JAROMÍR SEDLÁK

Cenzura literatury byla v Česku všudypřítomná od zrodu moderního kapitalismu.

Tvrdí to přesvědčivě monumentální kolektivní monografie V OBECNÉM ZÁJMU, kterou připravil Ústav pro českou literaturu Akademie věd. Autoři: Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček a kol. Vydalo nakladatelství Academia.

Autoři mají na mysli období zhruba od roku 1750, kdy se v Británii po předchozích krocích v Nizozemsku rodila první průmyslová revoluce, aby po rozšíření na kontinent a tedy i k nám v roce 1789 dosáhla politického vrcholu v podobě Velké francouzské revoluce.

Tato kniha se neomezuje jen na literaturu česky psanou, ale sleduje také cenzurní zásahy vůči literatuře psané na našem území německy i v dalších jazycích.

Toto téma mě natolik zaujalo, že jsem se snažil získat více informací o pohledech na tuto cenzuru především v Británii s využitím toho, že jsem v Londýně v letech 1965 až 1970 reprezentoval jako diplomat čs. kulturu a vědu, od roku 1969 i sdělovací prostředky. Posloužilo mi mj. neméně monumentální dílo Encyclopaedia of the Arts, které se ovšem zabývá kromě literatury také například hudbou, baletem, architekturou, malířstvím, divadlem, filmem apod.

Cenzura neunikla pozornosti již v první polovině XVIII. století. Ale za určitý mezník v tomto směru lze mj. považovat dílo Culture and Anarchy, které v roce 1869 vydal anglický básník a literární vědec na Oxford University Matthew Arnold (1822–88), jehož fotografie je i ve výše zmíněné encyklopedii. Kritizuje bezbřehý individualismus, měšťácké šosáctví, přízemnost, „bourgeois philistinism“, apatii a také materialismus, nemaje na mysli jeho Marxovo a Engelsovo pojetí, ale primitivní honbu zbohatlíků za penězi, kterou tak dobře známe v současném Česku. Arnold vydal také Essays in Criticism (1888), Literature and Dogma (1873) a God and the Bible (1875).

Vraťme se však do Prahy. V knize V obecném zájmu se uvádí o období 1918 až 1938, že cenzura proti literatuře často zasahovala. Přes 60 procent cenzurních zásahů směřovalo proti německým textům. Přitom když se dnes řekne „prvorepubliková literatura“, mnoho čtenářů s ní neasociuje pojem „cenzura“, ačkoli především radikální levice věděla moc dobře, jaká byla praxe. Prvorepubliková cenzura fungovala na stejném zákonném podkladě jako rakouská cenzura od konce 60. let XIX. století. Oficiálně jako cenzura následná, tj. zasahovala vůči tiskům, které už vyšly. Ale vzhledem k tomu, že tehdy redakce novin předkládaly obsahy stránek ke kontrole ještě před vytištěním a chtěly se tak vyhnout ekonomické ztrátě plynoucí ze zabavení celého čísla, v případě periodik se dalo hovořit dokonce o nábězích k cenzuře předběžné. Celkově je pro cenzuru v buržoazně demokratických režimech příznačné, že policie, státní zástupci a část občanské veřejnosti sledují, co se tiskne, a reagují na konkrétní místa v textech, která považují za závadná či dokonce nezákonná. Takže za vlády TGM se vesele zabělovalo.

Počet zásahů v německojazyčných tiskovinách prudce narůstal od počátku 30. let XX. století, kdy se v Německu dral k moci Hitler, zatímco představitelé levice nejrůznější orientace se nadměrně hádali mezi sebou. Souviselo to s národnostní situací. Na Slovensku měl nemalý vliv Hlinka. V roce 1929 vypukla Velká deprese v ekonomice, jejíž podstatu stárnoucí TGM v podstatě nepochopil. Radikálně levicové tiskoviny se pochopitelně vymezovaly vůči kapitalistickému systému. Často některé proudy literatury splývaly, protože mnoho marxistické literatury k nám proniklo prostřednictvím německých tiskovin. Škála závadných textů byla však mnohem pestřejší, před slovními inzultacemi byli mj. chráněni prezident a další představitelé státu a vlády. O těchto otázkách jsem v příloze Haló novin Obrys-Kmen již psal.

