VADIM FEDOROV

Poptávka dělá nabídku. S poptávkou bylo všechno OK. Jeden můj přítel, Čech s příznačným příjmením Maniak, mi řekl, že má spoustu známých bažících po viagře. V Čechách je ale tato modrá tabletka pouze na předpis, a navíc stojí šílený prachy. Jedna pilulka asi 20 dolarů. Maniak prý slyšel, že Rusové přes internet nakupují v Indii náhražku za viagru. A že by nebylo od věci založit na prodeji této viagry byznys. Bez předpisů a za zlomek ceny.

Nápad se mi zalíbil, a tak jsem se začal vyptávat známých ajťáků, co, kde a jak. Nakonec mě přes skype seznámili s chlapíkem z Minsku, měl nickname TiMul. Ten mi potvrdil, že prodává generickou viagru, ale že výroba není v Indii, nýbrž v Pákistánu. Že má tlačenku v tamním farmaceutickém podniku. Dojednali jsme cenu a plácli si, samozřejmě virtuálně. Poslal jsem mu peníze prostřednictvím WebMoney. Sto objednaných tabletek mne stálo 100 dolarů čili 1 dolar za kus.

TiMul kontaktoval svého muže v Pákistánu. Dal mu moji adresu a požádal ho, aby dobrému člověku v Praze poslal balíček s tabletkami. Komunikovali spolu anglicky. Avšak buď Pákistánec špatně ovládal angličtinu, nebo mu TiMul ne zcela přesně vysvětlil, oč běží, pročež ve výsledku z Pákistánu doputoval na mé jméno doporučený balíček, v jehož průvodních papírech bylo černé na bílém uvedeno: náhražka viagry.

Takže domů mi přišlo oznámení o zásilce, a že se mám pro ni dostavit na celnici. Šel jsem tam. Celnice se nacházela ve stejné budově jako pošta, ale v nejvyšším patře. Byla to velká půlkruhová hala, rozdělená na sekce. Za skly s malými okénky seděli celníci. Jednotlivé sekce byly od sebe oddělené poloprůsvitnými přepážkami, tudíž bylo slyšet, co se kde právě odbavuje. Přistoupil jsem k nejbližšímu okénku a podal celníkovi oznámení. Uniformovaný chlap, zhruba v mém věku, vzal papírek do ruky, podíval se na něj a jako hlásná trouba se přeptal:

„Vy jste tu pro tu viagru? Musíte k okénku číslo pět.“

Hlučná hala najednou ztichla. Všichni obrátili zrak na milovníka bagry, neboli na mě. Loudám se k pátému okénku, podsouvám pod sklo oznámení a stejné hlasitě oznamuji:

„Mám u vás ty tabletky.“

Asi pětadvacetiletá uniformovaná úřednice se zájmem bere můj papírek, něco hledá v počítači a upřesňuje:

„Přišla vám zásilka obsahující sto tabletek viagry. Je to pro obchodní účely?“

„Ne,“ odpověděl jsem, „pro osobní potřebu.“

Ticho v místnosti ještě více zhoustlo. Dokonce i mouchy jako by přestaly bzučet.

„Nač potřebuješ tolik viagry?“ nezdržel se celník ze sousední přepážky.

To ti tak vyklopím, myslím si v duchu, koupit si něco pro osobní potřebu je jedna věc, ovšem pro obchod zcela jiná. Uvalí na to daně, pokuty, navíc ani nemám živnosťák. Zavaří mi tak, že na to do smrti nezapomenu.

„No… mám ženu a dvě milenky,“ začal jsem si nazdařbůh vymýšlet, „a k tomu ještě sekretářku. S tou spím taky. Jo, a občas si i k sousedce odskočím. O víkendech. Jenže zdraví již není, co bejvávalo. Víte, nejsem bohužel nejmladší, minulej měsíc jsem to dotáhl na 39…“

„Proč balíš tolik ženskejch?“ nepřestával rýpat celník odvedle.

„Neumím odmítnout ženu,“ zkroušeně vysvětluji, „jsem zkrátka taková nátura.“

„Tak to tedy sepíšeme,“ uzavírá slečinka v uniformě. „Tablety modré barvy v počtu sto kusů, zakoupené pro osobní potřebu v souvislosti se špatnou potencí.“

Lidé v hale si začínají živě šuškat.

„O potenci bych se nezmiňoval,“ namítám skromně.

„Dobře,“ souhlasila úřednice, „potenci vynecháme. Tady mi to podepište a čekejte, my si vás předvoláme. Jen uděláme laboratorní zkoušku. Nelze kupovat padělky ze zahraničí. Tím spíše, že tyhle prášky jsou u nás na předpis.“

Doprovázen zvědavými pohledy návštěvníků lenivě opouštím pražskou celnici.

Jen co jsem venku, přidávám do kroku, doma zapínám počítač a volám TiMulovi. Vyprávím mu, co jsem zažil na celnici, a nadávám, že náš pákistánský společník poslal pilulky doporučeně a v popisu zásilky uvedl, že jde o náhražku viagry.

