Rozhovor s básníkem a prozaikem Jaroslavem Čejkou

 

Pane Čejko, vám se loni povedlo něco jako „hattrick“ – vydal jste tři knihy v jednom roce. Jak je to možné, že zrovna vy, taková „stará struktura“?

To máte tak, po každé válce se překreslují hranice, tedy i po té studené. A po každé revoluci se přepisují dějiny, tudíž i po té sametové. Kácejí se nejen pomníky, ale i stromy, které zdánlivě rostly do nebe, a někdy přitom létají i ony příslovečné třísky. Kdysi jsem patřil ke generaci tak zvaných Pětatřicátníků, která byla údajně nazvaná podle věku, v němž jsme poněkud opožděně vstupovali do literatury, ale ono to na nás na všechny moc nesedělo a nesedí. Mně se víc líbí verze, že to bylo podle slov známé lidové písně, ve které se zpívá: Pětatřicátníci hoši jako květ!

Příslušníky té generace označovali skalní normalizátoři, kteří jim instinktivně nedůvěřovali, až do počátku osmdesátých let za mladé básníky. Teprve v době tzv. přestavby se trochu vymkli zpod jejich kontroly a začali získávat víc místa na slunci – a to ani zdaleka ne jen pro sebe. Po listopadovém státním převratu se z nich ale rázem staly „staré struktury“, kterých se někteří lidé začali štítit. Já osobně nemohl dva roky najít práci ani v dělnických profesích. Ale aby si snad někdo nemyslel, že jsem se flákal za státní peníze a bral podporu v nezaměstnanosti! Já se na žádném úřadu práce jako nezaměstnaný nikdy nezaregistroval. Naštěstí mě po těch dvou letech zaměstnalo slovenské nakladatelství Fortuna Print a téměř současně i rakouská reklamní agentura GGK.

 

Ale na listopadových náměstích roku 1989 se přece skandovalo „Nejsme jako oni!“

To máte pravdu. A přesto podobný osud postihl kromě mne v různé míře a na různou dobu také Michala Černíka, Václava Honse, Jaromíra Pelce, Josefa Peterku, Václava Suchého, Karla Sýse, Josefa Šimona, Jiřího Žáčka a další autory (včetně prozaiků), z jejichž sívíček (používám ten soudobý patvar úmyslně, abych byl aspoň trochu in) zajímala ty, kteří údajně nebyli jako oni, jen jejich předlistopadová „angažovanost“.

Zábavné ovšem je, že mnozí z těch kritiků, kteří jim šli po roce 1989 po krku (včetně jejich guru Milana Jungmanna), byli kdysi také v KSČ a své první kritické ostruhy si vydobyli buď už ve stalinistických padesátých letech, anebo naopak mnohem později, až za normalizace. Ale co se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš! Slova staré písně „I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje!“ parafrázovali na „I kdybychom padli v práci, vstanou noví kádrováci, i když z jiné partaje!“ a jelo se dál, močálem černým kolem černých skal, dokud nenadešel čas znovu přepřahat.

Mezitím se ale už mnozí z mé literární generace nechali zavřít do jakési „rezervace pro rudé“. Milan Jungmann to ovšem kdysi dávno na semináři zahraničních bohemistů vyjádřil mnohem jemněji – řekl, že byli bez odporu odsunuti do bezvýznamnosti. Já se však do té rezervace zavřít nenechal a od přelomu tisíciletí jsem po vynucené sedmileté přestávce začal znovu publikovat. Ostatní většinou také, ale bez nějakého většího čtenářského ohlasu. Skandalizace, ostrakizace a posléze tzv. cenzura mlčením vykonaly své. Někteří čtenáři věří propagandě víc než vlastní paměti.

 

No dobře, tak se vrátím ke své první otázce. Jestli je na tom vaše literární generace tak zle, kde se vzal ten váš loňský hattrick? Tři knihy publikované v jednom roce?! To přece není normální.

Jak se to vezme. Ivan Klíma vydal počátkem 90. let (po zhruba osmnáctileté přestávce, vynucené normalizačními zákazy) v českých nakladatelstvích v rychlém sledu za sebou hned několik knih, z nichž některé byly publikovány už v samizdatu nebo v zahraničí. Mimochodem, v roce 1989 se na listopadových náměstích volalo také: „Kdo, když ne my? A kdy, když ne teď!“ Proč by to nemohlo platit i pro nás a dnes? Třeba si čtenáři vzpomenou na pokračování lidové písničky, ze které jsem citoval ve své odpovědi na vaši druhou otázku. To pokračování zní: Pětatřicátníci, navraťte se zpět!

Ale k tomu je nejprve třeba naplnit verše Michala Černíka:

Dokaž těm

kteří tě umlčují

dokaž jim

že umíš ohlušit

 

Sám byste to ale určitě nezvládl. Že on vám s tím někdo pomáhal?

Paradoxně mi nejvíc pomohli pravicoví kritikové a novináři, kteří na nás pořádali štvanice pod praporem osvědčeného principu kolektivní viny. Jejich soustavné skandalizování v devadesátých letech, ostrakizování v těch nultých a přehlížení v oněch nedávno uplynulých přineslo výsledky, jaké nejspíš nečekali. Zaprvé jsem lépe pochopil pocity disidentů let sedmdesátých a osmdesátých (protože jsem si po Listopadu prožil něco podobného na vlastní kůži), zadruhé jsem si připustil některé vlastní chyby, které člověk mívá v rámci pudu sebezáchovy a psychické hygieny tendenci zapomínat a bagatelizovat, a zatřetí mě ta opakující se hra na kočku a na myš znovu začala docela bavit.

