(Pohádka realisticko-kontroverzní)

MARTA FRANCOVÁ

Byl jednou jeden statek a v něm žili sedlák, selka a spousta domácích zvířat. Sedlák byl hrubián, selka lakotná a proto nebyli ve vsi vůbec oblíbeni. Domácí zvířata, ač jim sloužila oddaně, trpěla často hladem a špatným zacházením. To trvalo již dlouho a naděje na změnu byla mizivá, neboť situace se postupem doby spíše zhoršovala. Proto se několik zvířat rozhodlo, že utečou a budou žít venku na svobodě. Byli to myš, králík, slepice, kočka, pes, vepřík, osel a kůň. Za vesnicí byl les, pole a louka, plán byl připraven, navíc panovalo krásné letní počasí. Toto rozhodnutí a okolnosti vlily vzbouřencům do srdcí nebývalý pocit odvahy a solidarity. Počítali rovněž s tím, že lesní a polní zvěř se stane jejich spojencem a uskuteční se později příležitost společně napadnout statek a osvobodit ostatní domácí zvířata. Odpřisáhli si vzájemnou pomoc a věrnost a jedné teplé noci opustili všichni potichu statek.

V přírodě byl zpočátku život nádherný. Myš měla dostatek zrní na poli, právě tak slepice a vepřík, králík, osel a kůň se dosyta popásali na bujné louce. Kočka lovila polní myši a ptáky v lese a vybírala jejich hnízda. Protože pes nic podobného neuměl, ponechávala mu velkomyslně něco ze své kořisti. Zkrátka idyla.

Pak se najednou karta obrátila.

Z lesa přiběhla lasice a slupla myš. Nikdo jí nepomohl.

Potom si liška odnesla slepici. Ani jí nikdo nepomohl.

Zakrátko přišel vlk a sežral králíka. Také jemu nikdo nepomohl.

Další den přiklusal velký medvěd a zakousl a roztrhal vepříka.

Nejdéle přežila kočka, protože se dokázala přizpůsobit přírodě a zdržovala se převážně na stromech. Byla hrdá, soběstačná a pomoc od nikoho nečekala. Avšak ani ona nakonec neunikla. Brzy ji vyčíhal myslivec a odstřelil ji jako škodnou.

Když sled těchto tragédií uviděl pes, jenž se po celou tu dobu schovával v hustém porostu, přepadl ho veliký strach a rozběhl se, co mu nohy stačily, nazpět do statku. Raději psovský život než taková nebezpečí a hrůzy! Věděl sice, že jej hospodář spráská, ale to mu příliš nevadilo. A sedlák ho skutečně spráskal řemenem - inu, jako psa.

Osel a kůň zatím zoufale pádili na opačnou stranu do polí. Běželi a běželi, až přiběhli do zcela neznámé krajiny. Poblíž prašné cesty stál velký mlýn. Mlynář právě počítal na dvoře naskládané pytle s moukou. Když spatřil schvácená zvířata, která mu sama přišla k domu, zaradoval se a zavolal mlynářku. Byla to pěkná statná žena.

„Štěstí přeje dobrým lidem,“ řekla s úsměvem.

„Štěstí přeje bohatým,“ opravil ji mlynář.

Žena přikývla a usmála se podruhé. Pak šla a nabídla koníkovi velkou kostku cukru a oslovi čerstvý křehký salát ze zahrady, aby si nerozhněvala Štěstí. Ale nebyla zlá.

Mlynář však byl člověk nesentimentální a ryze praktický. Ihned naložil oslovi na hřbet několik pytlů mouky a koně zapřáhl do záložního žernovu, neboť v náhonu bylo málo vody a on myslel vždy na zadní kolečka.

Osel a kůň pokývali hlavami a řekli druh druhu: „Jsme zase doma. Asi je to tak správné.“

A sklonili hlavy ještě níž, když mlynář zapráskal bičem. Už jim tak zůstaly.