„Neboj, kámo, postarám se o to,“ slibuje TiMul. „Promluvím si s ním, dostane kázání.“

TiMul slib dodržel. Ovšem zdá se, že Pákistánec byl na tom s angličtinou opravdu zle. Protože týden nato do mé schránky vhodili další poštovní oznámení. Já jsem si zpočátku myslel, že jde o slíbenou výzvu k vyzvednutí první zásilky. Nebylo to ono. Negramotný pákistánský farmaceut mi poslal druhý doporučený dopis se stovkou modrých pilulek.

„K čemu potřebujete dalších sto tablet viagry?“ zeptala se mě známá slečna z pátého okénka.

Nikdo v sále nepracoval, všichni pozorně poslouchali náš dialog. Jen kdesi ve vzdálenějším koutě nějaký celník vyprávěl svému kolegovi o mé předchozí návštěvě. Kolega měl toho dne dovolenou a nemohl tedy vidět vzkříšeného Casanovu.

„Pro osobní potřebu,“ odpověděl jsem s upřímným úsměvem, „pochopte, potkal jsem nedávno v Karlových Varech jednu blondýnu. Osamělá, manžel ji nedávno opustil… Je jí pouhých dvacet let, víte?

No a já mám manželku, dvě milenky a sekretářku.“

„Ještě sousedku,“ napověděl celník z vedlejší přepážky.

„Přesně tak, sousedku,“ potvrdil jsem s rukou na srdci, „ale ta je jen o víkendech. Sobota – neděle.“

„Tak to tady uvedeme,“ ušklíblo se páté okénko, „Pro osobní potřeby. Sto tablet. Můžete jít, my si vás předvoláme. Po zkoušce.“

Tak jsem šel. Doma jsem se usadil u počítače, navázal spojení s TiMulem a bez obalu jsem mu řekl všechno, co si myslím o nádherné zemi zvané Pákistán.

„Máš pravdu, blbě to dopadlo,“ kál se TiMul. „Hned ho zavolám a vysvětlím mu, aby ti už nic neposílal. Že jsi beztak u celníků na háku. Dám vše do pořádku, starouši.“

TiMul skutečně kontaktoval mého pákistánského dodavatele a pověděl mu svojí krásnou angličtinou, které se naučil v elitní minské jazykové škole, že nemá více posílat viagru do Prahy. Zkrátka, není to nutné. Šlus, ende, finýto.

Pákistánec nestudoval anglický jazyk v elitní minské jazykové škole. Kde vůbec angličtinu studoval, lze se jen dohadovat. Protože o týden později mi poslal další zásilku. Ale tentokrát se dvěma sty tabletek.

Na celnici už na mě čekali. Jako na estrádní hvězdu. Bylo vyprodáno. V pátém

okénku se kromě slečny na skládací židličce uvelebil i náměstek šéfa celnice. Do rozhovoru nezasahoval, ale uši měl nastražené a chechtáním občas prozrazoval své potěšení.

„Přišlo vám 200 tabletek náhražky viagry,“ roztomile se usmála úřednice, „musím se vás zeptat, nač toho potřebujete tolik?“

„Pro osobní potřebu,“ odpověděl jsem stejně mile.

„Čtyři sta tabletek pro osobní potřebu? Nebude vám špatně?“

„Bude,“ souhlasil jsem, „ale jsem prostě taková nátura. Nemůžu odmítnout ženu. A ještě si rád všechno obstarávám do zásoby. Mám doma ve sklepě 70 rolí toaletního papíru, 50 krabic s konzervami a 90 balení pampersů pro dospělé.“

„Na co ty pampersky?“ překvapeně se zeptalo páté okénko.

S vážnou tváří odpovídám: „Kdykoliv vidím ženu, můj organismus cítí průser.“

Hala se otřásla smíchem. Náměstek šéfa se popadl za břicho a málem spadl ze židle. Mužská polovina celnice se bavila ještě dlouho, a když se všichni konečně uklidnili, slečna v uniformě vyřkla známou formuli o potřebě zkoušky, a že „my si vás předvoláme“.

Přibližně po měsíci a půl mě skutečně předvolali. Ovšem nikoliv na celnici, nýbrž k soudu. Tam mi za nákup padělků napařili pokutu – tisíc dolarů za každou zásilku.

S TiMulem jsem se více nespojoval a o nic ho nežádal. Ať jde někam. I s tím svým Pákistáncem.

Vadim Fedorov (1966) se narodil v Alma-Atě, tehdejší kazachstánské metropoli, později žil v Rusku. Po ukončení odborné střední školy a prezenční služby prošel řadou profesí, byl například jeřábníkem a elektroinstalatérem, pracoval v kotelně, ale také domovníkem. V době gorbačovské přestavby začal podnikat.

Nové tisíciletí už vítal s rodinou v Praze, kde otevřel obchod s ruskými potravinami. Kromě toho se zabýval fotografií a video produkcí.

Vždy byl dobrý vypravěč a tak na naléhání přátel začal psát. Téma si vybral věčné: vztahy mezi mužem a ženou. Několik jeho povídek, charakteristických svižným vývojem děje, vyšlo v ruském periodickém tisku. V srpnu 2015 vydal svou prvotinu s názvem Sex, Tráva, Viagra, která má podtitul Příběhy ze života spisovatele.

Přeložil ANDREJ FOZIKOŠ