BOHUMILA SARNOVÁ

Zatím jsem ještě neviděla nový snímek režiséra Filipa Renče Kráska a zvíře. Opravuji název filmu na ten faktický a správný – Lída Baarová. Jen z reakcí okolí, z médií, z úst zasvěcených filmařů, všech možných i nemožných VIP, z reakcí a hodnocení svých známých, jsem zachytila značně rozporuplné hodnocení. Svůj osobní názor na toto dílko, plnící v současnosti kasy našich kin, ten si udělám, až se s filmem seznámím osobně. Nebudu papouškovat názory jiných. Tento způsob přenášení názorů se sice stále nosí a uplatňuje a jako v křivém zrcadle se následně míhají děje a události v nepatřičném světle. Jak známý, jak trvající a jak soudobý jev, nejen v naší společnosti. A nemusí jít pouze o kulturu.

Politická oblast, to je pole, na kterém se to jen hemží různorodými názory, polemikami, různicemi, bojůvkami, protiřečením. Prostý občan – člověk, na to divadlo zírá nevěřícně, mnohdy už i flegmaticky. Vždyť vložil s důvěrou svůj hlas vládě, mnohý i v dobré víře, že se vše v dobré obrátí. Naivně si člověk myslí, že vláda je tu proto, aby táhla, pokud možno za jeden konec provazu. A to i v případě, že lanka, ze kterých se provaz skládá, jsou z odlišných materiálů. Jedno z lanek je oranžové, další červené, je tu dosud i modré, protkává se jimi i zelené a další v barvách těžko identifikovatelných atd. Ale společně by měly působit silou lana, které drží pohromadě svěřený celek. On už kdysi dávno kníže Svatopluk ne nadarmo ukázal na pár prutech svým potomkům, jak snadné je zlomit jeden proutek a jak obtížné je zlámat jich celou otep. Jo, to bylo psáno v našich překrásných pověstech českých. Mám obavy, že z nich dnešní mladí lidé nevědí zhola nic. Když horko těžko loví v mysli někteří, kdo to byla Božena Němcová, o Aloisi Jiráskovi, Palackém a dalších ani nemluvím.

Naši současnou vládní suitu vidím skutečně jako rozcupované lano, které se plácá a postupně zanořuje do vod kalnějších a bahnitějších. Naši vládní činitelé konstatují, přemílají, mudrují, hodnotí, hádají se, mlátí prázdnou slámu s nulovým výsledkem. Veškeré vnitřní problémy převálcovala uprchlická krize. Vláda přešlapuje na místě a každým okamžikem se přitom valí do Evropy nepřetržitý řetěz migrantů. On totiž v Evropě zaspal a dosud spí téměř každý veřejný činitel a zástupy přistěhovalců proudí do zemí zaslíbených dál. Mělo by se, musí se, to jsou stále stejné bláboly, nepodepřené skutky a jednáním.

Někteří asi podlehli snovým představám, jak Evropu pozdvihnou pracující ruce uprchlíků, jak oživí zmírající populaci novou generací, jak se úspěšně začlení do světa Evropanů, jak splynou s davem, jak pochopí kulturu zcela odlišného světa. Světa, o kterém snad většina z nich neměla dosud ani páru.

A tak mne spíš než běžet do kina na Lídu Baarovou zajímá něco trochu jiného. Zajímá a znepokojuje. Fascinuje a děsí. Děsí mne souvislosti, které jsou k pochopení tehdy, když je porovnáváno zlo. Zlo minulé, současné a očekávané.

Tato paralela mne napadla díky zhlédnutí dvou filmů, které byly nedávno uvedeny v televizi. Úplná filmová novinka Zločin v Polné, dvoudílný televizní film, režie Viktor Polesný, na ČT I, a téměř v tu samou dobu film pro pamětníky podle předlohy Karla Čapka Bílá nemoc, vysílaný Slovenskou televizí II.

Filmy se zcela odlišným námětem, přesto porovnatelné a burcující. Filmy kvalitní, i přes to, jak veliký časový oblouk jejich vznik dělí. Filmy vypovídající o lidském svědomí, zášti, zlobě, touze po moci, rasové nenávisti, politických záměrech a ambicích, špinavosti a krutosti. Hlavně však s důrazem na svědomí člověka, na bezpáteřnost na straně jedné a na nemohoucnost prostého chudáka na straně druhé.