Výsledkem byly romány Odcizená krajina (vyšel přede dvěma lety v nakladatelství MOBA a redaktor Práva František Cinger ho v rámci hodnocení knih, které v roce 2013 četl, zařadil na třetí místo za Haruki Murakamiho a čínského nositele Nobelovy ceny za literaturu Mo Jena), Prosranej život (vyšel v červnu letošního roku v nakladatelství Novela bohemica) a Most přes řeku zapomnění (vyšel tamtéž na přelomu září a října). Ani jeden z nich sice zatím nezaznamenal žádný ohromující obchodní úspěch, ale zato mají docela pozoruhodný úspěch u těch čtenářů, kteří se k nim přece jen dostali. A to i u skutečných literárních osobností, včetně těch v předlistopadových dobách proskribovaných.

Někteří z bývalých disidentů mi však skutečně pomohli, to ano. Před mnoha lety svými přímluvami Ivan Wernisch a Pavel Dostál, později svými názory (často polemickými) Eva Kantůrková a Jiří Kratochvil, ale nejvíce Milan Uhde, který k mému Mostu přes řeku zapomnění dokonce napsal doslov s názvem Svědectví zpod kol dějin.

A v minulosti mě pro změnu podrželi někteří moji „rudí bratři“, zatímco jiní mě zavrhli v duchu osvědčeného hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“

Ale tak už to chodí, jak s oblibou říkají „bledé tváře“.

 

Vy jste kluzký jako had a ze všeho se vykroutíte!

Když už, tak jako úhoř, který musí být kluzký, aby dokázal překonat všechny překážky a urazit tu ohromnou vzdálenost z našich řek až do Sargasového moře, kde se vytírá, nebo jako žížala, která žije v podzemí a může se pářit s kdekým, protože je hermafrodit. Had kluzký není. Had je suchý a na dotyk docela příjemný, ale na rozdíl od úhořů a žížal bývá lidem často nebezpečný. Já se z ničeho vykroutit nechci. Nejsem literární kritik nebo novinář, který si vyžádá vaši knihu, a pak o ní nenapíše ani řádku. Ve Spojených státech by ji musel buď zaplatit, nebo vrátit, ale u nás ne.

 

Dejme tomu. Má předposlední otázka zní: o čem Prosranej život a Most přes řeku zapomnění vlastně jsou?

O lidech, co přecenili vlastní síly a sedli na lep politickým pavoukům, kteří je potřebovali vlákat do svých sítí, vylepšit si jejich do té doby více či méně neposkvrněným štítem vlastní imidž, vysát z nich dobré nápady a později je při svém nevyhnutelném ústupu do propadliště dějin nechat za sebou jako vítané zlobysvody – toaby se na ně samotné rychleji zapomnělo. A také o jejich někdy dost směšných a jindy zase dost tristních zážitcích. Dalo by se to říct i slovy Karla Havlíčka Borovského, která mi nedávno připomněl v diskusi k mému článku na Blogu IDNES jeden nejmenovaný čtenář:

Dnes vám Bozi vy ubozí kadidlo lid pálí a zejtra vás jak ty svině v kalužinách válí. Tak to chodí na tom světě, stále nějak jinak, dneska ctěj tě za svatýho, zejtra budeš sviňák!

Protože nemám Havlíčkův Křest sv. Vladimíra po ruce, cituji ty verše bez záruky tak, jak je čtenář napsal.

 

Hm. Takže otázka poslední – o čem je Zvěrolékařka na stopě, kterou jste vydal už v loňském roce v nakladatelství MOBA?

Zvěrolékařku na stopě jsem nenapsal a nevydal sám, ale společně s českodubskou a libereckou veterinářkou MVDr. Karolinou Svobodovou, a to pod svým pseudonymem Michal Fieber. Je to něco jako detektivní dekameron – na šňůrku ústředního kriminálního příběhu jsou navlečené perličky dalších detektivních případů, ve kterých vystupují nejen dvounohá, ale i čtyřnohá zvířata. Čtenář se v ní dozví i leccos ze zákulisí veterinární praxe, kterou jsem musel na přání své spoluautorky poznat na vlastní kůži...

Ale víte vy vůbec, že jsem svůj loňský knižní „hattrick“ ještě rozšířil, a to premiérou své poslední divadelní hry?

 

Nemám tušení.

Bylo to nastudování mírně globalizované české tragikomedie Happy Birthday!, kterou jsem původně napsal pro ochotníky z Českého Dubu. Nakonec ji v dubnu uvedl soubor Nová snaha ve Valašském Meziříčí – Jarcové. Pravda, jsou to také „jen“ ochotníci, ale co jiného jsme zásluhou polistopadové „kulturní“ politiky i my spisovatelé? Tedy kromě těch několika málo „mistrů vysokých sklizní“, abych použil slovník padesátých let, která byla – navzdory všem svinstvům, jež se tehdy děla – i dobou mého šťastného dětství...

 

Poznámka autora rozhovoru:

Čejkovy romány Prosranej život a Most přes řeku zapomnění dostaly v anketě Lidových novin KNIHA ROKU tři nominace, a to od někdejších disidentů – spisovatelů Evy Kantůrkové a Milana Uhdeho a filozofa Josefa Zumra. Za kulturní událost, která ho v uplynulém roce potěšila, je ve výroční anketě Literárních novin označil Michal Černík.