JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

134. výročí narození Marie Majerové, které jsme si připomněli 1. února letošního roku, je příležitostí, položit si otázku, zda kurs kompetenčních finančních a politických činitelů naší republiky, usilujících restaurovat u nás kapitalistické poměry, antikvuje kulturní hodnoty, jež od poslední třetiny 19. století usilovaly o překonání, resp. odstranění těchto poměrů. A tu zjistíme pozoruhodnou skutečnost. Tyto dějinami prověřené kulturní hodnoty nejen nezastaraly, ale naopak: nabývají nové životnosti a naléhavosti. Tuto vyjevující se dialektiku je možno shledat velmi dobře právě na díle Marie Majerové.

Marie Majerová, roz. Bartošová, narodila se v Úvalech u Prahy, kde si její rodiče založili řeznickou živnost. Avšak otec František Bartoš po třech letech náhle zemřel; majetek rodiny byl prodán v dražbě a třicetiletá vdova se vydala s tříletou dcerou do Prahy. Na čas bydlí v malém bytě v zadním traktu budov Nostického paláce, určených pro „čeleď“. V romantickém prostředí Malé Strany, rozdělené jinak na svět bohatých a chudých, prožívá Marie Bartošová své rané dětství.

Ovdovělá matka se provdává za poddůstojníka rakouské armády Aloise Majera (po něm převzala autorka své literární jméno). Majer vystřídal řadu zaměstnání; v době jeho nezaměstnanosti byla matka živitelkou rodiny (měla malý řeznický krámek) a šila prádlo. Alois Majer roku 1894 sehnal místo jako noční hlídač v kladenské Poldině huti a pak i jako hutník ve Staré huti v Kročehlavech.

Marie Majerová prochází školami života; po absolvování měšťanské školy v Kladně (1897) odjíždí v patnácti letech jako služebná k vzdáleným příbuzným do Budapešti; poté je zaměstnána jako písařka v Praze.

Pro ideově umělecký vývoj Marie Majerové mělo význam několik okolností: její kulturní aktivita v řadách dělnické mládeže, sblížení s anarchistickým kroužkem literátů soustředěných kolem St. K. Neumanna (byli mezi nimi kupř. spisovatelé František Gellner a Fráňa Šrámek; v Neumannově Novém kultu vyšla prvotina Marie Majerové – její verše), její publicistická práce v sociálně demokratickém tisku (od roku 1908 byla členkou sociální demokracie) i v dělnickém hnutí.

Jejím prvním manželem byl sociálně demokratický politik Josef Stivín, redaktor českých sociálně demokratických Dělnických listů. V letech 1904 – 1906 působila Majerová ve Vídni; v letech 1906 – 1907 v Paříži jako externistka na filozofické fakultě Sorbony zapisovala tři semestry historii a literaturu. Na začátku let dvacátých patřila k sociálně demokratické levici; roku 1921 vstoupila do KSČ; od roku 1920 pracovala v redakci Rudého práva; psala referáty o divadle a literatuře pro mládež. Se svým manželem Josefem Stivínem, jenž se stal pravicovým sociálně demokratickým politikem, se Majerová ve dvacátých letech rozešla a provdala se za grafika Slavoboje Tusara.

Roku 1929 byla – spolu s Josefem Horou, Helenou Malířovou, St. K. Neumannem, Ivanem Olbrachtem, Jaroslavem Seifertem a Vladislavem Vančurou – vyloučena z KSČ, protože při nástupu nového Gottwaldova vedení varovala před nebezpečím, že KSČ ztratí svou masovou základnu a stane se sektou. Pracovala poté jako redaktorka levicového časopisu Čin (redigovala v letech 1929–1936 jeho první až osmý ročník) a věnovala se soustředěně literární tvorbě, určené mj. i dětem a mládeži. Z hojných cest vznikly četné reportáže; nedoceněná je její práce překladatelská.

Za protektorátu byla v důvěrném úředním pokynu z 20. 2. 1941 uvedena ve výčtu autorů spolu se jmény Ivana Olbrachta, Vítězslava Nezvala a Karla Čapka, osob, jak se v pokynu psalo, „zatížených z doby minulého režimu, nebo marxisticky židovsky“; v případě uvedených autorů se za okupace nedoporučovalo jejich recenzování nebo propagování, zejména mezi mládeží.

Po osvobození se účastnila intenzívně veřejného i literárního života; na návrh Gottwaldovy vlády byla roku 1947 jmenována národní umělkyní. Zemřela 16. 1. 1967, krátce před svými pětaosmdesátinami.

