VĚRA BERANOVÁ
Otec českých dějin
14. 6. 1798 – 26. 5. 1876
O tom, že František Palacký patří na české nebe, nás nemusí přesvědčovat jen Jára Cimrman. Avšak výjimečnost osobnosti by se neměla měřit jen jejich nedotknutelností. Osobnost tehdy žije, když její vliv přesahuje rozměr její existence. Nemusí to být jen v kladném slova smyslu, někdy je mnohem víc, když nás její myšlenky a činy provokují a nutí k novému, jinému myšlení. Tedy nás inspirují. K takovým osobnostem patří i František Palacký, a to hned na dvou frontách. Frontě historické a na té druhé, která je veřejnosti méně známá, a to je fronta estetická.
I když se chceme zabývat v našem textu druhým okruhem Palackého zájmu, vztahem k estetice, nemůžeme jen tak odbýt to, pro co je obecně znám. Tím je výklad českých dějin.
Spory o smysl českých dějin sahají daleko před dobu Františka Palackého. Zdaleka to nejsou jen otázky, které řeší historiografie. Vždy to byly a jsou dodnes především otázky ideologické, politické. A tady máme odpověď na stálý, nekonečný problém, který se objeví vždy s novou politickou orientací, s novou garniturou, která žije v představě, že právě s ní přichází něco nového, pravého, věčného. Tento pohled na Palackého zdůrazňuje spíše politickou interpretaci jeho myšlenek než Palackého jako seriózního historika, pro kterého byl heuristický přístup, respekt k faktům, vždy zásadní.
Náš zájem se však v rámci výročí bude vztahovat na disciplínu, které se chtěl původně věnovat, a tou byla estetika. To, že Palackého považujeme především za jednoho z nejvýznamnějších českých historiků, nic neubírá na jeho velkém podílu na koncipování českého estetického myšlení. Palackého estetika se rodila jako přímá součást dobových západních vlivů. V tomto pojetí cítil Palacký problematiku estetiky především jako romantik, či v našich poměrech jako „zvroucnělý osvícenec.”
Interpretace Palackého estetiky, stejně tak jako výklad jeho pojetí dějin, měla a stále má i svou rovinu kulturně-politickou s důrazem na náboženské tendence spojené s protestantismem a s českobratrskou tradicí. Zde našel své vykladače a svým způsobem pokračovatele především v T. G. Masarykovi, v jeho pojetí českých dějin, zvlášť v jeho České otázce. Pro Palackého je estetika vědou filozofickou, která má však i stránku empirickou. Tak jak je to přirozené i u jiných myslitelů, vychází Palacký ve své estetické orientaci z autopsie. V podstatě, až do roku 1819, doslova koketuje s myšlenkou vlastní umělecké tvorby. Velmi brzy si však uvědomil, že smysl jeho existence, hlavní životní úkol, bude směřovat k jiným cílům. A tak se svěřuje svému Každodeníčku: „Tyto férie poznav já z jedné strany bytnost pravé poesie a nemožnost svou státi se kdy velikým básníkem, z druhé strany náramný nedostatek naučných knih ve literatuře české… ustanovil jsem se na tom,že již cele a jedině naukám se odevzdám.” Obrací se k teoretickému vidění světa a nejblíže je mu v této souvislosti právě estetika. A tak již v roce 1823 v časopise Krok vyšla Palackého práce Přehled dějin krásovědy, jako přirozený předpoklad, tedy zvládnutí historického přehledu k tomu, aby mohl deklarovat své pojetí estetiky. Za hlavní úkol považoval Palacký vytvoření svého estetického systému, o který se pokusil v textu Krásověda. Palacký záměrně, v rámci obecných tendencí hledání českých odborných termínů, volí místo estetika termín krásověda. Bohužel se tyto texty setkaly s nezájmem. V těchto souvislostech si musíme klást otázku, kdo byli čtenáři časopisu Krok a proč se Palackého výklad estetické problematiky nesetkal s větším zájmem. Byli to především čtenáři vlastenecky orientovaní, kteří zcela přirozeně ve 20. letech 19. století hledali v teoretických statích posilu pro své vlastenecké cítění. Palackého seriózní přístup, který nehledal laciné vlastenecké reminiscence, jim to nemohl poskytnout. Časopis, který byl psán česky, se pak nemohl stát zdrojem obecného odborného poučení s širokým polem působnosti z jednoho prostého důvodu. Odborné studie byly vázány k němčině a stejně tak i ti, kteří většinou mohli ocenit jejich přínos, se v češtině velmi málo orientovali. Tak se bohužel dílo Františka Palackého v době svého vzniku nedostalo do širšího povědomí, i když v pozdějších letech na tento spis reagovala řada dalších badatelů a popularizátorů.
Jakékoli dějiny, tedy i dějiny estetického myšlení, předpokládají vyrovnání se s fenoménem dějinnosti jak po stránce filozoficky-ideové, tak po stránce metodické. V těchto souvislostech, jedná-li se o koncept dějin estetiky u budoucího otce českých dějin, je toto zamyšlení snad ještě zajímavější či potřebnější.
Filozofie dějin je spojena se základní otázkou koncepce dějinného vývoje. Pro Palackého spadají estetické úvahy až do takových časů vývoje společnosti: „…kdy národové ze hrubé smyslnosti jen ku pocitu pravé krásy dospěli.” Na svou dobu velmi jasně odděluje samotný smysl pro krásu a její teoretickou reflexi.
Palacký se ve svých úvahách o dějinnosti přiklání k vývojové teorii, která byla právě na počátku 19. století velmi živá. Opírá se především o přístupy Herderovy a Montesquieuovy. Je to zvlášť geografické a společenské prostředí, které je podmínkou duchovního života.
Estetika je pro Palackého součástí lidské duchovní skutečnosti a tvoří její nejušlechtilejší část. Vlastní smysl vývoje vidí v emancipaci člověka a lidstva vůbec, ke kterému dochází vývojem, i když tato cesta není přímočará a má svá období stagnace. Je ale přesvědčen, že celkový vývoj lidských dějin spěje k humanitě, kde role vlastního uměleckého projevu stojí na nejvyšším stupni duchovního rozvoje.
Jak optimisticky dnes zní tato Palackého slova.