MILAN BLAHYNKA
Právě v Brně, kde Čáslavan rodem Jiří Mahen zdomácněl natolik, že byl zván Brňanem volbou, od roku 1952 trvale žije a pracuje Ivan Dorovský – postupně co student klasického gymnázia, posluchač filozofické fakulty, posléze její pedagog, univerzitní profesor, člen makedonské akademie věd, též předseda Společnosti přátel jižních Slovanů, neúnavný překladatel do češtiny i z ní a při všem tom a v mnohém z toho básník. Letos 18. května slavil své oficiální narozeniny (ve skutečnosti se narodil téměř o rok dřív v nevelké řecké vsi Čuka, ale jako chlapec běženec bez dokumentů se dostal s partyzánskými dětmi na jaře 1948 do Brna, kde mu jako den a měsíc narození přiřkli den, kdy ho registrovali, a rok 1935 zapsali místo 1934), přijal za vlastní, jako za vlastní přijal Moravu, hanácké Otaslavice, rodnou obec své ženy docentky a výtvarnice Dagmar Dorovské, a Brno.
Narozeniny jsou slabý, byť zaužívaný důvod k holdování komukoli, i když dožít se požehnaného věku má jistě větší šanci člověk, který žije zdravě, rozumně, příkladně. Je tu však lepší příležitost připomenout si osobnost Ivana Dorovského, k jeho obecně i jím přijatému jubileu vydaná jeho kniha veršů JÁ SE TAM NEVRÁTÍM (Tribun EU, Brno 2015, 360 s.; verše vybrala, výbor sestavila, ilustrovala a obálku navrhla Dagmar Dorovská, která už z poezie svého manžela sestavila menší výbor Hledám slova, 2013).
Na straně 233 otištěné Přání sice končí verši „Já přece vím, / že nejsem básník“, ale to je jen nemístná, nicméně pro autora příznačná skromnost a také jeho upozornění, že do dějin naší literatury je zapsán především vědeckými i popularizačními balkanistickými studiemi a knihami.
Jako pravý básník se Dorovský prokázal už svými překlady poezie, z nichž před pěti lety vyšel péčí Viktora Kudělky velký výbor Lyrická setkání. Nad výborem Hledám slova konstatoval Alexej Mikulášek, že Dorovský básník nejen hledá, ale i nalézá „slova, která nám pomáhají orientovat se v domovině ducha“, domovině, jakou „si utváříme každý sám za sebe…“ O Dorovském básníkovi nezapochyboval ani Ivo Pospíšil, nad Lyrickými setkáními napsal: „Jeho vlastní básnická sbírka Stesk po jihu (1985) představuje skutečnou básnickou hodnotu.“
V názvu Já se tam nevrátím je samozřejmě aluze na slavnou Halasovu báseň v próze Já se tam vrátím, a Dorovský se závěrem básně za tu narážku omlouvá: „Odpusť, Františku Halasi, / do Čuky se už nikdy nevrátím, / zde dožiji svůj / leden i máj.“ Nevrací se, protože nemusí a ani nemůže, neboť nikdy neodešel, a jsa básník dvojdomý, český i makedonský (součástí výboru českých básní Já se tam nevrátím je i jedna báseň v makedonštině, Čuka), už sám dříve napsal, že jeho kořeny jsou na Balkáně, odkud „nelze nikdy odejít“.
Čeština se stala Dorovskému jeho druhou mateřštinou, jen málokdo z jinozemců původem dovede, „zabořený do slova“ – českého slova – napsat takovou ódu na slovo, „které pálí, píchá, / popichuje, / kouše, / provokuje, / zrychleně dýchá,“ maje „pod hlavou slovo kámen“, „jež drásá do krve“ a může říci: „pod kamenem vře též moje krev. / A slza v srdci pálí.“ České verše Dorovského často, a to většinou i bez pomoci rýmů, zpívají. A nebojí se ani méně poetického slova. U Dorovského „Vlny duní, / vlny šumí. / Zpívají tesknou píseň o těch, / kteří zůstali v jejich hlubinách. / U břehu padají únavou a mizí“ (dokáže něco takového vyčíst z vlnění moře nebásník?), ale předtím „Vlny se valí jako býci / s pěnou u huby. / Berou s sebou vše, / i nás oba málem smetly“. Takto přirozeně, nevyumělkovaně osmělí se básnit jen rozený básník, jen poeta natus, který básní, jak my ostatní dýcháme.
Výbor je uspořádaný tak, že se v něm básně a bloky básní makedonské a moravské inspirace střetají, střídají a prolínají. Na jedné straně báseň apostrofuje balkánského skřivánka, a na straně protější vyznání „Miluji otaslavský sníh, / když na dvoře spí něžně. / I všechno kolem spí, / vítr už také ztichl, / což nebývá zde běžné“. Jde jen o kontrast dvojí domoviny, protiklad makedonského skřivánka a moravského ztišení? V balkánské básni je víska, která mnohokrát hořela, kam nelétají ptáci ani motýli, a nakonec se ukáže, že ani zpěvný pták tam nezpívá („co se ti s hlasem stalo, že už nezpíváš?) – ale překvapivý vhled do historie, ukrutných dějin, je potom i pod tišícím sněhem moravské vsi, kde vítr už také ztichl, „což nebývá zde běžné“. Básník ze země zmítané válkami našel svou hlubinu bezpečnosti v srdci československé, nyní (ze zvůle politiků) jen české republiky, ale dobře ví, že i tou nyní (jen zatím?) konejšivě tichou krajinou se prohání „běžně“ a skučívá vítr a hnaly se i vichřice hněvu.
Dagmar a Ivan Dorovští vydali před pěti lety knížku svých, vzájemně si vycházejících vstříc, přirozeně souznějících veršů, sbírku Souznění. Po souznění prahne všecka Dorovského poezie, ať milostná, ať občanská (ve výboru Já se tam nevrátím zastoupená mj. nejrozsáhlejší a jitřivou básní Národ). A běží o souznění ve všem. Souznění s českou klasickou i moderní poezií dokládají četné parafráze („Za trochou klidu šel jsem do neznáma; život „příšerně krásný“, / jak věděl S. K. Neumann“) i (bezděčné?) shody v odpovědi na otázku štěstí, mládí, stáří. Dorovského báseň Štěstí: „Ke štěstí lze dojít / pouze ve dvou, / v páru, / jako dvě stébla trávy, / dvě hříbata, / dva koně, kteří táhnou káru. / Štěstí a láska / jsou v mládí / i k stáru.“ Jak si nevzpomenout na Nezvalova Křídla s dvojicí básní Jak je krásné mládí a Jak je krásné stáří?
Souzněním i navzdory protikladu smyslových prostředků umění slova a obrazu je kniha Já se tam nevrátím též díky tomu, že na stránkách, kde báseň nesahá až na konec listu, jsou reprodukovány ornamentální kresby Dagmar Dorovské, všecky si podobné, ale přitom se snad ani jedinkrát neopakující, tu ladící s verši Ivana Dorovského, tu jsouce jejich hojivý protipól, a ve všech případech působící jako skvostné pečetě na středověkých významných listinách; pečetě stavící text do úrovně nadosobního významu. A ocenit je jistě možno i fakt, že svou knižní podobou je výbor Dorovského původní poezie vedle výboru z jeho poezie překladové jako by mu z oka vypadl.