V tomto příspěvku lze připomenout jen některá nejvýznamnější díla Majerové, a to jsou nesporně její prózy. Tak dodnes životnost tematickou, stylovou i důmyslnou propracovanost kompoziční si uchoval román Panenství, podtitul Historie děvčete. Román vycházel původně roku 1906 na pokračování ve vídeňských Dělnických listech; knižně vyšel na sklonku roku 1906, avšak s datováním roku 1907. Román evokuje atmosféru Prahy přelomu století; těžiště tkví v příběhu dívky z proletářského prostředí, jež hledá své zařazení do tehdejší společnosti. Chtěla by jít za hlasem svého srdce a svých smyslů; postupně však pochopí, že nelze žít ve společnosti a být na ní závislý. Jako zaměstnankyně prosperujícího restauračního podniku poznává řadu mužů, kteří o ni usilují, usilují však ne z opravdové lásky, ale v nejhlubší podstatě z rozmaru, kalkulu a zištnosti. Prostřednictvím osudů psychologicky životných postav projevuje se v románovém ději poznání, že je dvojí morálka: morálka chudých a morálka bohatých, přičemž majetní si osobují právo rozhodovat o nemajetných a hodnotit, zda jejich jednání je mravné či nikoli. A právě toto zjištění vede hrdinku k přesvědčení, že láska k člověku, který skutečně miluje, nemůže být měřitelná penězi; na druhé straně však peníze mohou být – ve společnosti na nich založené – jediným prostředkem k záchraně jeho ožehavého zdraví. Je to dilema, ze kterého ústřední postava nevidí východisko. Její neštěstí je v tom, že nemá prostředky k záchraně milého, musí se smířit s jeho smrtí. Odmítla totiž v bezprostředním živelném rozhodnutí šanci, že by – prodávajíc sebe, své tělo, svou ctnost nemilovanému, avšak zámožnému člověku – získala finanční prostředky nutné k záchraně milého. Ztrácí tedy smysl svého života a svoluje k sňatku s majitelem restaurace, kde je zaměstnána; majitel spatřuje v ní jen žádoucí objekt svého především obchodnického, majetkového kalkulu. Román končí tragicky smrtí hlavních protagonistů.

M. Majerová se tedy vřazuje do linie jdoucí od Boženy Němcové k J. S. Macharovi a Fr. Šrámkovi, linie sledující osudy žen v kapitalistické společnosti, jež lásku mezi pohlavími deformuje.

Z pobytu Majerové ve Francii, ze zájmu o anarchismus v teorii i praxi, zájmu posilovaného už dříve v okruhu přátel St. K. Neumanna, tj. generace buřičů, vzniká druhý román M. Majerové – Náměstí republiky, vydaný knižně na jaře roku 1914, ale časopisecky uveřejněný již tři léta předtím v Květech roku 1911, a tedy napsaný ještě dřív. Magnetem zájmu Majerové je Paříž nejen jako internacionální středisko republikánů a anarchistů, nýbrž také jako centrum republikánské tradice už deformované a ideálů rovnosti, volnosti a bratrství už zrazených a Komuny poražené.

Spisovatelčin kritický přístup byl ještě umocněn odporem Majerové k poměrům v rakousko-uherské monarchii. Ústřední postava románu Luka Veršinin, židovský dělník z Litvy, je zklamán korupcí v anarchistickém hnutí a na situaci reaguje bezvýchodným anarchistickým činem.

Vymezený prostor neumožňuje charakterizovat podrobněji dva sociálně naléhavé romány Majerové. Je to především román Nejkrásnější svět (1923) s rysy autobiografickými o myšlenkovém a citovém zrání mladé ženy. První náčrt románu vyšel v roce 1912 ve vídeňských Dělnických listech; první tvůrčí podnět pochází z doby pařížského studijního pobytu Majerové. A pak je to utopický román Přehrada (1932), využívající postupů prózy avantgardní.

Bezesporu nejvýraznější z celého díla M. Majerové je rozsáhlý dělnický generační román Siréna (1935) a novela Havířská balada (1938). Charakteristickým rysem Sirény je široký záběr, uvolněná kompozice i střídání stylistických prostředků (popisu, líčení, uplatnění dobových faktů – je kupř. zmíněna návštěva prof. Masaryka u kladenských horníků v lednu 1890. Havířská balada se vyznačuje spíš kompoziční sevřeností a úsporností. Oběma prózám vížícím se ke kraji spisovatelčina dětství, ke spisovatelčiným životním zkušenostem a zkušenostem jejích rodičů na Kladensku, je společný zájem beletristicky ztvárnit osudy rodu Hudců a dělnickou solidaritu. V Siréně je sledováno v podstatě pět generací Hudců, v Havířské baladě je ostře osvětlen jen krátký časový úsek naprostého zproletarizování typické postavy jediné; její příběh směřuje k roku 1938.

V závěru Sirény čteme v dopise hutnice Hudcové, zvané Hudcovka, jež napsala svému synovi, jednoročnímu dobrovolníku, 1. 3. 1918, prorocká slova, která jsou krédem spisovatelčiným: „Poteče kdys voda i na náš mlýn.“ Havířská balada končí slovy neméně aktuálními i dnes: „Proč nám nedávají práci a za práci a po práci lidské živobytí, když je teď všeho tolik, že nevědí, co s tím? Ale práce to na světě musí jednou vyhrát! Vždyť ona drží svět!“