ZDENĚK HRABICA

V roce 1952–1954 jsem byl žákem Odborného učiliště státních pracovních záloh číslo 13 ČKD Stalingrad v Praze 9-Vysočanech na Harfě. V těch letech mimořádné péče společnosti o výuku a studium dělnické mládeže mezi nás přicházeli a pomáhali nám nejlepší českoslovenští sportovci a umělci. Vedoucím pěveckého souboru a dirigentem byl vynikající Vadim Petrov.

S nimi jsme vyráželi i na roztančený a rozezpívaný 1. máj na Václavské náměstí. Bylo po celý svátek vyhrazeno kapelám, tanečním a pěveckým a svazáckým souborům, gymnasistům, hercům, klaunům, loutkohercům. Celé odpoledne jsme se bavili a měli velkou radost z mládí. Obklopovali jsme jako kluci dívky a když při hře – co mám dělat s tímto fantem – dívka neměla nebo nechtěla fant přiznat, strůjce ji v kruhu při potlesku měl právo políbit. Nepamatuji, a paměť mám dobrou, že by někdo některé z děvčat jinak obtěžoval.

Totéž jsem pak poznal na Československé spartakiádě a v době své vojenské služby v letech 1955–1957. Samozřejmě, že i tenkrát měly v daleko menší míře ráj i různí podvodníci, kapesní zloději, dokonce, jak historie pamatuje, stal se zločin, o němž byly natočeny filmy a napsány knihy. Ale srovnávat tehdejší veselení s tím, co přináší naše doba (viz události o Silvestru 2015) v Kolíně nad Rýnem, je pominutí mysli. Naše mentalita, a především rodinná a společenská výchova se tomu v té době v ničem nepodobala.

A když chce dneska někdo současné události s touto dobou srovnávat, pak jde o pusté blábolení a možná i o defekt z dávného mladického neuspokojení.