Oba filmy lze shlédnout hned po sobě a garantuji vám neklidný noční spánek a dlouhé usínání. Ovšem, týká se to těch, kteří mají smysl pro spravedlnost, lidskou důstojnost a čest. Smekám před Hugo Haasem, který se nejen shostil výborně role doktora „Dětiny“ Galéna, ale i před tím, jak pozoruhodně podle literární předlohy Karla Čapka zpracoval scénář k filmu Bílá nemoc. Natočen byl v roce 1937. Karel Čapek varující, dalo by se s klidným svědomím říct. Jak málo se o něm současná umělecká scéna zmiňuje, jak málo jsou jeho varující divadelní hry uváděny na naše scény: Matka, RUR, Válka s mloky, zmiňovaná Bílá nemoc. Občas se objeví Věc Makropulos, hra, která přes všechno, že se zabývá otázkou nesmrtelnosti a právem člověka na ni, přece jenom je lákavějším námětem pro soudobé divadelníky než Čapkovy hry o hrozbách války.

Konečně i ten náš, svého času tolik opěvovaný T. G. Masaryk, už se docela delší dobu nehodí současným mocipánům do krámu. Díky druhému zmiňovanému filmu Zločin v Polné se T. G. M. objevuje ve druhém díle, kde se zasazuje o spravedlivý proces v kauze Anežky Hrůzové a jejího domnělého vraha, žida Leopolda Hilsnera. Obšírná problematika a hysterie okolo tehdejšího mordu v Polné, která nese název „hilsneriáda“, je stále žijící legendou v tomto městě poblíž Jihlavy. Není snad Poleňáka, který by o tom nic nevěděl. Legenda, kterou se příběh Anežky Hrůzové časem stal, zde stále žije.

Protože jsem oba díly filmu zhlédla, byla jsem také zvědavá, co na to reakce na internetu. A nemýlila jsem se ani trochu. Nalistovala jsem namátkou ve spoustě uvedených článků a po pravdě řečeno, ani jsem se nedivila tomu, co jsem se dozvěděla. Náhodně jsem si přečetla poměrně dlouhou recenzi Ondřeje Sidora. Ten Zločin v Polné doslova ztrhal. Píše, že jej shlédl přímo v kině v Polné, za občasných výbuchů smíchu přihlížející mládeže. Film dehonestoval po stránce umělecké, politické, společenské v nenávistných a zlobou čišících výrazech. Nepochopil. Nic nepochopil. Nepochopil samu podstatu příběhu. Nepochopil, že film neškatulkoval židy na hodné, nebo zlé. Poukazoval na hysterii a vzájemnou nenávist, která mezi lidmi panovala, panuje a panovat zřejmě i bude, na ambicióznost jedinců chytře zneužívajících nastalou situaci ve svůj prospěch. Padni, komu padni. Hlavní je, že autoři filmu vycházeli ze skutečných událostí a ne z umělé fikce a fantazie. Samostatnou otázkou by zde byla úvaha, kde se vlastně v té době vzala a vzedmula tak mohutná vlna nenávisti proti židům. Tak veliká, že ji zřejmě neváhal použít vrah a předstíraným způsobem vraždy poukázal na židovského viníka. Přitom se pravděpodobně jednalo o prachobyčejný vesnický spor v rodině o majetek.

Vím, že nastolená židovská otázka je velmi složitá. Vycházím jenom ze svých znalostí, s ohledem na téma filmu. Bylo by zde na místě uvést staleté historické souvislosti, kterými se otázka židovství vine až po současnost. Tato látka ale patří odborníkům na historii.

A smějící se mládež? Současná mládež, která se směje výbuchům, rvačkám, bitkám hrdinů krváků, importovaných k nám povětšině z Ameriky. Mládež, která tráví skoro veškerý volný čas u počítačových bojových her s animovanými postavičkami vojáků. Bojovníků, kteří, ač zastřelení, za rohem vstanou a bojují dál, protože mají přiděleno několik dalších životů. Skutečný život je ale o něčem jiném. Bolest jim povětšinou nic neříká, vše je přece jenom hra. Těžko se budou tito mladí vžívat do bolesti někoho, kdo ji skutečně prožíval ve vlastním životě, smějí se člověku, který pochybuje o vině a projevuje s odsouzeným soucit.

