árijský původ“ jak podle protektorátních, tak podle tzv. norimberských zákonů. Jenže bezpečnostní služba (SD) je důkladnější: Ano, podle norimberských zákonů lze pohlížet na Zavřela jako na árijce. Ale: Jeden praděd z matčiny strany jménem Streissler byl křtěným Židem a jedna praprabába z otcovy strany jménem Jerusalem byla Židovka! To aby si ten Zavřel zase moc nevyskakoval…

V roce 1944 nastal v Zavřelově kariéře další zlom. K. H. Frank mu sice udělil nejvyšší protektorátní vyznamenání – tzv. Svatováclavskou orlici, ale ministr Moravec jej poslal do penze. Proč? Kdoví. Třeba už měli Zavřela s jeho svéráznými osobními vlastnostmi dost, podobně jako za první republiky.

Po válce Františka Zavřela už nic dobrého nečekalo. Byl viněn z kolaborace a držen ve vazbě; nakonec však odsouzen nebyl. Přišel o byt a údajně na nátlak Edvarda Beneše také o penzi. Žil potom pár týdnů v Praze coby člověk bez přístřeší. Jednoho listopadového dne roku 1947 byl v zuboženém stavu objevem v Letenských sadech. Převezen do nemocnice tam 4. prosince 1947 zemřel.

Ukázka z knihy Pán protektorátu (K. H. Frank známý a neznámý)