Čtenáře však může zajímat, jak tehdy vypadala cenzura erotiky a pornografie, jež je v současnosti nikoli náhodou v centru pozornosti. Autoři správně konstatují, že zobrazování lidské sexuality vždycky bylo jednou z prioritních oblastí, na které se cenzura zaměřovala. Bylo tomu tak i v letech 1918 až 1938. Je třeba dodat, že se tehdy tvůrci a zájemci o tuto část literatury často s úspěchem cenzuře vyhýbali. Zvlášť ožehavá díla byla totiž distribuována formou soukromých tisků, např. Vrchlického Rytíř Smil či Nerudova Baronesa. Vytvářela si dokonce jakýsi paralelní oběh, který s jistou nadsázkou můžeme přirovnat k samizdatu 70. let XX. století, v 80. letech pak k textům, které se šířily ze SSSR, k materiálům, jež produkovalo okolí Andropova a Gorbačova, i on sám.

Soukromé tisky byly ve XX. století ve složité situaci. Z hlediska práva nebyly mimo rámec cenzury. Fakticky se jednalo o mezeru v systému, se kterou obě strany do určité míry počítaly. Když někoho pohoršil leták na erotickou knihu, mohl dát podnět na policii, rozběhlo se vyšetřování, které skončilo prohlídkou skladu tiskaře nebo nakladatele a následným zabavením údajně nebo skutečně závadného materiálu. Domovní prohlídka proběhla i u malíře Jindřicha Štyrského, vydavatele Erotické revue a podobně zaměřené edice 69.

Vedle spojitosti rakouské a prvorepublikové cenzury se kniha V obecném zájmu pokouší odhalovat i další nečekanou kontinuitu, a to mezi cenzurou u druhorepublikovou, protektorátní a třetírepublikovou, která měla i personální podobu. Jak bylo něco takového možné?

Publikace se snaží výklad členit podle – z pohledu autorů – hlubších změn, než byly změny politických režimů. Pavel Janáček, jeden z editorů monografie AV, již před lety vydal knihu o kampani proti literárnímu braku, kterou vymezil lety 1938–1951. Autoři zde recenzovaného díla se pokouší na tento dílčí pohled nějak kriticky odpovědět, argumentovat s přihlédnutím k širšímu okruhu problémů.

Vycházejí z teze, že na konci 30. let dochází v české kultuře ke konzervativnímu obratu, jenž akcentuje hodnoty národa a potlačuje radikálně levicové trendy. Liberální literární cenzura se mění v autoritativní; už se neprojevuje jen tím, že něco zakazuje, ale snaží se kulturu v duchu reakčních idejí aktivně ovlivňovat.

Již za druhé republiky začaly být potlačovány některé projevy levicové avantgardy či modernismu.

Po roce 1945 byla spíše poněkud potlačována utilitární katolická literatura a cenzura pochopitelně podporovala spíše literární levici. Zároveň se však po celou dobu cenzura snažila ubránit národní literaturu před přílišným dovozem v podobě překladů, před módními bestsellery a internacionální produkcí v oblasti populárních žánrů.

Akcent na národní hodnoty a na obranu umění byl tím, s čímž se mohli identifikovat i přední literáti. K mýtům o cenzuře obecně platí, že se na ní nepodílejí spisovatelé. Ve skutečnosti je pro řadu cenzurních systémů typické, že se cenzory stávají aktivní literáti.

V dnešní době má slovo cenzura spíše negativní konotace. V 40. letech však byla široce pozitivně přijímána téměř všemi autory, kteří tehdy tvořili hlavní proud literatury. Čím to vysvětlit? František Halas nevnímal svoji aktivitu jako cenzuru. On a jemu podobní se snažili podporovat to, co oceňovali jako kvalitní literaturu, kánony národní i světové literatury. Současně se snažili vystupovat proti tomu, co vnímali jako literární brak a jako hodnotu z hlediska celku nedůležitou nebo okrajovou. O regulaci překladů přemýšleli koncepčně a zasvěceně; více se mělo překládat z literatur velkých než například ze švédštiny nebo nizozemštiny. Vycházelo se z představy sdílené již od XIX. století, že česká literatura je literaturou „malou“, a proto si nemůže dovolit takový luxus jako literatury „velké“, a je zapotřebí ji chránit. Lze vést spory o tom, nakolik se tento záměr dařil.

V současnosti jsme svědky tvrzení, že po únoru 1948 navázala cenzura na praxi nacistů v letech 1939–45. Ta skutečně bránila distribuci údajně nebo skutečně nevhodných textů, ale také mohla postihnout a postihovala jejich autory. Zákrok proti autorovi, jeho uvěznění, nebo dokonce usmrcení je krajním projevem cenzury. Takové věci se bohužel děly i u nás v letech 1948–53. LUK mi umožnil zveřejnit článek o smutných osudech bývalého šéfredaktora Rudého práva a Tvorby Záviše Kalandry.

