JIŘÍ DOLEJŠ

Před několika dny nás nečekaně opustil ve věku nedožitých 63 let český marxistický intelektuál Miloslav Ransdorf, nepřehlédnutelná postava české levicové politické scény. Posledních 12 let byl poslanec Evropského parlamentu za KSČM. Známý jako nesmírně sečtělý polyglot a výrazná osobnost s doslova obžerným vztahem ke knihám a různým vědomostem. Byla to pro něj životní potřeba i životní způsob. Vše to hltal a využíval v nekonečné lavině argumentů a citací. Způsobem, jak servíroval fakta, budil polemiky a probouzel debaty. I když mu nebyl cizí morální patos, vždy se z knih snažil uvolnit racionalizační potenciál, vektor pravdy.

Když jsme ho poznal, byl Míla Ransdorf na rozdíl ode mne už člen komunistické strany. A už svojí existencí pomáhal rozbíjet pocit, že jde jen o spolek kývalů zacementované moci, že hnutí může mít ještě perspektivu. Jako idealista byl straník značně nepoddajný, žádné poslušné kolečko v partokratickém soukolí. Ale jeho nadšení pro spravedlivější svět mu lidé mohli věřit. Jinde by jistě kariéru udělal mnohem oslnivější. A utrpěl by méně šrámů při srážkách s blbci a nenávistníky. Měl odvahu říkat věci, které se nenosily.

Už v časech perestrojky dával najevo svůj kritický názor na nehnutost českých režimních poměrů, v podstatě zastával důsledně proreformní postoj. Také počátkem roku 1989 podepsal dopis vědců premiérovi Adamcovi, aby byli propuštěni z vězení kritikové režimu. Nepřekvapilo, že se stal v roce 1989 významnou postavou reformátorské skupiny Demokratického fóra komunistů. Měl podíl na tom, že reformní snahy této skupiny se vztahovaly k odkazu Bohumíra Šmerala. Svou neúnavnou prací pomáhal zdiskreditované straně vracet tvář. Bez lidí jako on by tu možná dnes současná KSČM ani nebyla.

Své přesvědčení, že texty Karla Marxe nelze brát jako dogma, že je třeba je promýšlet a ne recitovat, vyjádřil později v rozsáhlém díle Nové čtení Marxe, které začal psát již koncem 80. let (I. díl vydal v roce 1995, II. díl v roce 2012). I jeho zásluhou zůstali na okraji straničtí dogmatici, pro které byl každý reformní pokus součásti ideologie „gorbačovské zrady“ jako pokračovatelky „zrady chruščovovské“. Mnozí ve straně se jím zaštiťovali, i když mu moc nerozuměli. Jak kdysi napsal komentátor Martin Hekrdla, jako by na ostatní soudruhy házel babylonskou věž.

Jeho pojetí neomoderny a univerzálního zprostředkování jako cesty od naturalismu nadvládí monopolizované moci i cesty z pasti postmoderny nebylo stravitelné pro každého. A ucelenou intelektuální vnitrostranickou frontu jako nástroj stranické modernizace nezformoval. V tom byl poněkud solitér. Straníkům byli srozumitelnější pragmatici vyvažující různé názorové proudy, aniž by uzavírali horizonty uvažování novým podnětům a redukovali levici do pouhého bezobsažného populismu. Spolu jsme spolupracovali v někdejším Grebeníčkově vedení až do VI. sjezdu KSČM, kdy se svou intelektuální vizí neúspěšně pokusil o kandidaturu na předsedu a o otočku „pomalu plujícího tankeru“. Ransdorfův burcující dopis „Je to tvá věc, o kterou běží“ mobilizační efekt neměl a tak nastoupil na svou bruselskou misi.

Oponenty byl obávaný pro svou erudici, žádný šedý aparátčík prosáklý normalizačními stereotypy, takový „Genosse ohne Genuss“. Jako jedinečná osobnost si dělal věci po svém. Nebylo to vždy jednoduché, některé rozpory tohoto světa si odmítal připouštět. Když se ale pro něco rozhodl, tak si za tím stál. Byl jedním z prvních, který finančně přispěl k vybudování pomníku popravené Milady Horákové, za což sklidil kritiku jak antikomunistických pravičáků, tak dogmatických levičáků. Animální nenávist antikomunistů shazoval odkazy na souvislosti hnutí, o kterých ti negramoti neměli ani tušení. A existenci stalinizujících fosilií, o jejichž nenávist musel zakopávat, odbýval tím, že každé museum má svůj kabinet kuriozit.

Z jeho rozsáhlé publikační činnosti lze zejména vzpomenout knihu Hledali spravedlivější svět (1996), věnovanou teorii revolučních ideologií na příkladech od zakladatelů reformace až po americkou revoluci. Knihy jako tato jsou důkazem, že hledání lepšího světa může být dobrodružství. A i když se jistě netřeba ztotožnit s každým napsaným slovem, zaujmou a někoho třeba i inspirují

Jako sečtělý historik Míla zvláště citlivě vnímal otázku češství. Srdeční záležitostí pro něj byly knihy Zdeněk Nejedlý (1988) či Mistr Jan Hus (1992). Pokrokové národní tradice pro něj byly důležité. Protože opakovaně mluvil o národním zájmu, lepili se na něj často nacionalisté. Přitom byl nejen hrdým Čechem, ale také Evropanem. Konzervativci ho také za jeho otevřené hlasování pro vstup ČR do EU v roce 2003 cejchovali jako škůdce. Věřil v evropskou integraci a jen kritizoval, jakou podobu má a jak špatně se ČR dokáže v evropských strukturách prosazovat.

Někteří Ransdorfovi zejména v poslední době vyčítali jeho výroky na adresu menšin a kontakty s krajní pravicí, jako je strana Marie le Penové. Byl opravdu kritický k nefunkčním pravidlům soužití různých kultur, ale podezření, že by v právě v jeho osobě měla rudá hnědnout, odmítám. Pokud čeští nacionalisté věřili, že ho pro jeho kritické názory na fungování EU dokážou získat na stranu eurofobů, už se nedovíme, jak by se s mámivým zpěvem těchto sirén vypořádal. Rozhodně by však určitě neupadl do krátkozrakého provincialismu a nacionálního šovinismu

Odchodem Miloslava Ransdorfa přišli švýcarští vyšetřovatelé v jeho poslední kauze o jeden z objektů svého zájmu a honicí psi přišli o šanci eskalovat štvanici. Já jsem ale i přes právní otevřenost tohoto trestního řízení přesvědčen, že v jeho osobě jsou opravdu vyloučeny kriminální souvislosti. Zůstane jen poněkud dadaistický obraz průniku dvou jinosvětů, světa globálního kapitálu a světa radikálních filosofů. A člověk Ransdorf, z masa a kostí, s rozpornou, ale širokou duší, byl jiný než nabízená karikatura z provenience různých nepřejníků. Dopřejme mu slovy z knihy žalmů: „In pace dormiam et requiescam.“