MIROSLAV VEJLUPEK

(1)

Věřím všemu, co si myslím, / a nevěřím všemu, co říkám, / ale věřím všemu, co napíši.

(MČ: Sentence o pravdě)

Kde jsme k takovým nápadům přišli, to už nevzpomeneme. Ale pořád si stojíme za svým: Hloubku a pravost jedině estetického a jedině kultivovaného v osobnosti básníka objevíš ve slokách milostných a erotických. Michal Černík jako by klonil čelo, když napíše: „Zůstaň ty můžeš zůstat / dokud tě miluji / dokud jsem / dokud jsem nemocný tvým životem / dokud tě volám do své přítomnosti // dokud si tě vyťukávám / váhavou rukou do psacího stroje / a přesto jsi plná překlepů / jako bys ulhávala // Všechny tvé řádky přesahují papír / přesahují mě / Nikde tě není konce / Jsi na pokračování …“ (Jsi krásná až potom) Tak takovou originální a přesvědčivou poklonu dámě dovede vyseknout patrně jen Černík. A aby vskutku nedlužil, přidá a opět jako by se kořil: „Ženo tvou ozvěnou je dítě / Jsem pouhá nápověda / Život jak jablko rozdělí tě / a budoucímu času jeden díl předá“ (Ozvěna ženy)

Básnická přiznání k záviděníhodné vyrovnanosti a (převážně) senzitivní duchaplnosti Černík (*1944) publikuje knižně od svých osmadvaceti let(Náhradní krajina, Blok, 1971). Nato chceme poukázat, a čtenář už patrně vytušil, že Černík nikdy nevolí hrubosti. Ani v básních erotických ne, jak činí pseudobásníci-seladoni v chrámu rodného jazyka s tak komickou jistotou, že umělečtějšími, že originálnějšími. Černík hrubostí zkrátka nepotřebuje, neboť ty ignoruje sama jeho duchovní podstata.

Ovšemže ani neopisuje, Michal Černík. Vše něžně milostného, co napsal, je svébytně jeho, a třebaže toho není nikterak málo, připadá nám, že zůstal umělcem skromným – „Čtu milostné verše mrtvých básníků / a žárlím / Už o tobě řekli všechno / co jsem chtěl napsat.“ (Věčné téma) – a v tvoření samém postupně více a více flexibilním, jak si můžeme dokázat na jeho fotografiích i v textu.

Takto básníka známe.

Jenže to ještě není celý Michal Černík.

* * *

Mnohé moje verše svědčí proti mně / u mých nepřátel / a svědčí v můj prospěch / mezi mými přáteli. / Vemte je na milost / nebo odsuďte na smrt, / nebudu jiný.“ (MČ: Identifikace)

Básníkův generační druh Karel Sýs (*1946) kdysi poznamenal, že Černík oslovuje čtenáře s biblickou prostotou. Je to velmi přiléhavé. Černík své verše vnějškově nezdobí, ale činí je srozumitelnými jazykem oproštěným od všech laciných efektů. A naopak to byl Josef Peterka (*1944), který druhé vydání Černíkova P. F. (ČS, 1990) vyprovodil ke čtenářům doslovem Poezie realistického intelektu. Peterkův doslov vskutku byl hoden provodit sbírku pro štěstí – vždyť textem odvážným na způsob celé básnické knihy. „P. F. se tedy jeví výrazným tvůrčím příspěvkem k rehabilitaci zprofanované politické lyriky. Její podmínkou, vedle již zmíněné plné lidské účasti bez zapovězených zón, se stává ještě cit pro oslovení: Básníkovo slovo tu nikoho neokřikuje, nepřekřikuje ani nezastrašuje. Je mu vzdálená militantní rétorika a ponižování odpůrce. Vyjadřuje pevné přesvědčení, aniž upadá do autoritářských prohlášení věštících nedostatek smyslu pro dialektiku a dialog.“

A opravdu, Černík už ve čtyřiaosmdesátém (P. F. poprvé na knihkupeckých pultech) jako by nedbal povytažených obočí (jako by jest zhola nemístné, pochopili jsme se zpožděním), která jej kárala za to, že napsal „Cožpak souhlasným pokyvováním hlavy / se dají vytvářet hodnoty? / Nechtějte tedy, / abych používal fráze tak samozřejmě / jako toaletní papír. / Usnadňoval bych si život / a měl bych jistotu, / že se nebudu mýlit“ (Identifikace), vždyť nahlížení světa a tvárný svět myšlenek jsou z forem procesů: „Mezi lidmi se prodírám / obrušován a otloukán k tvaru. / Zas postoupil jsem dál o jistá poznání, / o několik básní, o pár let.“ (* * * Mezi lidmi se prodírám).

