MARTIN KUČERA

Je to divné. Umíralo se vždycky, a bylo to přirozené. Jedni odcházeli a přicházeli noví. Míním teď kulturní osobnosti, lidi mimořádného tvůrčího potenciálu v jakémkoli oboru. Zhruba v posledním dvacetiletí se situace radikálně změnila. Umírá se bez náhrady, osobnosti jaksi došly či docházejí. Vnímavým lidem se vylidňuje jejich svět. Zůstávají sami v mrtvém prostoru, kde se vraždí, migruje, kšeftuje a ničí. A nejen u nás, v celém starém světě je to podobné.

Letošní rok se odebralo na věčnost mnoho tvůrců, více než jiná léta. Z trojice mých přátel, které chci připomenout, byl člen korespondent Jurij Křížek nejstarší. Narodil se v ruském Zadonsku uprostřed občanské války 2. listopadu 1919 Čechovi a Rusce. Byl nestorem českých historiků, posledním významným představitelem generace, která nastupovala vědeckou dráhu bezprostředně po osvobození. Neúspěch demokracie mezi válkami, hospodářská krize, tvrdá zkušenost s nacismem v ní vyvolala potřebu aktivního zápasu za svět

sociální spravedlnosti a míru. Ano, byla to generace marxistická. Z dalších historiků k ní patřili např. Josef Macek, František Graus, Jaroslav Purš, Zdeněk Šolle, Bohumil Černý, Koloman Gajan, Arnošt Klíma, František Kavka, Zdeněk Fiala nebo František Červinka. Křížek prožil šok a kruté vystřízlivění, když po šesti letech v čele bezpečnostního archivu byl v souvislosti s procesem Karla Švába okamžitě propuštěn a krátce i vyšetřován. Profesionální kariéru pak prožil až do jara 1990 v Historickém ústavu AV. Do nástupu normalizace vytvořil dílo, které nasměrovalo další rozvoj rakousko-uherských dějin (1867–1918) v ucelené koncepci a na teoretických základech do té míry, že se stalo východiskem výzkumu nejen v někdejších státech socialistických, nýbrž i na Západě. Jeho studie byly citovány všude, kde se věnovala pozornost Rakousko-Uhersku. Za normalizace přijal několik řídících funkcí na úkor vlastní vědecké práce, zato v důchodu rozpracovával teorii historického poznání s úpornou snahou o zexaktnění historiografie. Znal jsem ho od roku 1985, v druhé polovině 80. let jsem pod jeho vedením zahájil vědeckou činnost, od r. 1990 jsme byli přátelé. Jurij Křížek zemřel 16. srpna.

Krátce po devadesátých narozeninách zesnul 16. května akademik Ján Pješčak, rodilý Rusín z východního Slovenska, po celý život neochvějně věrný rusínské národnosti. Ukrajince neměl rád jako národnostní utlačovatele. Profesor Pješčak vykonával za normalizace vrcholné státní funkce, byl náměstkem federálního ministra vnitra pro řízení Veřejné bezpečnosti, jejíž zájmy hájil natolik vehementně, že ho StB málem připravila o život, byl slovenským ministrem spravedlnosti i generálním prokurátorem federace. Po Listopadu byl nesmyslně a zlovolně vláčen po soudech za činy, jichž se nedopustil. Ale o tom nebudu mluvit. Byl to veselý, laskavý, čestný a upřímný člověk s nadhledem a byl také velký právní vědec. Na pražské právnické fakultě založil katedru kriminalistiky a při ní Kriminalistický ústav, založil revue Československá kriminalistika a Vysokou školu SNB (dnes Policejní akademii). Jako první na světě formuloval zásady kriminalistické gnozeologie a systematizoval kriminalistickou teorii na úrovni moderních vědních oborů kybernetické éry. Jeho propracované pojetí kriminalistiky jako disciplíny trestněprávního charakteru dodnes nebylo překonáno. S profesorem Pješčakem jsem se seznámil a vzápětí spřátelil v době, kdy jsem připravoval monografii Pražský Maigret o plk. JUDr. Karlu Kalivodovi. Výsledkem našeho vztahu je kniha Pješčakových vzpomínek Portrét právníka a kriminalisty, který vyšla v nakladatelství Orego.

Nejmladší z trojice byla Zuzana Brabcová, podle mne nejvýznamnější český prozaik této chvíle, na rozdíl od píšících dam, žen a dívek, ale i mužů pochybné pověsti a úrovně skutečná umělkyně slova. Odešla 20. srpna a bylo jí 56 let. Zuzana byla bytostný tragik, její vidění světa bylo tragické, ač vynikala ironií a odzbrojující sebeironií. Měla těžký život, až příliš těžký – no comment! Soustavné tvůrčí práci se mohla věnovat teprve po r. 1989, dřív nesměla. Její skvělý román Rok perel odhalil její lidské ledví. Čtenáři klouzali po pavlačovém povrchu (i ten tam je a je zpracován s otřesnou otevřeností a slovesnou bravurou), zatímco Zuzana byla existencialistka, pokračovatelka Dostojevského a Sartra. V její próze jde o život. Obdivoval jsem ji. K její nevůli jsem jí ovšem řekl, že publikací Roku perel se uzavřela do klauzury, že ten román měla zveřejnit za delší dobu, zvláště když jí nechyběla invence, nápady, styl, mistrovská schopnost zpracovat téma. Bohužel jsem se nemýlil. Zuzana byla však odvážná i občansky. Bez ní bych nikdy nemohl vydat vzpomínky Lumíra Čivrného – ležely u ledu v nakladatelství, kde Zuzana pracovala. Ujala se jich, prosadila to a knihu jsme vydali během několika týdnů ještě za básníkova života. Tehdy jsme se spřátelili. Zuzana se postavila i za plán reedice Nezvalových pamětí a od své matky získala jediný

dochovaný exemplář doslovu Jiřího Taufra, který tiskový dozor v r. 1959 zamítl kvůli rehabilitaci Karla Teigeho. K realizaci už nedošlo pro zánik nakladatelství…

Tři jedineční lidé, tři jedinečné osudy. Tři odchody bez náhrady a bez většího zájmu veřejnosti.