Osobnosti, na které by se nemělo zapomenout

VĚRA BERANOVÁ

Letošního 24. března uplyne již 120 let, kdy se v Praze narodila jedinečná osobnost české výtvarné scény František Tichý. Byl nejen malířem, grafikem, ilustrátorem, scénickým výtvarníkem, který zaznamenával viděný svět, ale nutil svou jedinečnou tvorbou myslet, rozumět, chápat. Bohužel, naše současnost není náchylná k hlubšímu zamyšlení obecně, k umění o to víc. Pěstuje se spíše povrchnost s důrazem na efekt. Kategorie jako harmonie, vznešenost, líbeznost, tichá pravdivost jsou většinou vyřazeny jak z vlastního uměleckého projevu, tak i z úvah o něm. Možná proto se na Františka Tichého poněkud zapomíná.

Dnes už bohužel ubývá pamětníků, kolegů, žáků, náhodných známých. Kdo jej znali, vzpomínali na jeho neobyčejný šarm, včetně gastronomického umění a znalostí světa módy. To všechno, co spoluvytvářelo Tichého osobnost, co jej také charakterizovalo, můžeme považovat jen za jistou přidanou hodnotu. Podstata jeho odkazu, jeho významu, v rámci české, a nejen české výtvarné kultury, spočívá v jeho díle.

Je samozřejmé, že každý opravdový tvůrce má svůj jedinečný rukopis. U Františka Tichého nejde jen o rukopis ve smyslu formálním, ale jeho rukopis můžeme chápat i v duchovním poselství, v kultivovanosti, s jakou sděloval podstatu lidské existence. Tichý patří k těm výtvarníkům, u kterých i nejmenší kresbička je rozpoznatelná a vryje se divákovi jasně do paměti. Dokonce mnohé z jeho děl se staly symbolem, jako například fiktivní portrét geniálního houslisty Paganiniho.

Šíře výtvarné tvorby Františka Tichého zahrnovala malbu, grafiku, ale také jevištní tvorbu. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1917–1923, bohatýrská 30. léta prožil ve Francii. Po návratu do vlasti pedagogicky působil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Paralelně tvořil v různých výtvarných odvětvích.

Již v roce 1920 během studií vytvořil na žádost režiséra Jana Bora pro Švandovo divadlo na Smíchově výpravu pro Moliérovu hru Škola žen. V dalších letech pro toto divadlo vytvořil téměř padesát výprav. Působil také jako výtvarný redaktor v nakladatelství Melantrich, zároveň se živil jako autor řady úkolů v rámci užité grafiky. K práci scénického výtvarníka se vrátil v letech 1945–1949, kdy spolupracoval s choreografem Sašou Machovem na inscenacích Národního divadla.

V čem je tedy jedinečnost jeho tvorby, která stojí za to, abychom na Františka Tichého nezapomínali? V úvodu jsme se zmínili o naprosté jedinečnosti jeho výtvarného vidění. Ona jedinečnost má několik podob. Můžeme začít s tématy. Jsou rozdílná, a přesto mají něco společného. Mají v sobě něco melancholického, snového. Ať jsou to časté autoportréty nebo fiktivní podoby různých osobností, například již vzpomínaného Paganiniho, či urputně zasmušilého Dona Quijota. Stejně tak jsou to bezejmenní cirkusáci, kouzelníci, kdy vlastně nejde o zpodobnění výjimečného výkonu, ale o zachycení duše klauna, napětí krasojezdkyně, výkonu artisty, který má však mnohem obecnější význam.

František Tichý bývá řazen k výtvarné avantgardě 40. let 20. století. Avšak jakékoli zaškatulkování právě v jeho případě silně kulhá. Ve výkladu dějin umění se setkáváme se stálým problémem: jak zařadit určité osobnosti v kontextu směrů, uměleckých proudů, skupin, generačních vrstev do celkového proudu dějin umění. Setkáváme se s tvůrci, kteří zapadají do většinového proudu, sami jej tvoří, tedy jsou to ti, kteří budují logiku dějin umění. Ale nesmíme zapomínat na ty, kteří z tohoto proudu vybočují. V rámci vývoje umění tvoří jakési solitéry, osamocené jedince. Často je dokonce považujeme za osobnosti, co předcházejí svou dobu, jsou svou dobou nepochopeni a doceněni až následujícími generacemi. Neměli bychom však opomenout i druhou možnost, kdy se tvorba autora opožďuje za svou dobou a je pak vnímána jako anachronická.

Zamyslíme-li se nad dílem Františka Tichého, musíme konstatovat, že ani jeden ze dvou případů se neslučuje s jeho tvorbou. Nehledá svou jedinečnost ve formálních výdobytcích, neláká jej žádná podoba abstrakce, stejně jej neláká ve své době tak přitažlivý civilismus. Tematicky se neuzavírá; námět jej sice zajímá, ale vlastně jej zajímá něco, co je za ním, co se jeho prostřednictvím snaží vyjádřit. Ať jsou to fiktivní portréty literárních postav, ale i netradiční prostředí cirkusu. Jenže cirkus, který nepředstavuje nějakou veselost, komičnost, pohyb, barevnost, rozvernost, ale spíše zadumání, soustředění, dokonce i smutek, melancholii. Jeho klauni se nesmějí, a pokud ano, pak v jakési křeči, kde pod nánosem barev a rádoby veselou maskou vnímáme smutnou šaškovu tvář. Stejně tak provazochodci, krasojezdkyně, kejklíři s kartami, kteří působí spíše jako symboly, jako kreslené, malované, ryté pomníky.

Když se tedy ptáme, proč se tvorba Františka Tichého ztrácí v prezentaci našeho současného výtvarného prostředí, bude to asi tím, že naše současnost není příznivá k hlubšímu vnímání umění. Nemáme trpělivost, stále více si zvykáme na hledání atrakcí za každou cenu. Relativní klid Tichého grafiky a malby po nás žádá hlubší koncentraci, na rozdíl od většiny současné výtvarné produkce.

Doufejme, že blížící se výročí Tichého narození se odrazí také v dramaturgii nějaké galerie a najde své místo i v médiích.