ALEXEJ MIKULÁŠEK
Pavel J. Hejátko (nar. 1975 v Rakovníku, absolvent afrikanistiky na FF MU) patří k výrazným osobnostem současné české poezie. Básník, písničkář, performer, propagátor body-artu, levicový aktivista, v současné době bez „trvalého“ zaměstnání, to nepředstavuje dobrou výbavu do civilního života v našem kapitalistickém ráji – ráji pro někoho. Lze jen živořit, ale poezie – stejně jako život sám – je mrška, někdy ze semínka vniknuvšího do spáry mezi betonem a asfaltovou vozovkou vyroste třeba divizna nebo rudý máček nebývalé výšky, barvy i sytosti květenství. Není problém rostlinky napadrť rozdrtit nebo otrávit, ale ony vám vyrostou znovu, třeba jinde, možná za několik týdnů, možná zase na stejném místě. Hejátkovy verše jsou toho důkazem, vždyť jejich existence (i jejich půvab) jsou dokladem tohoto přírodního zákona, tedy jen zdánlivě absurdního jevu, stejně jako existence jeho potetované tváře, která z něj činí příslušníka subkultury (aniž by její hodnoty ve skutečnosti sdílel; to patří k undergroundové gestaci?).
O většině Hejátkových sbírek jsme už v Obrysu-Kmenu i LUKu psali, proto obraťme pozornost na tu nejnovější, která nese název A MORY (Brno: Denudato, 2015, ISBN 978-80-905964-1-2). Sbírka vychází jakoby v bibliofilním (nečíslovaném) nebo samizdatovém nákladu (v tiráži neuvedeném, údajně jde o 50 výtisků), v dárkové knižní úpravě a s barevnými ilustracemi Ladislava M. Wagnera. Je „hodna pozornosti“ z několika důvodů:
První je čistě povrchní. Běžného čtenáře možná překvapí, že i přes „sošnou“ úpravu, dárkovou formu a např. i vysoce symbolistní ilustrace je kniha nestránkována, básně zůstávají bez názvu, dokonce hranice básní jako by se stíraly, rozmlžovaly, zvláště když nová báseň začíná malým písmenem, apod. Jisté vodítko nabízí jen grafická značka na konci básně. Po prvním zběžném prolistování knihy máme už z ilustrací dojem, že nekonečný zástup žen opouští město tvořené věžemi a mešitami, zatímco na citrusovníku zrají místo citrónů, pomerančů nebo grapefruitů ženská ňadra. Je třeba se do knihy začíst, aby byl autorův (i ilustrátorův) záměr jasnější: nejedná se o jednu rozsáhlou prokomponovanou skladbu, která se rozpadá do mnoha a mnoha dílčích částí a kompozic, jakkoli by tomu rozvolňování hranic mezi básněmi (dokonce i mezi verši, nehledě na větnou stavbu, tedy osamostatňování větných členů) mohlo napovídat.
