MILAN KOHOUT

Vyrazil jsem se svojí milovanou dceruškou na Malou Stranu, abych jí ukázal, kde jsem kdysi, za dob disentu a androše, bydlíval. 

Byl to malý byteček „desáté” kategorie U Lužického semináře 18. Záchod na chodbě a jen malé umyvadýlko se studenou vodou v rohu místnosti. Ale staleté stěny ke mně každou noc promlouvaly a vyprávěly mi stále se opakující příběhy věčné lidské blbosti, jíž byly svědky. A nad mým stropem se procházela vdova po největším českém básníkovi Vladimíru Holanovi a vzpomínala, jak byl život jejího muže báječný, protože byl všední. 

Jak už je to dávno a z krásné a mystické všednosti staré Prahy se od té doby stala extáze nevšedního idiotského kapitalismu, vyřvávající z každého zákoutí a každého průchodu svoji nenažranost a chamtivost po prachách. Kýč ohavné náplně dnešního života se valí ulicemi a všední lidé byli odsud již vypráskáni kapitalistickými prasaty, nemajícími s všedností pražádné slitování. 

Valící se davy zbytečných turistů sytí prázdnotu bytí až k puknutí a hnus a výbuchy tržního pozlátka zabíjí ducha Malé Strany. 

A jen vychcaní sobci stále blahořečí vítězství cinkajících klíčů, protože na ně vtipně prodávají na půjčky s obrovskými úroky pestrobarevné klíčenky či sedí v „profesionálních” politických pozicích.

A jak tak provázím Malou Stranou svoji trhem nedotčenou dcerušku, zahlédnu na chodníku před Mosteckou věží senátora Lumíra Aschenbrennera. V ruce drahý mobil a cosi na něm mastí. 

Přistoupíme k němu a já pravím své dcerušce: „Hle, to je starý kámoš z androše, zvaný Lem, dnes velký aparátčík.” 

„Zdar,” povídá Lem, když mě zahlédne.

„Leme, když už sedíš na prdeli v tom senátu,” odpovídám, „bojuj trochu za přijímání uprchlíků a taky proti odpornému kapitalismu, který se nám sem nastěhoval.”

„Mně se kapitalismus líbí,” odpovídá Lem.

„To ti věřím, když sedíš ve funkcích placených ze socialistických daní. Leme, doprdele, dyť vo kapitalismu víš úplný hovno a pořád ho propaguješ. Teď máš dokonce dva joby na plné úvazky, senátorování a starostování v Plzni. To chápu, že je to pohodička.”

„Kapitalismus je zatím to nejlepší, co známe,” nasraně odpovídá Lem, „ty znáš něco lepšího?” 

Teď zase nasírá Lem mě, neboť nesnáším obhajobu hnusu jen proto, že je zdánlivě nevyhnutelný, historicky poslední a na „věky věkův přírodou daný”.

„No, já si myslím, že i ten bývalý socialismus byl v principu lepší než současný sebezáhubný kapitalismus,” odpovídám a moje dceruška se očividně nudí a naše diskuse jí připadá určitě zbytečná, protože má ještě rozum, o který ale již brzo, díky naší sobeckými západními hodnotami nadiktované kultuře, přijde. 

Lem zakloní vztekle hlavu zabalenou do „undergroundového”, rebelskými lebkami posetého stylového šátku a vyhrkne: „Tak to se nemáme o čem dál bavit.”

A otočí se a rázně vyrazí směrem k Mostecké věži, jejíž tlama brzo pohltí jeho i jím před sebou tlačený obrovský blahodárný pupek.

„Leme, ty jsi ale nafoukanec k posrání,” řvu ještě za ním. A najednou mně do mozku vplouvá „déjà vu” a vzpomínám si, jak jsem kdysi, když jsem byl jako chartista součástí českého disentu a druhé androšské kultury, potkal úplně na stejném místě jistého Frantu Malinu, také kamaráda, který dělal establišáka zase v té minulé „komunistické” vládní mašinérii plné podobných parazitů. 

Měl jsem zrovna sledovačku a celé odpoledne za mnou chodili různí pánové v šedých kabátech a snažili se zjistit, komu předávám materiály, které jsem tenkrát dostával od sekretáře amerického velvyslanectví v Praze Roberta Normana, pro kterého jsem dělal takového malého špicla. Dnes se za to hluboce stydím a nikdy bych se znovu nesnížil ke spolupráci s jakýmkoliv impériem, kterému jde, jako vždy, jen o prachy a kapitalistické vykořisťování druhých. 

Poté, co jsem byl státní bezpečností vyhoštěn z Československa, Norman byl komunistickou vládou rovněž vyhoštěn. A právem, neb byl opravdu cizí špeh.

Zastavil jsem se tenkrát u Franty a napadl mě kousavý kanadský vtípek. 

„Ahoj Franto, jak se vede? Prosím tě, nemůžeš mně podržet tady ty papíry, zatímco si zavážu botu?” a podal jsem mu z kapsy vyjmuté jakési dokumenty, „jo a vidíš tamhletoho chlapíka, co kouří přes ulici? Ten mě už celý den sleduje.” A místo zavazování boty jsem rychle od Franty odcházel. 

Chvíli za mnou hleděl, než mu to došlo.

„Ty vole blbej, tady máš ty papíry zpátky,” a rozeběhl se za mnou, „já jim, ty čůráku, řeknu, že jsi mě chtěl jen podvést,” a cpal mi zpátky štos papírů a jedním okem pozoroval estébáka, jestli si toho všiml a vše slyšel. 

Hned poté se Franta rozeběhl směrem k tlamě Mostecké věže a ta ho také, jako Lema, navždy pohltila v časových smyčkách, které se neustále opakují až do úplného ochabnutí zdravého rozumu. Rozumu, který hned mocní zavřou do svých sklepení a s chechtotem si hladí svá vypasená břicha.

Už se stmívalo, když jsem se vracel se svojí dceruškou z všedního výletu do historie a míjeli jsme jakéhosi bezdomovce na smíchovském autobusovém nádraží, který na mě vyhrkl: „Ty jsi žid, že jo?” 

Nereagoval jsem a za mými zády se ozval křik: „Ty zasranej, smradlavej žide!”

Je divná doba, plná podivuhodných nevšedních reakcí na kapitalismus, námi dobrovolně přijatý, pomyslel jsem si a nějaký nový Hitler se asi zasmál za záclonou svého okna přes ulici.

Moje dceruška mi za chvíli v autobuse usnula v náručí. 

Asi se jí zdálo o nějaké lepší všední společnosti.