VÁCLAV PELCMAN
Podrobit kritice dílo tzv. renomovaného autora není bez ošidností.Samozřejmě, že chválit se dá asi bez obav. Ale co když se někomu něco nelíbí? Tady pomůže okřídlené rčení „Žádný strach před velkými zvířaty“. Jednodušší je to v případě, když se nejedná o kamaráda, nadřízeného či o jiné ohledy, a navíc v demokratické zemi. Náš autor má na záložce knihy výčet tolika kulturních počinů, že to sráží na kolena. Také to, že se 23. května 2016 dožije sedmdesáti let a je to tedy zkušený člověk. Má jen jeden handicap, a sice že žil a tvořil už za „komunistů“. Jde o Oldřicha Dudka a jeho knihu ZÁLETNÝ ĎÁBEL A JINÉ RADOSTI (Brána, 2015).
Kniha postrádá obsah a tak jsem si jej pořídil, abych mohl své poznámky nějak systematicky utřídit. Tak jsem zjistil (snad jsem se nespletl), že se jedná o dvacet šest povídek, podle všeho humorných, proložených kreslenými vtipy (těch jsem napočítal čtyřicet). Když jsem u těch vtipů, polovinu jsem jich vzal na milost, i když mám rád humor inteligentní a trefný. Proto jsem za nejlepší uznal obrázek s podtitulkem „Jsme gerontům jenom pro srandu, vole…“
Na povídky jsem ještě přísnější. Jestli autor čerpal ze svých zkušeností nebo i z vyprávění jiných, se nepozná, bylo by třeba informovat se o jeho životě jinde, ale to nemám v úmyslu. Povídka Záletný ďábel se asi autorovi nejvíce líbila, a proto ji dal do názvu knihy. Kdybych byl autorem těchto povídek, vyberu jinou. Nelíbila se mi ani parodie na Sněhurku a sedm trpaslíků, přetvořená do sexy polohy. Proč různí „autoři“ tak rádi zesměšňují klasiku, zejména tu pro děti? Masáž v erotickém salonu dokonale vystihuje to, co za komunistů, mimo banánů, některým lidem nejvíce chybělo. Ale autor si to v daném případě nijak nepochvaluje. Ještě že tak.
Příhoda zapomenuté turistky v delší povídce Než se Paříž vypaří je vtipná i věrohodná a může ji zažít každý soukromý turista, a to i bez té souputnice a naturalizovaného přítele.
Autor nás seznamuje i s tím, co možná bylo mezi Emou Destinnovou a jedním sokolem jménem Šafařík (i když bez rozuzlení) i s trapným vylíčením své „známosti“ s Oldřichem Novým.
Podle mého názoru je autorovo vyprávění o redakci Vlasty - Poprava krásy, nesoudná. Podle líčení vypravěče - redaktora, by přes její zaměření měla být více otevřená sexu. Ten redaktor mohl být rád, že se do redakce vůbec dostal. Ostatně Vlasta dosud vychází. Měl by tam posílat příspěvky dle svého naturelu. Povídka Filozofka od prasečích žaludků by měla být uvedena v názvu knihy, aby si různí „manažeři“ uměli vážit potřebné práce. Za trapnou pokládám také parodii na Lucernu Aloise Jiráska (byla psána pro povzbuzení národa a pro prosté čtenáře a ne jako terč pro posměšky rádoby „intelektuálů“). Citace vedoucího odboru kultury ÚV KSČ o postojích k autorům byla (a měla by být i dnes) namístě: „Pokud jde o publikování děl těch umělců, kteří stojí zatvrzele na svých názorech…, budeme těm, jejichž mistrovství je nesporné, jejich díla vydávat… Je to i nejpádnější argument na všechny ty pomlouvačné kampaně…“
Abych skončil trochu smířlivě, uvedu, že povídky Vrabec v hrsti a Eskymácké tango ponechám bez kritických poznámek. Většinu povídek nechávám na posouzení čtenáři (kdyby nespatřily světlo světa, nic moc by se asi nestalo).
Autor se vcelku mírně vypořádal s dobou „nesvobody“, protože jak tehdy, tak i nyní je zřejmě dost dobře odměňován na kulturním poli. Jinak je třeba hodnotit jeho profesionalitu dost vysoko. Je znát, že dokáže snadno psát díky svým četným scénářům. Jen kdyby dostal nějaký námět opravdu hodný zaznamenání.