Druhý důvod už se týká čehosi podstatnějšího, a to její tvárné, formální stránky. Autor v ní využil různé básnické figury, zvukové, akustické, svědčící o tom, že Hejátko je i písničkář, textař a hudebník. Verš je, jak by možná napsal F. Halas, klopýtavý, plný tematických disonancí (nejednou znějí „strhané struny lyr“, zde v narážce na K. H. Máchu nebo O. Březinu) osamostatněných větných členů a zámlk, ale jinak melodický. K tomu přispívají paronomázické hry a jejich ozvuky, vnitřní nebo náslovné rýmy, aliterace či jemné asonance; jsou četné, byť nevtíravé a ostentativně neukazující na sebe sama (ani „neozvláštňující“ již jednou faktem zveršování „ozvláštněné“). Srov. verš „své větve vět jsme ohnuli / až popraskaly“; první tři slova mají zřetelnou akustickou intenci a celý první verš evokuje dojem napětí, pocit sváru a jakéhosi „ohýbání“ až na krajní mez, zatímco druhý přináší další nepříjemný zvuk, resp. slovesný význam – znamení zlomu, zmaru, nicoty. A básník v tomto duchu dále pokračuje, neboť „lampu zastřel smrtihlav / tak brzy shořel úsměv celý // vše uvnitř rozmetáno / z plánů popředloňských v ruce skalp“. Tento životní pocit je leitmotivem sbírky, ale rozhodně není výlučným. Všemi lyrickými pocity prostupuje vědomí paradoxnosti a absurdity rozkližovaného milostného citu, všudypřítomná ironie a ambivalence. Srov. jen namátkou vybrané verše: „Jazyk obroušený. Faustem prodaný i vykoupený. / Přístav nikde, Přístav neznámý. / Andělé pod kameny. / Pouze vidění neviděním potlačuje klamná zdání!“ Časté jsou motivy sugerující dojem odcizení, vzdálenosti, obezdívání se, útěku (i od sebe sama). Navíc: „Hebkost má kurděje a víra spí / na slamníku.“
Třetí důvod je dán vnitřním vývojem autorových přesvědčení a hodnotových preferencí. Většina z nás se podobá pytli plnému nejrůznějších předsudků, podle nichž hodnotíme sebe i jiné. Ty se stávají kompasem, jenž „nás“ kamsi – podle zlého pole s podlostí sobě vlastní – vedou.
Proti prázdným nádobám naplňovaným pak prefabrikovanou směsí (historicky proměnlivou, ale vždy zápašnou) stála i Hejátkova kritická publicistika, pracující s nadsázkou a performančními provokacemi (dnes patří k nejlepším performance Milana Kohouta, jemuž je ovšem spíláno podstatně vulgárnějšími výrazy než kdysi Hejátkovi).
Básníkova tvorba z dob Hlenobytí a Tance kostlivců byla angažovaná v nejlepším smyslu slova, stejně jako bylo angažované úsilí upozornit na genocidia páchaná „svobodným světem“ a ukázat těm, kteří nejsou jen „pytli předsudků“, proč a jak sebou nenechat manipulovat. Tento aspekt v Hejátkově poezii v posledních letech slábne, jakkoli zcela nemizí, o čemž svědčily už Rzi plání urouhaných (2013), resp. o rok dříve vydaný Věchýtek Kasandřin, obě „předsudečnou literární kritikou“ zle ztrhané jako dříve ty ekrazitové obrazy sociálně kritické. Jedním z důvodů autorova odstupu vůči „poezii kladiva“, za niž mj. získal i Cenu Unie českých spisovatelů (v roce 2010, šlo o Pomníky z asfaltu), se snad jeví poznání, prožívané osobně a bolestně, že jsou „chudí kteří pohrdají / chudými, / jejich výhružnost bez výhrady / zastává se bezpráví“, jako by platila sentence Gabriela Lauba (a nejen jeho) o otrocích, kteří nechtějí svobodu (tedy pro všechny), nýbrž sní o tom stát se otrokáři a manifestovat tuto nově nabytou svobodu jako své nezadatelné, protože „čestně“ vybojované právo. Ale byl to právě básnický „extremismus“, krutá otevřenost a hyperboličnost, která uchvacovala jeho čtenáře i posluchače. Milostná lyrika, i jako deziluzivní konfese, už tak hlasitě nehřmí a nemá chuť „zakázaného ovoce z teroristovy dílny“: jde o ustálená témata, v minulosti snad milionkráte variovaná, ale stejně poeticky naléhavá (kdo má uši k slyšení…).
Nevím, jak se bude Hejátkova tvorba po erotické milostné notě i po milostné deziluzi dále vyvíjet, v nabízející se dialektickou syntézu Vřavy světa a Vřavy srdce ani v novou podobu „iritování“ restauračních „elit“ zatím příliš nevěřím… Pravděpodobně se však můžeme těšit na další texty, možná výrazněji přesahující hranici ke čtení určených „krátkých řádků“ a směřující ke světu třeba dramatickému, ale i hudebnímu, k recitálu, jenž byl autorovi vždy blízký. Vždyť „krylovské písně“ a jejich kytarové interpretace to dávají dobře tušit, neboť se více než dobře snášejí s oběma polohami Hejátkovy poetiky.