MILAN BLAHYNKA

Po Medúze přichází Radana Šatánková se svou druhou knížkou poezie, kterou pojmenovala po závěrečném čísle DOMOVNÍ ZNAMENÍ, básně z let 2009-2013 (Tribun EU, Brno 2014; s autorčinými fotografiemi, s doslovem Miroslava Kovaříka a s šesti překlady pěti básní sbírky do laštiny, slovenštiny a polštiny). Autor doslovu resumující výsledný dojem z „tohoto koutu lyrického sebrání“ slovem „potěcha“, právem pomyslel na Skupinu 42 a poezii všedního dne i její pokračování v šedesátých letech, ale můžeme jít ještě dále ke kořenům a připomenout si Holanův První testament a jeho „je slyšet hlasy různých zón“.

U Šatánkové znějí hlasy ze zóny hospodské (to je její reportáž z hospody Gringo on the Stage, ale i další básně), biblické (Poctivost, Exercicie), šantánové (Z cyklu Dopisy), cestovatelské (Letní ukolébavka), panelákové (titulní báseň) i pavlačové (Chvála psímu močení), milostné (Milostná) i softpornografické (Sou/ležení), pražské (Z cyklu Dopisy) i lašské.

Nejpřesvědčivější je Šatánková právě tam, kde má své kořeny, tj. „tam, co teče Ostravice, / tam je ještě slyšet / p o n a š i m u“ (kromě citovaného Lašinu pod Beskydami zejména apostrofa Ostravo II, apostrofa milenky „s černým kašlem / a uhelnýma očima“, jejíž hnědou šálu věrně nosí a jež jak „černé koťatko“ vrní), a dále tam, kde přiznává nejvlastnější básnickou inspiraci, ať už přímo jmenuje svou milovanou interpretku Hanu Hegerovou, ať „jen“ parafrázuje z písničky Jiřího Suchého, kterou Hegerová nazpívala (Dopis na sklonku léta, spíše k podzimu).

Šatánková je silná i tam, kde píše ze své vlastní tísnivé situace např. bytové (ve třech básních motiv nájmu, podnájmu, činže) a kde těží z možností češtiny („Šelest / Srdce lest“, „tulipán je / přece pán na tulení“), kde neologizuje („středosvět“, „hnědozem“) a kde hladce přechází z pásma do pásma, z dur do moll a z jedné jazykové roviny do jiné (vedle vzorně spisovné básně Ostravo II „verze pro underground“ V Ostravě III: „Pivní bar Dílo / – no to je dílo: / Propiju kilo, / bude tu milo.“ Poslední básní se přiznává k surrealismu. Mnoho je v ní však také z poetismu: „Šnek má vše s sebou / svůj dům svůj hrad i zámek“ (parafráze Nezvalovy Abecedy), a pak Šatánková vypálí ve svém perfektním haiku pointu z osobní zkušenosti: „a neplatí nájem.“ V jejím „písňovém textu“ Podzim „Bůh točí klikou flašinetáře“, zatímco Nezval v Nápisech na hroby: „Já točím kliku“ (třecí elektřiny).

V knížce nechybí čísla slabší (haiku Kdo našeptal ti), didaktická (haiku Proč hraješ…) nebo pokažená příliš levnou pointou (Přání na den, který chybí v kalendáři), nehodnou koexistovat v jedné knížce třeba se závěrem Frýdku v předjaří („…vedle po trati / veze vlak další směnu / na šichtu. / By bylo / kurča faja / na chleba.“

Říká se, že o básníkovi rozhoduje jeho druhá knížka. Tahle Šatánkové druhá hodně slibuje, je však na čase, aby se „hlasy různých zón“ slily, jako je tomu v Holanově Prvním testamentu, ve výrazný osobní hlas básnířčin.

Takže výsledný dojem vedle „potěchy“ (pro náročnějšího čtenáře poezie) nyní je: hledání nejvlastnějšího hlasu. Zazní jasně už v její třetí?