P. F. Ve své – v pořadí sedmé – sbírce básní autor zmnožil tvary znaku štěstí jakožto variací na prostotu a skromnou obyčejnost. Jenže (!!) – ne – na vyprázdněnost – ideálů. Už po třech letech si o sobě přečtou, pochopili-li ovšem, vážení průměrní „jste dobrou zárukou dobré společnosti / a ještě lepší zárukou setrvalého stavu / a poměrného úspěchu v práci. / Je na vás spolehnutí, / vždy znáte správnou míru. / Stali jste se nositeli pořádku a disciplíny / a věrnými strážci dosažených hodnot. / Vyloučili jste tvořivost a kritičnost, / touhy a sny jste směnili za konzumnost, / myšlení jste podřídili uniformitě, / víru jste postavili nad pravdu“. (Vážení průměrní; ze sb. Rozečtený život; Československý spisovatel, 1987)

- - - Na poslední straně sbírky Ke mně se přitiskni (ETC Publishing, 1998), kde bychom očekávali medailon či genezi, vyklíčila pod básníkovým jménem jen skoupá informace: „Narodil se 28. února 1943 v Čelákovicích.“

Nemyslíme, že by to bylo nedopatření.

O čemkoli dalším vypovídá Černíkova tvorba sama.

(2)

Když se vám podaří ze sebe / strhat uniformu doby / náhle s úlevou zjistíte / že nejste nazí / Ale jen o něco svobodnější / o něco víc důstojnější / o něco víc silnější proti všemu / co chce ve vás porazit vás.“ (MČ: Když)

Josef Peterka svého času nazval generačního vrstevníka Michala Černíka samorostlým myslitelem. Není to nepřiléhavé: každý ze společenských systémů, v kterých samorostlý myslitel Černík žil, žádal a žádá od lidského jedince vytvoření niterného azylu. Společenský systém třetí v Černíkovi přiznaném čase, Kybérie totiž, si vymínil, aby niterný svět jedince dvacátého prvního věku po Kristu, tedy věku informačního, spoluvytvořila zcela nová (digitální) média a schopnost autentického člověka být kreativní.

V té souvislosti: Jak by bylo možné zapomenout, že přelom minulého a přítomného století ostudně poznačily nářky básníků a prozaiků, lomících rukama nad poklesem zájmu o jejich tvorbu a donekonečna opakujících svoji mantru o společenském nedocenění. Že obrazí skutečnost jen mělce, neslyšeli. Že literatura chce do nových (elektronických) médií, kde už potenciální čtenář, neviděli.

My jsme se však potkali s Michalem Černíkem v kyberprostoru právě v oné době, jen co čas začal odpočítávat rok 2001. To se básník přidal k profesně sociální komunitě, která spoluvytvořila elektronický literárně-výtvarný projekt ZONTY, nikoli rozběžiště tvořivých benjamínků, nýbrž virtuální salon kvalifikovaných mágů.

Považme, jestliže kompozice měla tři subprojekty – Almanach ZONTY 2001 – Almanach ZONTY 2002 – ZONTY-edici, rodáka z Čelákovic bylo vidět v každém z nich: Černík vložil do toho kterého poeticko-tematickému bloku básně Smrt sněhu, Sražte mne nebesa, Pokleknutí, ale také literární pastely Někdy se modlím, Rozsvěcujte světla fantazie či Kde jste skutečně doma, a ne naposled skici Peklo začíná v člověku, Země uprostřed země, O hledání štěstí a Několik vět o naději. Pamětliví se nejspíš rozpomenou na Černíkovy básnické sbírky Nechtěj obývat vichry a Cena dětství.

