EVA FRANTINOVÁ

Kdysi jsme všichni smekali před Mozartovým koncertem A dur a G dur pro housle, všem nám v hlavách zněl zadumaný Sibelius, všechny nás pronásledoval dravý Chačaturjanův houslový koncert – jako by nás zašlapával do země, ale jen tak, abychom pomocí not na chviličku vzlétli, a my se stávali skromnými a ještě skromnějšími, a my cvičili víc a víc, abychom zjistili, že za dva měsíce přijíždí koncertovat do Prahy David Oistrach…

Nejtalentovanější sbírali ceny ze soutěží – skromně a s bledými tvářemi si pro ně přicházeli na pódia.

Ti méně talentovaní k nim se zdravou závistí a toužebným přáním vzhlíželi. Jako já k plakátku na nástěnce konzervatoře. Psalo se na něm o úspěchu mladičkého Panochova kvarteta v zahraničí, úspěchu, který obletěl celou školu. Panochovci bylo pokorní a skromní, ale uměli se ukázat.

A básník?

Nejskromnější současný básník, bohužel skromný tak, že svoji sbírku ani nechce vydat v nakladatelství, vlastníma rukama ji šatí, obouvá a nakonec sešívá, až vznikne sešitek, je pro mne Josef Prskavec.

Při vyhlášení jedné soutěže přišel na pódium v docela obyčejném pleteném svetru, šel, jako by se chtěl každým krokem vpřed spíše vrátit mezi posluchače v sále, šel, jako by právě za sebou nezamknul, ale jen důvěřivě přivřel dveře chalupy a letmo v těch dveřích pohladil kocoura, šel – v jedné ruce obrovskou prázdnou pruhovanou nákupní tašku. Ceny do ní padaly jak vypečené rohlíky!

Hlediště se smálo.

Skromný básník se všelijak točil a kroutil na pódiu, jenom jím vyvýšen nad ostatní, skromný básník nebyl ve své kůži.

Někdo zavolal: „Básníku, trochu kuráže!“

Jenže Josef Prskavec má podobnou krevní skupinu s Vilémem Závadou. Jako on chodí mezi lidmi, jako on mezi nimi „na svých bedrech tíhu světa nese a žije skryt tak jako pták mezi ptáky v lese“.

Kdo chce, uvidí. Kdo chce, uslyší. Jenom ty stromy mu nekácejte.