Hovořila jsem s několika lidmi z Polné, kteří se problematikou hilsneriády dlouhodobě zabývají. Podle nich nebyl film vůbec marný, ani daleko od pravdy, naopak vycházel nejen z polenské tradované legendy, ale i ze zachovalých historických materiálů. V místní synagoze v Polné je události věnovaná celá expozice dokumentů ke zhlédnutí. Film neplýtvá zaručeně působivými výbušnými efekty, tak bohatě užívanými v soudobé tvorbě filmařů. Je civilní, lidský, stavěný na faktech, má nosnou konstrukci. Je stručný i popisný, tak jak to vyžadují jednotlivé scény. Pověra a zaslepenost davu, oproti zoufalství, bezmoci, posléze otupělosti a odevzdanosti osudu. Představitel nešťastně osudem pronásledovaného Leopolda Hilsnera, ztvárněný Karlem Heřmánkem mladším, nepřehrával, je prostým klukem, naivním, důvěřivým i vystrašeným a zoufalým. Myslím, že bude na práci na této postavě dlouho vzpomínat. Režisér měl při výběru postavy šťastnou ruku.

I v tomto filmu sehrál nemalou roli dav. Semknutý dav, zfanatizovaný vštípenou myšlenkou. Dav, jenž horoval za hrdelní odsouzení člověka, kterému nebyla jasně prokázána vina, ale byl židem. Našlo by se spousty ukázek z naší nedávné historie, kdy téměř veškeré následné konání se realizovalo díky fanatismu davu.

Další scéna filmu, kdy shluk studentů lynčuje člověka, který se zasazoval o prokázání nesmyslnosti protižidovské hysterie. Člověka, kterého v roce 1918 tentýž anonymní dav opěvuje jako tatíčka Masaryka, jenž se stal naším historicky prvním prezidentem.

Snad proto jsem si ponechala zhlédnutí filmu o zářivé hvězdičce a nacistické stvůře, o jejich milostném vzplanutí, se všemi důsledky hněvu mocného führera, až na pozdější dobu. Určitě si divák povzdechne – chudák krásná holka, neměla to lehké a zamáčkne slzu nad jejím následným osudem. Kolik takových osudů za války bylo, kolik peripetií se v životě dalších a dalších odehrávalo, kolik lidí končilo v nacistickém koncentráku. Nebyli možná tak krásní, neměli lukrativní zaměstnání, byli obyčejnými pěšáky.

Beru do rukou týdenní program televizního vysílání napříč stanicemi a dny a listuji nabídkou: akční film (americký), thriller (americký), komedie (americký film), romantický film (americký, německý), kriminálky (naše a americké), horor (americký), vaření, VIP, Ano šéfe (vaření), Výměna manželek, soutěže: Máme rádi Česko, Nejchytřejší Čech, a tak stále dokola. Nemluvím tu o publicistických pořadech, i to je kapitola sama pro sebe. Je téměř svátkem, když stanice ČT Art, či ČT II, občas i ČT I, odvysílají pořad skutečně hodnotný, přínosný a kvalitní (film, koncert, opera). Ve valné míře je ale divák masírován primitivní zábavou, filmy nejnižší kvalitativní kategorie, přebíraných především z americké produkce.

Co se nestihne nalít divákovi do hlavy formou pofiderní zábavy, je završeno snůškou zpráv, které se povětšině tváří jako černá kronika a mapování podvodů ze všech sfér naší společnosti, se stále častějším kbelíkem špíny vylévaným na hlavu prezidenta. Houstne frekvence pořadů na příklad ve vysílání ČR II, a sice, debaty, diskuse, dobrá rána s církevními hvězdami, Halíkem, Malým, Dukou, sestrou Angelikou a dalšími. Dostávají stále větší prostor k působnosti v zemi, která je převážně ateistická. V zemi, ve které díky církevním restitucím jim nemůže většina lidí přijít na jméno, natož aby poslouchala jejich „lásky plné“ projevy. Díky médiím se divák začleňuje do hysterického a vystrašeného davu, sedícího před televizní obrazovkou, počítačem, mobilem či s bulvárním tiskem v rukou.

Proto jsem se rozepsala o filmech, které na mne dýchly dovedností, umem, pravdivostí, lidstvím, českou filmařskou dobrou školou, jakou kdysi náš film byl. Filmy, které neměly za úkol pouze ukrátit dlouhou chvíli. Naopak, byly nejen vtipné a zábavné, ale byly to také filmy s varováním, sondou do svědomí a podnětem k přemýšlení s věčnou otázkou: Jak by měl člověk na tomto světě vlastně žít?

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