ELIŠKA KOPPOVÁ
Osamocený pasažér František vystoupil. Letmo přehlédl známá místa, nasál vůni rodného kraje, mrazivou vůni sněhu a polí. Vydal se vstříc každoročnímu setkání s rodinou.
Prohrábl si vlasy a na ruce mu uvízl zlatý prach. Té zlaté špíny se snad nikdy nezbaví! Doma ve vaně (táta už jistě zatápí pod kotlem) ji možná smyje, ale pro všechny i tak zůstane zlatým králem.
Být hercem v Praze, to už má nějakou váhu. Jeho švagr jezdí s dodávkou a druhej visí na pracáku. Ségry neudělaly žádný terno, ale tady ani nemohly. O to víc je na něho rodina pyšná a ostatní možná záviděj. Ten nevázanej život a ty prachy… Jo Pražáci, ti si žijou. Tam je každej pátej milionář. Stačí se podívat na jejich auta. A těch skandálů! V Praze zkrátka nevědí, co roupama. „Viděl jsi tohohle? A znáš tamtoho?“ Všechny jsem samozřejmě viděl a všechno znám. Ano, Praha je krásná, ale věřte mi, jsem z ní malinko unavenej. Herec to nemá tak snadný, jak se vám zdá. Každej z těch lidí, co na mě koukají – a že jich je – jako by mi uloupnul kousíček duše. Celý dny existuju výhradně pro ně a oni jdou dál a ten kousek mojí duše po chvíli odhodí jako papírek od bonbónu…
I tady jsou všechny pohledy upřeny na něho. Co řekne? Co vytáhne z tašky? Nezklamu je. Vykládám samý duchaplnosti a rozdávám dětem dárky z blešáku. Zlatý strýček! Mají pravdu, zlatá je moje osudová barva. Jakej úžasnej osud!, čtu všem v očích a dodává mi to sílu, i když jsou to třeba zkalený a hladový oči bratří Coufalů z posledního domku za vsí. Loni na vánoce jim umřela máma a od tý doby tu na nic nesáhli. Za prasklým okýnkem je vidět vánoční stromek, který ještě stihla stará Coufalka postavit a ozdobit, aby její podivínští synové měli hezkýho ježíška. Ani se nepozná, že už opadal, protože je celý opředený pavučinama, který se chvějou v průvanu spolu se zbytky ozdob.
„Aspoň nemusíte každej rok znovu strojit. Máte vystaráno jednou provždy,“ utěšuju staršího Vencu, který se vyštrachal na práh, když mě tím okýnkem zahlíd přicházet. Radši by jinou útěchu… Vytáhnu krabičku cigaret. Jednu pro tebe, jednu pro bráchu. Kdyby byly ještě dvě… Jsem přece Pražák a z toho balíku, co beru, bych snad moh ukápnout malinko víc. Venca je v invalidce a Joža se potlouká po okolí a nechává najímat na různý práce. Je to ale čím dál horší. Dneska si každej i tu latrínu vyhází sám, než by pustil korunu. Vyndám další čtyři cigára a rozloučím se jako král.
Náš dům stojí na samotě mezi Velkými a Malými Pavlovicemi. Přízemek obývají rodiče, patro ségra se švárou, co je nezaměstnanej. Těká po baráku a hledá, co by kde sněd, vypil nebo v nejhorším opravil. Naši moc nechodí mezi lidi a nemaj šajnu, jak se dneska žije. Náš dům by mohli předvádět jako skanzen a vybírat vstupný. Chodí se v něm po dřevěných, do běla vydrhnutých podlahách. I suchej záchod je vypucovanej do běla. Když ho táta vybírá, vždycky si přizve Jožu, aby mu dal vydělat. Táta je uznalej. Potom to rozhazuje po zahradě a hnojí tím jahody. Každej rok dostávám pod stromeček jahodovou zavařeninu… A každý vánoce peče máma se ségrama čtrnáct druhů cukroví, poctivýho cukroví nabitýho máslem a cukrem, nad kterým by moderní dietolog lomil rukama. Těch čtrnáct nešizených druhů se musí na vánočním stole objevit, kdyby na sůl nebylo. Bývám z něho proslazenej skrz naskrz jak kus kandovanýho ovoce a stejně pořád sahám po dalším.
„Jen si dej, Frantíku, ať máš sílu na to svoje hraní,“ povzbuzuje mě maminka. „A tady dones balíček panu faráři, když nemá, kdo by mu napek.“
Farář není zdejší. Poslali ho odněkud z druhýho konce republiky. Proto má ještě rozzářenou tvář a v očích všeobjímající dobrotu. Předám mu balíček a spolknu zvědavé otázky. Jestli ho nemrzí kázat lidem, kteří by stejně poslouchali každýho a cokoliv, protože byli vychováni ve víře. Jaké to je, žít bez ženský a jestli se opravdu zná s Bohem, nebo hraje falešnou hru jako já.
