MILAN BLAHYNKA

Na Slovensku jsme 11. září ztratili věrného a obětavého přítele; byl jím už od padesátých let absolvent bratislavské Učitelské akademie Pavol Kameník (nar. 2. 7. 1925), syn z rodiny ševce, která před první světovou válkou pracovala v Budapešti a ve Vídni (otec i v Americe) a od roku 1927 žila v Piešťanech. Po učitelských letech a prezenční vojenské službě se Kameník stal literárním redaktorem pražského Našeho vojska (1951-1955), pak pracoval v kulturní rubrice bratislavské Pravdy a v letech 1960-1963 se zas octl v Praze jako aspirant Institutu společenských věd, kde postgraduální studium dovršil prací o životě a díle Rudolfa Jašíka. Pak už žil trvale na Slovensku, obhájil kandidátskou práci a zakotvil v Bratislavě jako redaktor slovenské části redakce Nové mysli, pak pracoval v televizi, kde vybudoval oddělení pro výzkum diváka, v institucích hromadných komunikací a nakonec v Novinářském studijním ústavu.

Po všecka svá léta prohluboval svůj zájem o českou literaturu a kulturu; nejenom já mu vděčím za šanci publikovat na Slovensku v době, kdy jsme nebyli zrovna vítáni v českých médiích. S velkou účastí a pronikavostí sledoval osudy české kultury po roce 1989 a i jeho zásluhou – podobně jako zásluhou básníka a teoretika kultury Jána Škamly a prozaika i esejisty Jána Lenča – slovenská literární levice stále rozvíjela spolupráci s literární levicí českou.

Věčná ho škoda.