Není to dávno, Černík sezval příznivce své tvorby k návštěvě vlastních internetových stránek a určitě tu nejde o sebepřecenění: dal vhlédnout do podstatně obnovené a rozšířené virtuální galerie vlastních obrazů. Do těch zakomponoval filozoficko-básnické sentence, přání a verše. Stránkám dal název Kdyby slova byla světlem – otextovaných obrázků v nich má plných dvě stě dvacet, ale pomýšlí na dalších padesát. Michal Černík, básnící ve verších a básnící v obrazech, na kterých frekventované odstíny modře a hnědi jakoby značí nebe a zemi, potažmo prostor mezi nimi, prostor člověku stále ještě domovský, tento Michal Černík zůstává i ve virtuální realitě typicky svůj. „Tuto zemi jsem zdědil / a patří nám všem / Stal jsem se její odpovědí / dala mi slovo – svůj šém // Tady je můj střed světa / od něhož měřím každou dálku a snění / Tráva odtud roste až k moři / a moře tu není // Odtud se chodí pro štěstí / Od země žádám jen / ať je mi domovem / když srdce nemohu unést.“ (Tuto zemi jsem zdědil) Nebo: „Ať všechno je zas / nevinné / jako započaté dítě / jako započatý sníh / a my o tom nevíme / a nepočalo zlo / a nepočal se hřích.“ (Přání nevinnosti)

Již léta tomu, kdy Michal Černík přisvědčil: „Poznání jsou mé doživotní honoráře“. (Reportážní)Proto máme za to, že Černík už tehdy na začátku milénia pochopil, co mnohým dalším jeho věku unikalo, ba namnoze uniká stále. Literatura se nemůže elektronických médií stranit – musí do nich vstoupit a tak prodloužit svoji životnost. A uvědomil si ještě více, umělec Černík: Elektronika a kyberprostor nabízejí (nebo si vynucují?) zcela nové tvůrčí postupy a nové žánry!

Když si Michal Černík začal rozumět s grafickým programem Image Ready ve svém počítači, hledal, kterak umělecky využít, respektive dotvořit fotografie z digitálního fotoaparátu. Pochopení počítačové platformy a odvozeně tedy i osvojení intelektuální sebereflexe v ní daly vzniknout prvním, po stránce technické originálním básnicko-grafickým kompozicím: složkou básnického textu je v nich černobílá ilustrace nejčastěji s motivem bodláčí a větvoví. Sám motiv, pravda, k nejoriginálnějším nepatří, v Černíkově podání jej považujeme za přiznání k jemnocitu, ovšem umělec se výrazově záhy posunul k barevným fotoobrazům noční zimní Prahy. To už byl odrazový můstek do světa, který se neokouká. V něm mezistupněm byly fotoobrazy na saténovém plátně. Bylo jich tolik, že vydaly na samostatnou výstavu v Lysé nad Labem (2003).

Nato Michala Černíka napadlo elektronicky do obrazů vkomponovat verše a sentence – a zase to je nový výraz a zase nevšední výraz, opět celá expozice, tentokrát digitální ovšemže: Kdyby slova byla světlem (http://michalcernik.cz/kdyby_slova/kdyby_slova.htm).

Uvědomuji si, že profesionální fotograf mé obrázky nepřijme, ale nepřijme je ani profesionální výtvarník, i jeho budou míjet. Každý má jinak nastavenou fantazii, jiné pojetí krásy. Dělám jen takové obrazy, které se líbí mně, a předpokládám, že se mohou líbit i někomu jinému. Pro mne je ta práce zábavou, krásnou hrou, duchovní jógou, radostí, hledáním harmonie,“ vyznal se nám nekonvenční tvůrce.

A přidal, abychom více porozuměli, abychom porozuměli určitě: „Snažím se, aby mé texty s obrazy rezonovaly, aby vše jako celek působilo pozitivně a texty vedly čtenáře k zamyšlení. Je to moje skromná odpověď na současný trend ve výtvarném umění, kde se preferuje bezobsažná originalita za každou cenu či umění zvané art brutus, kde se naopak glorifikuje ošklivost, morbidita a často i nekrofilie.“

My jsme si z umělcovy virtuální galerie odnesli ještě variaci na krédo: „Chodím od slova k slovu / jako ode dveří ke dveřím a naslouchám / které slovo se přihlásí k domovu / a otevře mi dveře i k vám.“ (Chodím od slova)