MILAN BLAHYNKA

Sporadicky publikující Eva Kotarbová (od prvotiny Podkůvky z roku 1979 do roku 2009 jenom tři další samostatné básnické sbírky) svou novou sbírkou MARNÉ LEVITACE (zřejmě nákladem vlastním, Ostrava 2015; doslov Svatavy Urbanové; autorka si sbírku sama ilustrovala počítačovou grafikou a také sama graficky upravila) pojmenovává nyní už u nás obecný osud poezie: sebelepší knížka veršů, pokud se jí nedostane zcela mimořádné pozornosti velkoobchodu a médií, zejména rozhlasu a televize, jeví se jako marnost sama; jako dáreček pro pár přátel a příbuzných, i když by mohla najít čtenáře v každém našem (pokud je ještě náš) kraji a taky v metropoli, byť je – a to je případ těchto Marných levitací – námětově, motivicky a hlavně citově zakotvena v Ostravě mezi Jeseníky (Šerák v básni Šel rak) a Oderskými nivami (Vrchol hor).

Kdo by soudil podle veršů „můj volný pád“, „na marách mládí“, „tělo pod sutanou stáří“, podle titulní básně s motivem Ikarova pádu, s levitací trvající jen krátce a s pointou „ani vteřinu spolu“, pěkně by se uťal. Báseň hravá v názvu Zase/to končí překvapivě i vůči konci básně titulní veršem „toužíme – stále spolu“. Ne že by básnířka neviděla devastaci přírody, ve které „není příště pro letiště / obchody velkosklady / hryžou krajinu“. Ne že by si nepovšimla, jak „bezdomovci u kontejnerů / jako viselci / vyplazují jazyky“ a ignorovala „bezednou beznaděj bídy“ (v apostrofě Vojtěcha Martínka). Ne že by „radost ne hoře“ našla někde u nás, a ne v třeštění vln na Jadranu (b. Ne/vinná, pocta KHM a Lori). Strach bez skrupulí „řádí v sklerotických cévách“ jejího těla, nicméně zůstává „přesto dychtivá celá“, dokud jí poslední den žití nezlomí všechny kosti a neprobodne aortu.

Tato vůle (spíše než jen životní postoj) plně žít až do konce navzdory úzkosti, která se „vkrádá / u stolu života“, popírá marnost z názvu sbírky a zvoní podkůvkami aliterací „na marách mládí“, nadnáší slovními hříčkami („Super city“ v rychlíku kategorie „Supercity“), z nichž asi nejvýmluvnější je v básni Letnění (autorka si libuje v podstatných jménech slovesných: též listění, dnění), v níž je i let i nástup léta, léta, které propůjčuje křídla („křídlatím“) a nadhled na svět, kde „na lásku se střílí“ a lásky jsou bědně prchavé.

Kdekdo si myslí, že hravost se vylučuje s tragikou. Kotarbové Stonavská balada, kde se „matka stonavá“ marně v pokoře modlí k svaté Barboře za dědu, za otce, za manžela, a „patronka havířů / tolikrát neslyšela“, jak také jinak, když „po staletí /sténá vítr / vpletený do těžních věží“, je balada se vším všudy, ale melodie (jak se zpívá v Jakobínovi, kde nalézáme úlevu jen ve zpěvu) přece jen nadnáší, přenáší přes hoře.

Nikoli marné Marné návraty jsou zřejmě dosud nejlepší knížka své autorky.