VĚRA BERANOVÁ
Již samotné hledání odpovědí na to, co je současné, může být poněkud zavádějící. Za současné, aktuální, může každý považovat něco naprosto jiného. V našem dnešním světě jsme každodenně svědky doslova dramatických proměn. To co může být aktuální dopoledne, odpoledne je již naprosto zastaralé.
Jak to tedy vypadá s uměním, konkrétně uměním výtvarným. Tradičně je zde posuzován obsah a forma a za ideální bývá považováno jejich vzájemné organické propojení. Umění demonstruje na jedné straně formální zvládnutí námětu, tématu, zároveň však předpokládá uplatňování myšlenky, duchovního náboje, poselství. Tedy respektování a uplatňování jak otázek formy, tak i obsahu.
Tento krátký exkurz byl potřebný, abychom se zamysleli právě nad současným uměním, i když nemohu a nechci vnucovat čtenáři jasný názor a s ním i striktní hodnocení současné umělecké produkce.
Jako jisté východisko našeho zamyšlení nad prezentací výtvarna v tom nejširším slova smyslu jsem si zvolila dramaturgii výstavní činnost DOXu.
Galerie DOX- centrum současného umění v Praze Holešovicích si dala za úkol prezentovat právě to, co nemusí respektovat tradiční symbiózu obsahu a formy, to, co překračuje tradiční pojetí výtvarného umění a svým způsobem i umění vůbec. Chce poukazovat na nové horizonty, klást důraz na řadu funkcí, které umění sehrává a může sehrávat v novém světě, v nových společenských souvislostech. Vzpomeňme jen některé výstavy, jako například tu s názvem Plakát v souboji ideologií, s jasným politickým poselstvím. Tedy jestli bychom se zde zamysleli nad vztahem obsahu a formy, většinou se musíme přiklonit k převaze obsahového zaměření. Z jiného zorného úhlu se na umělecký projev dívaly výstavy Pod čarou, Nad čarou, poukazující na problematiku hodnocení studentských prací. Pomyslná čára zde znamená dělítko mezi úspěšnými a neúspěšnými uchazeči o studium umění. Výstavy poukazovaly na relativnost těchto posouzení, na zodpovědnost právě těch, kteří tu čáru narýsovali. V posuzování studentských prací svou úlohu sehrává otázka zvládnutí formy, i když samozřejmě je hodnocení adeptů, budoucích výtvarníků, v naší současnosti velmi vzdálené situaci předcházejících generací. Tyto generace byly nuceny projít doslova drilem formální zdatnosti. Problém však jistě není jednou provždy vyřešen. Stále se otevírá otázka míry formálního zvládnutí a volné kreativity při posuzování, výběru budoucí umělecké - výtvarné generace.
Své mimoumělecké poslání jistě také splnila ve výstavní činnosti DOXu mediálně sledovaná výstava časopisu Charlie Hebdo, která velmi aktuálně reagovala na pařížskou tragedii.
V této koncepci, tedy hledání a prezentování toho, co překračuje tradiční pojetí výtvarné tvorby, výtvarného umění, pokračují i další výstavy. Je to například výstava s názvem Všechno je jinak, kde autoři Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein prezentují svůj dlouhodobý koncept pojatý jako střed dvou světů, a to světa domorodců ze západní Papuy a Papuy Nové Guiney a současné civilizace. Ten současný svět v té nejdynamičtější poloze představují astronauti. Tato myšlenka je vyjádřena filmovou dokumentací, ale také Rittsteinovými plastikami instalovanými na terase DOX, které konkrétně propojují karoserie aut s ptačími hlavami. Tedy jistá alegorie našeho dnešního světa zahlceného automobily, ve zvláštní symbióze či protikladu s přírodou - ptačí hlavou.
Další projekty v galerii DOX spojují společná východiska. Je to Art-Brut Live (Brutální umění). Tento směr, či lépe řečeno hnutí poprvé pojmenoval už v roce 1949 Jean Dubuffet, jako reakci na expanzi masové kultury, která potírá spontánní kreativitu. Tato kreativita je zde chápána jako jednoznačná hodnota bez její konfrontace s oficiální tvorbou. Jsou zde představeny kresby, objekty, které jsou doplněny vysvětlujícím textem, který představuje autory v mnoha případech duševně nemocné, kteří prostřednictvím své tvorby se například snaží ovládnout prostor, zvěčnit momenty slasti, či životních dramat. Zvláštní roli zde sehrávají deníky, někdy až pornografického charakteru. Výstava byla doplněna portrétní fotografickou galerií autorů-tvůrců art-brut zachycené švýcarským fotografem Maiem Del Curtem v jejich autentickém prostředí.
V letošní letní sezóně předložila Galerie DOX opět problém stojící mimo tradiční umělecká témata. Jedná se o výtvarně prezentovaný soudní proces z let 2009-2010 mezi ruským podnikatelem Michailem Chodorkovským a jeho společníkem Platonem Lebeděvem. Historickým a zároveň uměleckým faktem je zde soubor komiksů Alexandra Kotljarova, který byl v době procesu publikován na internetových stránkách Denního žurnálu. Výstava je nazvána Proces a svým jedinečným způsobem vtahuje diváka do vypjaté situace probíhajícího soudu. Kurátorem a autorem videa je Anton Litvin.
Svým způsobem aktuální problematiku řeší i výstava tří fotografů časopisu Reflex Karla Cudlína, Matěje Stránského a Milana Jaroše nazvaná Všude dobře. Autoři zaznamenávají mimořádné okamžiky našich novodobých dějin, vidí je však ne z hlediska jejich výjimečnosti, ale v konfrontaci s naší každodenností.
Galerie DOX předkládá návštěvníkovi rozmanitý program. Jsou to například programy určené rodinám, také je to mnohostranná činnost v rámci archivu galerie. Jedinečné prostředí DOX jistě také znásobí návštěvníkovi zážitky a to nejen estetické. V mnoha případech hluboce společensko-politické.
Zeptáme-li se po hlavním smyslu dramaturgie galerie DOX, po zaměření výstavní činnosti, najdeme jasnou odpověď ve slovech ředitele Leoše Války: „Nepředvídatelnost umění je hodnotou, jež umožňuje nečekaný přínos.“ Přínos umění je právě v jeho bezbřehosti, která má právo na svou prezentaci, i když dalece přesahuje tradiční představy o tom, co je umění, co by umění mělo být.