JOSEF BÍLEK

Oba jsme si připomněli v loňském prosinci. O Mistru Vítězslavu Novákovi toho bylo napsáno mnoho již za jeho života, došlo dokonce i k vydávání jeho korespondence, v řadě knižních bibliografií jeho díla je ta poslední, jejímiž autory jsou PhDr. Ludmila Peřinová, PhD a prof. Dr. Miloš Schnierer, z roku 1999, a byla již překonána dalšími články a tiskovinami o Vítězslavu Novákovi. Vzpomínáme tu však jeho výročí narození v Kamenici nad Lipou, které spadá na 5. 12. 1870. V poznání Vítězslava Nováka jsou však stále mezery, které se budou novákovští badatelé pokoušet zaplňovat. Jen je škoda, že v programech festivalů, koncertních síní atd. Novákovo dílo příliš nezaznívá; snad jistým nakročením k němu je zájem o Bohuslava Martinů a o Josefa Suka. Přitom právě Novák patřil se Sukem k nejnadanějším skladatelům jejich učitele Antonína Dvořáka. Dvořákovo dílo jaksi „zmezinárodnělo“, ale návraty k Antonínu Dvořákovi by možná mohly znamenat i návraty k jeho žákům a pokračovatelům, což se, žel, neděje. Není jistě ani naděje na to, že by Novákův odkaz jaksi mohl být přímo masově zpopularizován, ale velké možnosti, jak nastudovat Nováka, tu stále zůstávají a je věcí kulturně-hudebních manažerů a popularizátorů, aby si Nováka všimli a začali ho prosazovat daleko více, než se zatím děje. A přitom osobnost Vítězslava Nováka zůstává i jako příklad nejen „národního umělce“, ale organizátora hudebního dění, především Pražského jara…

František Doutlík je osobnost spíše zapomenutá, ale mající pro Kamenici nad Lipou a vůbec pro Kamenickolipsko stále velký význam, i když asi jeho přímí žáci mezi námi nejsou (zemřel 23. 12. 1951). Vzpomínám tu však datum jeho narození (27. 12. 1880 v Kutné Hoře). Jeho životní dráha byla přímá a vedla k získání pedagogické odbornosti a k jeho působení na školách, a to nejen v Kamenici nad Lipou. František Doutlík měl totiž rozsáhlý vějíř zájmů, mezi něž patřilo i hvězdářství. Samozřejmě, že to bylo v době, kdy jen nemnozí z nás něco věděli nebo spíš tušili o pronikání člověka do kosmu. A tito zájemci se opírali především o vědeckofantastické představy Julia Verna či o Wellsovy Lidi na Měsíci, doba kosmických letů pilotovaných člověkem ještě nenastala. Rakety byly vlastně pořád „válečným zbožím“, a to často v utajovaném režimu, neboť se nacházíme v časech války a po ní pak v době studené války. Doutlík i psal, z jeho pera pochází drobná popularizační práce pro mladé hvězdáře, která vznikala za jeho žirovnického působení. Dnešnímu čtenáři by mohly být pro smích některé dobové termíny, užívané i autorem Malého hvězdáře, jako třeba názvy planet (Merkur byl nazýván „Dobropán“, Venuše „Krasopaní“, Mars „Smrtonoš“, Saturn „Hladolet“, Uran „Nebešťanka“, Neptun „Vodana“), vůbec tehdejší poznatky o nebeské mechanice jsou již dávno překonány, avšak to všechno dobře zapadá do stupně dobového poznání světa a vesmíru. Zajisté i současné poznatky se budou takto jevit generacím, co přijdou po nás. A vzpomínáme-li Františka Doutlíka, nemůžeme pominout ani jeho práci ve školské správě i jeho činnost kronikářskou. Autorovi těchto řádek je jen líto, že v nedávné minulosti nebyl zájem o zpracování – v rámci dějin učitelstva – podrobnějších medailonů jihočeských pedagogů, výzkumníků a popularizátorů vědy. Z rozsáhlého úmyslu došlo jen k rukopisné realizaci takovýchto příspěvků, z nichž všechny mají svůj vztah ke Kamenicku: Josef Švehla měl zájem i o Štítné, Václav Škorpík se zaměřením na vlastivědu, muzejnictví a entomologii, Josef Jíra s jeho „ideou brannosti“. Podobněji popsat význam Františka Doutlíka by především vyžadovalo sebrat prameny o jeho životě a díle, a tu by nestačily jen vzpomínky těch, co ho snad ještě znali…