EVA FRANTINOVÁ

Ještě když jsem byla v povijanu, nosil mne každý den tatínek předsíní, ve které stála i kredenc. Jednu přihrádku měla menší a uzamykatelnou. Tu prostřední.

Jak mne tak tatínek jednou nosil předsíní, ucítila jsem ránu – někdo přihrádku nezamkl na placatý klíč a ten mne uhodil do čela. To bylo moje první setkání s klíčem.

Potom se mým životem míhaly různé klíče.

Babička v Peci pod Sněžkou – vždycky před jídelnou závodní chaty – držela v ruce klíč s kulatým dřevěným přívěskem, na kterém bylo vypálené číslo našeho pokoje.

Klíče kulaté i placaté, klíče od chaty i bytů, klíčky od plechové pokladničky – chaloupky, klíče, které se leskly jako malé ryby po výlovu ve vrátnici konzervatoře, klíče od spižírny, drobné a elegantní jako tanečnice, klíče ze dřeva – spíše zástrčky – u dědova dřevníku i králikárny, klíče, které už nejsou u domovních dveří ani potřeba, protože je vytlačily čipy…

Jednou ročně pomáhám otevírat klíčkem soutěž, kterou od začátku až do konce vymyslela Dáša Žaludová. Ta soutěž se jmenuje Kouzelný klíč.

Klíčem, který je každý rok jinačí, někdy dřevěný, někdy keramický, někdy drátěný – ještě s dalšími členy poroty literární soutěže pacientů i zaměstnanců psychiatrických léčeben – otevíráme dveře nejen básním a povídkám, ale i nadšení, kamarádství, usmířením, zpovědím, různým osudům… Autoři jsou vlastně mistři pěvci norimberští našeho věku. Každoročně se setkáváme při vyhlášení výsledků v Čechách i na Slovensku, pokaždé v jiném městě – v Praze, Brně, Havlíčkově Brodě, Petrohradě, Dobřanech, Kosmonosech, Opavě a letos v krásném Pezinku.

Vždy když se podívám na řadu klíčů, které si věším na zeď, myslím na Dášu Žaludovou. Bez ní by se dveře adeptům a občas i skutečným tvůrcům poezie i prózy neotevřely.