Cestou zpátky zajdu za bývalým spolužákem Radkem Boháčem, který koupil za pakatel od města bývalou márnici a zařídil si v ní hospodu. Stěny nechal obložit mořeným dřevem, ze stropu zavěsil moderní lustříky, vyhrávají se tu samý hity, ale stejně máte pocit, že vám přes rameno nahlíží do talíře nebožtík. Nikdo z místních se sem nehrne, všichni radši posedí v zahuleným lokále u Štamberů, protože skoro každej tu měl uloženýho někoho z rodiny. I dneska tu sedí jen jediná dvojice, záletníci na útěku před světem. Tady je nikdo hledat nebude. Netuší, že v boxu, kde si vyměňujou sladký slůvka a pohledy, dřív stávaly máry… Radek nalije novoroční přípitek. Herec z Prahy a podnikatel si přiťuknou na další úspěchy.
„Jestli máš hlad,“ nabídne mi Radek„můžu ti hodit na talíř chleba a utopence.“
„A co takhle oběšence? Toho bys na skladě neměl? S takovým jídelním lístkem nečekej kdovíjakou návštěvnost.“
„Večer bude guláš a různý minutky,“ omlouvá se, „teď by se mi nevyplatilo rozpalovat plotnu.“ Rozhodí rukama po prázdném lokále. „Počítám, že se to rozjede, až vymřou pamětníci,“ uvažuje optimisticky.
„V tu dobu budeš sám někde v márnici,“ utrousím a jako na povel vyprázdníme sklenky a nalejeme si další.
Jako každoročně všichni litujou, že odjíždím tak brzy, ale i tentokrát mají pochopení. Jak by se bez našeho Frantíka v tý Praze obešli? Vždyť hraje krále!
„A máš zlatou korunu?“ otravujou synovci a neteře.
„Celej jsem zlatej,“ odpovím znechuceně a oni nadšeně skučí jako smečka vlčků a moji rodiče tají pýchu. Náš zlatej synáček! Máma mi balí na cestu řízky a táta startuje stařičkou oktávku, aby mě odvezl na nádraží. Cestou odbočí ke hřbitovu. Musí se pochlubit s novou rodinnou hrobkou, kterou letos pořídil za všechny úspory. Kdejaký zasloužilý syn národa by nám mohl závidět. Je solidní a rozlehlá jako náš barák. Vlastně se tolik nezmění, budem se tam cítit jako doma. Do přední stěny jsou zlatě vytesána naše jména s daty narození. To moje následuje hned po otci a matce, třebaže jsem nejmladší, a v závorce je u něho připsáno „pražský herec“. Má lež mě tedy bude provázet až do hrobu… Jediné, co je na těch slovech pravdivé, je jejich zlatá barva. Úplně stejná jako kabát a boty, které za pár hodin navléknu, stejná, jakou mi nastříkají na obličej i vlasy, abych byl celičký zlatý.
Kousek od mého stanoviště pózuje můj stříbrný parťák. Kolem nás proudí rozjařené davy, občas nás někdo vyfotí a my v tom lezavým počasí závidíme kolegovi ze Staromáku, že se může při svý práci hejbat. Pouští tam z obřího bublifuku těžké šišaté bubliny, které se malátně povalují lidem nad hlavama, než se rozprsknou vniveč. Každý čtvereční metr Prahy je pokryt atrakcemi a zábavou. Turisté nesmí ani na chvilku vydechnout, pořád musí mít nad čím žasnout a co kupovat. A turisté poslušně cvakají foťáky, cinkají penězi a jedí a pijí o sto šest. Zlaté Praze se nadouvají kapsy, ale pod lesklým kabátem byste jí spočítali žebra…
Nejsem na tom o moc líp než bratři Coufalové, akorát že oni vyhlížejí svého Spasitele v polích za chalupou, kdežto já v jiskřivém davu velkoměsta. Ale Spasitel se pokaždé někde zdrží. Bráchové ulehnou s poloprázdným žaludkem a mě vysvobodí až bimbání nedalekého orloje. Vyseknu poslední poklonu plnou radosti a tak jak jsem, celý zlatý, se rozběhnu k metru. Lidé se po mě otáčejí a s úsměvem se přede mnou rozestupujou. Někteří zkoušejí fotit, ale zlatý král už má padla, už jsou mu ti lidé ukradení, už myslí jen na řízek, na ten poslední ze tří řízků od mámy, který si za chvíli ohřeje ve svém podnájmu.