Z dlouhodobého hlediska mělo na literární cenzuru zásadní dopad to, že po únoru 1948 byl zaveden sovětský nakladatelský model, kdy každou oblast mělo na starosti nějaké nakladatelství. Taková centralizace usnadňovala kontrolu; nejen nakladatelští redaktoři, ale i autoři zpravidla věděli, jaké texty nemohou být vydány. Josef Škvorecký měl na konci 40. let napsánu řadu povídek a román Zbabělci. Nikomu je tehdy nenabídl, věděl, že nemají šanci. V letech, kdy zde byl sovětský model a ne státní socialismus, jak se domnívá šéfredaktor časopisu Česká literatura Petr Šámal, a tím diskredituje mně drahý pojem autentický socialismus. Za zmíněného modelu fungovalo něco jako rozptýlená cenzurní soustava, což je krkolomný popis situace, kdy jsou cenzurní mechanismy rozptýleny do celé literární komunikace. Všechny literární texty, tj. i milostná lyrika, byly čteny z hlediska politické situace.

Měřítka pozorovatelů však nebyla redukována jen na politiku. Cenzoři i redaktoři sledovali i morální a estetická hlediska. V 50. letech a do jisté míry i za Biľakovy (tedy ne Husákovy) normalizace se tlumily vulgarismy, erotické motivy a expresivní popisy.

Nedá se říci, že všichni, kteří v této rozptýlené cenzurní soustavě působili, měli totožná nebo velmi podobná estetická kritéria. Co se jednomu jevilo jako problematické, jinému se tak jevit nemuselo. Co je přípustné, to bylo předmětem neustálého vyjednávání. Při posuzování publikací hrály roli motivy politické, estetické a někdy i osobní. A když bylo třeba, vyžadoval se názor aparátu ÚV KSČ.

Proč byli vlivní komunisté tak prudérní, vždyť z marxismu-leninismu odpor k sexu neplyne? Lenin se netajil, že měl např. ve švýcarském exilu milenku, kterou si vydržoval. Souviselo to s tehdejším přesvědčením, že literatura na čtenáře bezprostředně působí, že čtenáři mají sklon napodobovat nebo odmítat jednání postav. Proto se v 50. letech z knihoven vyřazovaly některé předválečné tituly, aby čtenáře nenakazily, neidealizovaly Masarykovu republiku. Souviselo to s orientací na masového vnímatele, který byl nepřipraven vnímat – a nebylo se někdy co divit – provokativní formy moderního umění. Cenzoři měli často sami konzervativní vkus. Byly jim bytostně cizí až odporné existencionální motivy úzkosti, rozkladu, dekadence, estetika ošklivosti. Lze se někdy divit?

V knize V obecném zájmu se dokazuje, že cenzura produkuje nové významy, ne že spisovatelům pomáhá. Současně se autoři distancují od liberálně-modernistického diskursu, který vidí v cenzuře jen zlo. Cenzura nepochybně způsobila mnohá utrpení, ale je třeba ji vidět jako sílu, která je v literární komunikaci vždy nějak přítomná. Jsou díla, která by bez existence cenzury nevznikla. Stačí se podívat do deníkových záznamů překladatele a básníka Jana Zábrany. Bez cenzury by tato kniha nebyla silná. Pro někoho bylo vzrušující, když za Biľakovy normalizace opisoval Orwellovo dílo 1984. Je něco jiného, když si knihu normálně koupíte a v klidu přečtete, než když ji máte vypůjčenou s tím, že ji zítra musíte vrátit, a nikomu o tom raději neříkat.

Po roce 1989 byla cenzura formálně zrušena, ale autoři jí přesto věnují ve své práci 200 stran. Podle nich po roce 1989 cenzura ztratila své centrum, byla privatizována. Tváří se, že nic nevědí o tom, že existují černé seznamy tzv. nepřizpůsobivých intelektuálů, což je i můj případ, který mě ovšem těší. Recenzi mé knihy – celkem objektivní – Muž nad stolem napsal pro MF Dnes historik, který na to doplatil.

Cenzura dnes funguje především jako marketing. Když stát zasahuje do literatury jen v minimální míře, vznikají jemnější formy regulace, např. různé podoby ediční praxe či pochybný požadavek tzv. politické korektnosti, který nedovoluje napsat, že za invazí muslimů do Evropy je záměr ISIL a Saudů zlikvidovat současnou, jakkoli občas pochybnou evropskou civilizaci. Autoři na příkladu romské literatury ukazují, jak editoři a překladatelé přizpůsobovali romské texty očekáváním majoritní společnosti. Mluví se také o cenzuře trhem a tichem. Neznamená to, že každá publikace, která není tržně úspěšná a nezmiňuje se v médiích, je vlastně cenzurovaná. Na druhé straně Jiří Žáček má takovou prestiž, že se vůči němu v podstatě neuplatňuje spiknutí mlčením.

Uvidíme, jak říkal ten slepý. Přicházejí velká dramata.