JOSEF SUCHÁNEK

Od jisté doby se útěk obyvatel z rozvojových zemí do Evropy stává centrálním tématem politiky na všech úrovních, od nejvyšších míst až po ty nejnižší, stává se problémem, jehož řešením se zabývají všechny politické strany, nejvyšší státní orgány všech zemí světa a jejich seskupení, Je tématem diskusí povolaných odborníků různých společenských věd politologů, ekonomů, filozofů, až po každodenní všední rozhovory mezi obyčejnými lidmi. Je samozřejmé, že se též stává ústředním tématem médií.

Fenomén se rozrůstá do obrovských rozměrů. Je přirovnáván k stěhování národů. Při tom překvapuje, že poněkud stranou pozornost zůstává jeho morální stránka.

Kdosi napsal, že za svobodu se kdysi bojovalo, chléb se dobýval prací. Dnes se za svobodou i za chlebem masově utíká a „křesťanská Evropa“ ten útěk neodsuzuje, více méně jej schvaluje a dokonce někdy vítá jakoby v souladu s příkazem, že křesťan má trpícímu v nouzi pomáhat. Bohaté země si zatím mohou dovolit utečence z chudých zemí, které jsou ohroženy válkou v masovém měřítku přijímat, aniž by tím byly blahobyt a bezpečí většiny jejich obyvatel vážně ohroženy, otvírat jim hranice a dokonce je i lehkomyslně zvát,

Pomoc bližnímu v nouzi je v souladu s tradiční morálkou křesťana, muslimové jsou dnes v nouzi, křesťané jsou povinni jim pomáhat. Je však ten útěk v souladu s morálkou muslimů? Tuto otázku si křesťan neklade, to je věc jejich svědomí. Jak by však hodnotil podobné chování svých spolubratří, kdybychom se opět někdy ocitli v podobné situaci, jak už se tomu tak mnohokrát v dějinách stalo? Útěk z boje za pravdu boží, později za svobodu, za lidská práva, za sociální požadavky a spravedlnost byl i v křesťanském světě vždy odsuzován jako dezerce, zrada, zbabělost, tedy jako jednání hluboce nemorální.

Je tomu v islámském světě jinak?

Profesor Piťha ve své patetické řeči, jejíž originalitě jsme se obdivovali, srovnával nedávno morální stav dnešní „křesťanské“ Evropy a islámského světa. Zatímco dnes je nás v módě strašit nebezpečím islámu, vysoce oceňoval morálku islamistů, kteří mají sice jiné náboženství, ale nějaké náboženství mají a berou jej vážně. Věří a uctívají svého boha a pro svou víru a pro ideje, které k ní patří, jsou ochotni položit i život.

S politováním konstatoval, že v zemích Západu, které patří ke křesťanské civilizaci, tohle už dávno není pravda, že západní země od Boha dávno odpadly a nemají žádné ideje, za které by se byl ještě dnes někdo ochoten obětovat.

Muslimové tohle prý o nás dávno vědí a vědí také, že západním zemím o žádné ideje vyšší hodnoty nejde. Jde jim jen o ropu, plyn a vysoké zisky. Pod hesly svobody a demokracie chtějí vnutit svůj způsob života a zmocnit se jejich přírodního bohatství. Proto islámské země vojensky ohrožují a vměšují se do jejich věcí. Piťha varuje před naší domýšlivostí a pohrdáním islámem. V morálním ohledu mají prý podle Piťhy islámské země nad zeměmi Západu vysokou převahu. Proto právem vyzývá k respektování náboženského přesvědčení druhých. Vyzývá též k mravní obrodě společnosti v duchu skutečného křesťanství. Ta je ovšem ve světě nezadržitelně se šířící globální vlády kapitálu podle mne už sotva možná.

Skutečným pozemským bohem, předmětem nejvyšší úcty a lásky, nejvyšším účelem by měl být pro člověka člověk sám, jak to žádali velcí filozofové Imanuel Kant a Ludvík Feuerbach. To je však v podmínkách neomezené svobody kšeftů nemožné. Marx měl pravdu, když napsal, že skutečným pozemským bohem člověka jsou ve společnosti tržních vztahů peníze. Jen skrze tohoto boha člověk v této společnosti „je, hýbe se i trvá“ a bez něho neznamená skoro nic. Pozemského boha uctívají a jemu slouží i křesťanské církve, které naoko pokrytecky slouží bohu na nebesích. Západ již dávno není schopen ctít boha, který lidem vštěpuje lásku k bližnímu a odříkání světských radostí a sebeobětování pro druhého.

Na záběrech v televizi vidíme davy lidí, kteří jsou jistě vesměs v nezáviděníhodné situaci. Většinou utíkají ze zemí rozvrácených válkou a nouzí. Jsou to většinou mladí a zdraví lidé, kteří mají dost sil a zřejmě i tolik prostředků, aby se mohli k útěku odvážit. Z pohledu svých spoluobčanů, ať už věří v Alláha či nikoli, jsou to však dezertéři, kteří někoho nebo něco svatého (Alláha, svoji vlast) opustili a zradili, aby z toho měli osobní prospěch.

Mnozí jejich spoluobčané, kteří ve své zemi rozvrácené občanskou válkou zůstali, jsou vystavení strádání a nebezpečí, nasazují často po léta své životy, jak jim to přikazuje jejich víra nebo přesvědčení, ať už je jakékoli, ať už stojí na kterékoli z bojujících stran. Sebevražední atentátníci páchají činy jistě odsouzeníhodné, namířené proti nevinným lidem. Přesto udivují svým hrdinstvím, fanatickou oddaností svým idejím, svému bohu, jaké Evropané nejsou schopni.

Obtížnost orientace v chaosu dlouhodobých občanských konfliktů, v nichž obyčejnému muslimovi jen islám může poskytnout jakýsi orientační bod a rozhodování. Fundamentalisté a umírnění. Sunité a šíité.

Můžeme si jich vážit? Jsou hodni naší velkorysé nezištné pomoci? A je ta pomoc skutečně nezištná? Není spíš vypočítavá? Ať už útěky oslabují jednu či druhou z bojujících stran, v každém případě vždy oslabují islámský svět. Bezprostředně. Zprostředkovaně silné islámské menšiny v neislámském světě mohou islámský svět posilovat. Třenice mezi nimi a většinovým obyvatelstvem mohou být v budoucnosti nebezpečné pro křesťanskou Evropu.